Brutal Ass Fault: těšit se na pradědečka Lemmyho?

„Policie v okolí východočeské Jaroměře je v plné pohotovosti. Do města se totiž sjíždějí tisíce příznivců metalu,“ hlásil prima jednoduchý redaktor a metrosexuál a uvedl něco latentně xenofobních narážek na polské fanoušky. Takhle je to každý rok, i televizáci se musí něčím živit, tím spíš, že jejich denní chleba je lež. Náš report byl zamýšlen takhle: vezmu fotografku, holku k ohništi i tu do lože a vyrazíme. Všechno špatně. Nakonec jsem já čekoval vnitřní chod areálu a pevnostního města a Viktor backstage plus kapely, protože jim rozumí nejvíc. A ve finále jsme zjistili, že je tam i Cvalda, zaměstnaný jako podiový technik. Počkej, ale Cvalda průpisku v ruce nikdy nedržel, on leda kytary a boxy, co? – Dobře, dáme mu zkusmo úvodní odstavec? – Tak jo.

Brutal Assault prožitej z podia není pro člověka, kterej miluje jenom starej metal z osmdesátejch a začátku devadesátejch let, žádná procházka růžovým sadem. Dvojšlapka nemilosrdně tepe od desáté ranní až do tří a vy máte na spánek pouhý čtyři až pět hodin. Ráno si vyčistíte zuby, dáte kafe, absinthovou limonádu a jdete zase na to. Už ani nevím, která kapela začínala, v novým metalu se moc neorientuju a spousta těch kapel s bubenickými sadami o čtyřiceti přechodech, padesáti činelech, šedesáti stojanech a pěti kopácích zní dost podobně...

TAK TAKHLE TEDA NE
Jaký máme jinak prostor? – Tři nejlepší a dost, víc nikdo nečte. – Dobře. Kdybych psal o festivalu Brutal Assault v době, kdy jsem k metalu přistupoval jako zaujatý obhájce, začínal bych tento report pravděpodobně něčím ve smyslu, že „představuje všechny subžánry tvrdé hudby a demonstruje její obrovskou variabilitu“. Dneska, kdy už nemám potřebu si dávat práci s obhajobou kravin, jako jsou Turisas nebo Scar Symmetry, mi dělá radost uvědomění, že i na metalovém festivalu by mohl hrát každý druhý interpret z obálky Full Moonu. A je to stejně tak Full Moonem jako tím, že se Brutal Assault neváhá rozkročit.

Proč pořadatelé prezentovali zařazení Motörhead do lineupu jako kontroverzní, jsem nikdy nechápal. Jen málokdo má mezi pokovanci tak jednoznačné renomé jako taťka a sběratel Lemmy. Odmítnutí jejich josefovského koncertu tak mělo maximálně podobu naoko nezúčastněného poslechu pár písní a následného přesunu do pivního stanu, kde byli Motörhead stejně hlavním tématem. A jejich set byl nejen staroškolský, ale i edukativní. Přednáška o tom, jak ve třech strhnout tisíce riffováním, překvapivou palbou bicích a mimoděčně frázovaným zpěvem a vystačit si s tím několik dekád, přinesla nejeden pádný argument.

Jenže jsou argumenty a argumenty. Já nevím, ty vole, ace of spades, už tak nějak umím žít s tím, že neuvidím Bowieho jako Stardusta, nestihnu Birmingham na začátku metalu a nedám Doors z první řady. Ale těšit se na pradědečka? Na hřbitovy jsem nikdy nechodil a modly se klátí samy. Přesto, kromě gerontofilní ikonoklastiky, v tom bylo něco přitažlivého, i když protivně samozřejmého. Pak byla půlka setu, jedna z mých holek ležela na zemi a řvala: je to trochu dost hodně sugestivní záležitost, věc a masakr! Podíval jsem se na hodinky, na Lemmyho a zpátky na ni. Oheň hoří!, ječela. Tak jsem schoval svůj kritický hasičák a nasedl na motorku hudby. V centru dění byl překvapivě více Phil Campbell a jeho vzdouvající se kytara. V centru dění... Campbell víc běhá, a taky nezpívá, že jo. Navíc je ten švihácký dědek o šestnáct roků mladší než Lemmy! WTF? Sugestivní set kvaltuje jako neředěný benzín a pokud jsem si myslel, že Motörhead mají jen dvě písničky, které kolujou pořád dokola, tak mají tři. A teď už jenom klišé: takovýhle mix hard rocku, heavíku a jižanského rocku hrajou dva miliony kapel, ale jejich smůla je, že jim nezpívá nejrajcovnější vidlák téhle sluneční soustavy. Budeme se bavit o tom, jestli je to člověk? Věc a masakr...

BLACK METAL ESCAPE PLAN AND NOODLES STAGE
Miluju The Dillinger Escape Plan, protože mají něco z Converge a něco z Refused, chvíli zní jako rozbitý jazz a hned nato smrdí crossoverem, nezapomínají na artmetalovou onanii, aniž by slevili z nervózního tempa hladově trhané svaloviny. Dillinger měli být mé soukromé finále, a tak jsem měl obavy, nakolik se naplní mýty o živelnosti a hlavně co s ní udělá poslední deska, znamenající jasný úkrok k širšímu posluchači. Dramaturgie setu, pečlivě rozmístěné roznětky a roztrhaná těla říkala: odkrokovali jsme si muziku a spočítali všechny pod podiem. A hravě zůstaneme kousek od složitějších matematických operací, a když vyběhneme směrem k hladké melodii a vzletnému vokálu, čelist sklapne na vteřinu rychle. Přesně spočítané? Na jediný pohyb. Aniž bych se cítil jako v technickém kabinetu, kde rozeznám akorát kružítko a druhou odmocninu z kalhotek paní profesorky.

Mayhem jsou tak trochu jako Root, metaloví kluci z Brna. Jeden by se jim chtěl posmívat za přežitou bubáckou pózu a buranství hodné online anonymů, ale ono to tak úplně nejde, když má kapela za zády materiál, s nímž mohla při troše práce dobýt alespoň Evropu. I (koncertní) členové Mayhem vypadají, jako by sežrali vedle moudrosti světa též něco hodně kyselého, nicméně nad nimi ční maďarský démon Attila Csihar, jehož vokální kreace i neustálé metamorfózy (ano, je to on, kdo vystoupil se Sunn O))) v kostýmu stromu) posouvají koncerty Mayhem do oblasti hodně kruté meditace. Když jsem se dvě hodiny po jejich koncertě vracel na autobus a po podiu si to štrádovali Vikingové Einherjer, musel jsem se chechtat. Csiharovy teatrálie s lebkami zatloukly Thórovo kladivo hluboko pod zem.

Pro mě byli asi nejlepší kapelou festivalu 1349. Extrémní black metal bez moderních atmosférickejch vlivů. Hrubej, na kost a s úžasnejma harmoniema, který vás zanesou do těch nejtemnějších končin. Bez techniků se tihle démoni objevili u podia asi patnáct minut před začátkem vystoupení, bez keců naladili a šli na věc. Frost ze Satyricon tentokrát za bubny neseděl, ale jeho náhrada byla možná lepší než on. Geniální, ale nenápadnej bubeník zacelil zlo týhle kapely a 1349 vás prvním plamenem stáhli na svou stranu. Jako se nenápadně objevili, tak taky přesně na minutu skončili, sbalili kytary a slehla se po nich zem.

Když už jsme u té oslavy black metalu. K tomuhle odvětví mám rezervovaný vztah, protože dohlédnout celou hloubku žánru vyžaduje jistou otevřenost jak vůči inscenované blbosti, tak temnému prazákladu člověka, ústícího do násilí a náboženské extáze zároveň. Satyricon mě uhranuli a stále se s tím peru. Cvalda ale říkal, že to je pop-blackmetalová legenda a tím se dost vysvětluje. Ozajstným vrcholom šampionátu byl vietnamský Honza Nedvěd. Na youtube zadejte „noodles stage brutal assault 2011“ a máte ho. Prodavač čínských nudlí s mikroportem a kytarou zpívá Pavla Nováka? Může být. Ale už jste viděli wall of death na noodles stagei?

MASTERS OF RESUME
Není to vlastně tak dlouho, co byla zahraniční kapela v sestavě festivalu raritou, za kterou se sjížděl celý blanenský okres. Když později Brutal Assault zařadil do sestavy Dimmu Borgir a Fear Factory, sjížděli se metalisté z veškerých krajů a nyní je festival jedním z nejvýraznějších v Evropě. Podobně nepřízemní dramaturgii (a taky více peněz) má leda tak francouzský Hellfest, jinak nikdo. Když se v sestavě slivovicového Masters of Rock objeví doomaři My Dying Bride, málokdo to skousne. Když přijedou na Brutal Assault Unexpect či Ephel Duath, čekají je stovky fanoušků a tisíce dalších chtějí jejich hudbu alespoň zkusit. Nenásilná osvěta na festivalu jménem brutální útok, to je ono.

„Zvýšená bezpečnostní opatření budou trvat až do neděle, kdy festival skončí. Z Jaroměře pro televizi Prima Silvie Dymáková.“ Okurková sezóna nastavuje zrcadlo společnosti vždycky poněkud nakřápleji, než bývá zvykem v jiných měsících, floskule se oblékají do čertů na zdi, ale reportérku vybrali s více než přiléhavým jménem, není-liž pravda? Pro stanici Kambodža z josefovských kasemat – Jacek Haraldstad i Viktor Rum Herbata.