Články / Reporty

Brutal Assault 2017: bolest s růžovou mašlí

Brutal Assault 2017: bolest s růžovou mašlí

ScreamJay | Články / Reporty | 17.08.2017

Nebe je dneska milosrdný, nesnažím se prokouknout pletichy těch nekonečnejch temnejch mraků nad hlavou. Někdo říká, že letos je to spíš o tom přežít, než prožít. Prožitek s pudem sebezáchovy? I v poslední den důkladný kontroly u vstupu a zpoza rohu pozitivní neo prog Disperse. Jen procházím, možná, že je to na podobnou notu jako loňský set Pliniho. Dva větráky a zpěvák? Kytaristi po stranách točej vlasama a ten uprostřed drží pózu. Jenže Svart Crown k tomu všemu navíc umí sakra dobře hrát. Francouzi metalu hoví, co na tom, že to celé nápadně připomíná polské Behemoth. SikTh, muzika bez barevnýho plátna za zadkem, circlepit na objednávku. Dva vokály, dvakrát víc bratrský lásky. Vyžádanej aplaus pro Disperse i Architects, jistý čistý zpěv, celkově příjemné, nikoliv strhující. "Banda čtyřicátníků, co si plní svý sny o návratu na pódia," konstatuje kolega.

Ten čokoládovej veganskej koláč od Kafky je děsně návykovej. Jako by se z toho všeho pomalu stával rituál. Prong zatím na pravý stejdži ukazují, jak se dá propotit vlastní merch. Nejčervenější bicí souprava, nejvíc groovy zvuk i neroztancovanější thrashovka na festivalu. While She Sleeps? Muzika, kterou poslouchaj i velcí kluci, ale nepřiznaj to, protože ji poslouchaj jejich holky. "Vezmi mě na koně a voběhni se mnou ten circlepit!" Velká Chuchle uprostřed pevnosti, dívky a ženy na ramenou, absolutní párty pod i nad hlavama. Jeptišky v minisukních, přes hrazení postupně letí trika Pantery, Children of Bodom, gumáky, umělý péro... Hej, kdo hodil to dildo?! "I love you fucking fuck," křičí Lawrence Taylor a v závěru přidají Britové i krátkou coververzi One Step Closer od Linkin Park. Ne(vy)nucená pieta a vzpomínka na Chesterovo charakteristický "Shut up when I'm talking to you. Shut up, shut up, shut up".

fotogalerie z festivalu hledejte tady

Dokud nezařveš, necítím tě ani v konečcích prstů. Zprvu jen lehký vibrace, buď milosrdná, pokorně trpím. Jako PJ Harvey v zádech s Celeste, kropenatý mraky a bolest ovázaná růžovou mašlí. Naprosto utopený čistý zpěv netupí ostří a Oathbreaker zasazují hluboký, chirurgicky přesný rány. Nikdy se neotočíš k muzice zády, pokud před tebou klečí na kolenou, tak jako Caro Tanghe. Pohroužená sama do sebe, na samý hraně mezi teatrálnem a absolutním prožitkem. Extatický závěr setu a vějíř slunečních paprsků, prvních za dlouhou dobu, kterej připomíná, že naděje tu stále ještě je, i když má v očích slzy a na plicích horkej tér. Před pěti lety jsem po zkurveným setu Ministry říkal, že tohle všechno mělo zůstat jen jako hezká vzpomínka, a upřímně netuším, co říct k Tiamat. Co se to sakra stalo z očekávanýho živýho provedení zásadní žánrový desky Wildhoney? Johan Edlund v černým stetsonu, ambientní meditace přerušovaná nesmyslným blábolením, lacinejma fórkama a nesoustředěným zpěvem. Moc chlastu? Lajna? Všechno dohromady a ještě repete? Tragikomické finále, kapela odchází, ale Johan se stále plouží s mikrofonem po kraji pódia: "Chlapi, respektujte svý ženy a vy ženy... no to je jedno."

Architects nejsou moje vyložený guilty pleasure. Žádný pokrytectví, užívám je beze studu. Zprvu epileptická světelná show, chůze po odposleších, muzika, kterou máš v ksichtě, ani nemrkneš. Jenomže to, co před třemi lety fungovalo bezezbytku, tentokrát působí formálně, chladně, profesorsky. Jasně, velký kapele už nemůžeš vzít pompu, okázalost, ale vzpomeňte na Dilindžry při jubilejní dvacítce, ještě před osmou večerní. Bylo to sprostý, syrový, upocený, mastný, ale krásně opravdový. Přesně takový, jací dnes rozhodně nebyli Architekti. Pozdní večerní kroužek dezolátů u prázdnýho automatu na vodu při oldschool doomovým setu Incantation. Tohle je něco, po čem nejdeš, co ti pevnost jednoduše přihraje. Stejně jako neuvěřitelnej dav na půlnoční scéně s Mayhem. Veselý divadýlko s bubáky a Attilou, kterej vypadal jako ta bába s otráveným jablkem z Disneyho Sněhurky. Ďábel tělo na tělo, dvoumetrovovej zlatovláska, kterej mi při svým tanečním exorcismu neustále ojíždí nohu, ohlížím se naposled, jeden rozlučkovej panák vodky na ambientní stagi. Realita je blízko, někde za tou branou, ale ještě jí nechám chvíli tápat, protože jsem to všechno nasál, protože teď z toho chci nějakou dobu žít.

Info

Brutal Assault 22
9. - 12. 8. 2017, Pevnost Josefov, Jaroměř

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 13.08.2020

Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů...