Články / Offtopic / / Buď promo

Buď promo: Vašek Adam (Letmo Productions)

Buď promo: Vašek Adam (Letmo Productions)

ScreamJay | Články / Offtopic / / Buď promo | 26.10.2019

Původně hudebně fotografická revue, která se zaměřovala na informování hudebních fanoušků o novinkách ze světa experimentální hudby, se v dubnu roku 2008 přetransformovala v Letmo Productions. Letmo propaguje a organizuje hudební akce, na kterých se vyskytují interpreti blízcí jejich osobnímu vkusu, a to bez žánrové vyhraněnosti. Což dokládá i Vašek Adam, který se v rozhovoru rozpovídal o věcech aktuálních a zavzpomínal i na to zásadní z dob (ne)dávno minulých.

Jak bys představil značku Letmo Productions?
Název začne dávat větší smysl, když řeknu, že jsme vznikli jako separátní entita hudebně fotografického webzinu letmo.net, který kdysi vymyslela Silvie Neumannová a jehož obsahem měly být hlavně fotky a kratší žurnalistické útvary. Tuhle virtuální revue bohužel pohřbily updaty serveru, takže dnes neexistuje už ani jako archív, což mě mrzí. Náš záběr byl od začátku, podobně jako webzin, poměrně vyhraněný. Na druhou stranu jsme hned chtěli dělat žánrově rozstřelené akce i nahrávky, kritériem měl být jen náš osobní vkus. To se ukázalo, a vlastně stále ukazuje, jako dost naivní představa, která možná může fungovat, pokud má člověk kolem sebe nabalenou oddanou skupinu followers anebo je značka už vyhajpovaná.

Existuje však důvod, proč obvykle vznikají sublabely nebo separátní koncertní série, i když je dělají ti samí lidé. Většina posluchačů je zmatená, když jsou zároveň konfrontováni extrémním metalem, intimní folkovou písničkářkou i elektronickým sound artem. Ale já podobná vydavatelství či festivaly vždycky miloval. Dá se asi říct, že velká část tvorby námi pořádaných umělců je psychedelická. V původním slova smyslu. Takže tím nemyslím kaleidoskop, batiku a zkreslenej bigbít, dokonce ani psytrance a halucinogenní drogy za každou cenu, ale spíš dezorientující, transcendentální nebo nějak objevné věci. Nebo aspoň naléhavé.

K muzice a zvlášť k pořádání muziky vedou nejrůznější cesty. Jaká byla ta tvá? Na jaké hudbě jsi vyrůstal?
Tohle je velmi nostalgická otázka. Zpětně mi to přijde jako několik odlišných životů, každý se specifickou náladou. Můj o patnáct let starší brácha už za komunistů obíhal černé burzy a ve velkém si přehrával pásky a kazety. Takže úplně nejranější vzpomínky mám na ten novovlnný osmdesátkový muzak: Depeche Mode, Eurythmics, Vangelis. I když jsem si jen často naslepo pouštěl náhodné kazety, bratrova důležitější role měla přijít později. Zásadní zlom přišel v osmi letech a měl v něm prsty bratranec žijící na vesnici: „Metal pyčo!“ Už dřív řešil nějaký rock, ale pak zvěstoval evangelium. Ride the Lightning od Metalliky a Extreme Aggression od Kreator mě poslaly do kolen. Poměrně rychle jsem si uvědomil, že nějací Helloween nebo Iron Maiden jsou pruda a promptně se „zkazil“ - čím větší bordel, tím líp. Napalm Death, Obituary, Sepultura, Pestilence, švédská scéna. V té době jsem zjistil, že je na Radiu 1 metalový pořad, který jsem si potají (protože byl později v noci) natáčel na kazety. Přes něj jsem se dozvěděl o jedné z prvních CD půjčoven v Praze, Pancor v Žitné, kde jsem měl, tuším jakožto jediný nezletilý, členství na žákovskou tramvajenku. Zřejmé poté, co se slitovali – vzhledem k poptávaným titulům – nad mým otcem, který mě do té doby musel doprovázet.

Thrash, death a grindcore mi vydržely až do puberty, kdy jsem začal být víc emo. Doom, sludge a black mám rád dodnes, ideálně ty obskurnější varianty a na spousty devadesátkových nahrávek nedám dopustit. V tomhle příklonu měl možná opět prsty bratr, který mi sem tam podstrkoval nahrávky Briana Ena, Sonic Youth, rané Swans (ne že bych je tehdy vstřebal, ale uhranut jsem byl), Slint, Nicka Cavea, Morphine a mnoha dalších. Spoustu jsem docenil až později. Tou dobou jsem začal pronikat do ambientu, industrialu a noisu, i kvůli pořadu Seance Josefa Sedloně. Poslední fáze předtím, než jsem začal mít metalu plné zuby, vycházela hlavně z častých návštěv bazaru Gung-Ho Petra Hanzlíka a hodně mě ovlivnil i jistý Martin Kašpárek ze Zlína.

To už byla doba CD vypalovaček a musím zmínit další dva lidi, kteří mi nepopsatelně rozšířili obzory. Nejdřív Vladan Smutný, prodejce v olomouckém Netopejru (dávno neexistující skladiště etno haraburdí a komiksů), který v obchodě pouštěl věci z Cold Meat Industry. Hned při první návštěvě, když jsme se dali do řeči, mi půjčil vypálená cédéčka, z nichž jedno ve mně všechno přeskládalo úplně jinak, než tomu bylo předtím. Tehdy naposledy mě hudba zničila tak epickým způsobem, který si dodnes živě pamatuju. Tehdy jsem opravdu zažil magii. Byla to deska All the Pretty Little Horses od Current 93 a od Vladana jsem pak získal ještě hromadu skvělých věcí včetně Coil, Scorn atd. Tím druhým člověkem byl Michael Čihák z Do Shaska!, kterému na přelomu tisíciletí patřila i maličká Galerie Gryf na Vinohradech a kde jsem trávil nekonečné hodiny posloucháním hudby. Muslimgauze, Zoviet France, Nurse with Wound, ale i moderní vážnou hudbu a klasiky avantgardní práce se zvukem, to vše jsem objevil díky němu.

Pak už přišla doba internetu a celý tenhle svět pomalu zanikl. Ne že by to byly špatné časy, Napster jsem nechytil, ale p2p systém Audiogalaxy už ano. Nemluvě o nekonečném kvantu informací, které už jsem si mohl najít sám. Techno, ke kterému jsem se dostal skrz industriální hudbu, počátky postrocku, free jazzu, glitche a nastupující vlna laptopářů. Od té doby jsem sice ještě zažíval neuvěřitelné objevy, ale máloco mě zasáhlo tak silně jako věci minulé. Přikládám to hlavně věku. Cokoliv totiž člověk zažije do dvacátého roku života, bude pro něj zásadní, i kdyby šlo o píčoviny. Věčný paradox stárnutí, směna moudrosti a poznání za prožitek a radost. Tehdy mi taky došlo, že vlastně nesnáším velká gesta. Míň je víc. A něco, čím jsem vždycky spíš trochu pohrdal, „obyčejné” písničky, mi konečně přišly jako nejvyšší liga. Tedy pokud za něco stojí.

Když vezmeme výhled do nejbližších týdnů, měsíců, na čem se aktuálně podílíš, co zajímavého se chystá?
Hektická podzimní sezóna už je skoro za námi, vydali jsme skvělou desku Rouilleux, právě proběhl křest. A čeká nás kurátorovaný večer s Jednotou na Alternativě, už 26. října. Pro mě je to jeden z vrcholů dosavadní pořadatelské činnosti. Jednak kvůli samotnému pozvání od Alternativy, pro kterou jsem měl vždycky slabost, ale i kvůli interpretům, které jsme si mohli dovolit pozvat. I když nevyšli Mick Harris, kterého jsem uháněl půl roku, a nakonec ani Shackleton, který na poslední chvíli zrušil veškeré letošní koncerty. Famózní kytaristka Gwenifer Raymond se ještě vrátí v listopadu na tři zastávky do Českých Budějovic, Brna a Šumperka. A možná do konce roku ještě podnikneme nějaký, prozatím tajný koncert v Praze.

Když už jsi narazil na Jednotu – jak tenhle spolek vlastně vznikl? V partě je vždycky více srandy?
Určitě. Víc srandy, víc hádek, víc zajímavých názorů. A větší promo a víc subjektů na provar. Vzniklo to úplně spontánně, jako vtip. Budu citovat citovat Vaška Kokeše, který si dal tu práci a vydoloval to z virtuálních archivů: „V dubnu 2016 jsme dělali koncert The Poisoned Glass na jejich prvním turné v organizované anarchii pěti promotérských uskupení. Na konci února jsme se bavili, jestli takhle někdy někdo vůbec u nás dělal koncerty, v tak velké kooperaci. Večer 24. února jsem napsal, že je to dobrý coop, Viktor reagoval, že je dobrý to dělat společně, kontroval jsem, že můžeme být dobrý kartel a Vašek z Letmo napsal jediné slovo. Jednota. O tři minuty později, 24. února 2016 v 19:01 měla Jednota logo. Výhodou dělání koncertů v tolika lidech je, že je klub přiměřeně plný, i když dorazí šest platících.“

V zásadě nám přišlo blbé vyjmenovávat tak dlouhý seznam promotérů a Jednota má navíc spoustu skvělých asociací. Mě osobně baví třeba ty malé ušmudlané a zapomenuté prodejny na vesnicích, kam málokdo zavítá a které v konkurenci nablýskaných nadnárodních řetězců pomalu mizí. Přesto jsou hrozně důležité pro udržení aspoň nějakého chodu malých komunit a často tvoří i jakési kulturní centrum hned vedle místní hospody (podobně ohrožený druh). Nemluvě o silné klice fanoušků čtvrtých cenových skupin v naší Jednotě.

Dnes tvoří jádro Jednoty jednotlivci z ][, Cáry mlhy, Heartnoize, Letmo, Marast Music a Naše koncerty. Neznamená to ovšem, že se pokaždé musí účastnit všichni, často je to proměnlivé složení. Původně to měla být úplně otevřená platforma pro kohokoliv, ale ukázalo se, že někteří silně lpí na své značce, takže docházelo k absurdním situacím typu „Jednota & XY uvádí“. Navíc jsme si sedli navzájem, přestože občas dochází k zajímavým tlakům, kdy se potkávají opačné náhledy. Často dochází ke střetu DIY tvrdohlavců s okrajovou hudbou s profíky zaměřenými na divácky vděčnější hudbu. Nechceme každopádně vytvářet nějakou oficiální agendu či stránku, i když máme, pravda, Jednotí instagram. Převažuje názor nechat to lehce záhadnou entitou.

Promotérská motivace může být různorodá. Zkusit vydělat, přivést velká jména, zkusit něco nového nebo se jen bavit tím, co má člověk rád. Jaká byla ta tvoje původní motivace a změnila se postupem let?
Poměrně banální. Sralo nás, kolik dobrých kapel má zastávky ve Vídni a v Berlíně a Praha zůstala na ocet. Tehdy jsem taky začal vysílat na Rádiu 1 a přišlo mi, že to dává smysl, když už jsem takhle pasivně ponořený do hudby. Na začátku nám poradili Silver Rocket, jak na to. To bylo v roce 2008 a od té doby se hodně změnilo. Dnes mi přijde, že je tu spíš přemíra akcí. Ale pořád některé interprety nikdo nedělá, tak je to holt na nás. Nikdy jsem nebyl natolik naivní, abych si myslel, že se tím dá vydělat, navíc, když budu vozit obskurnosti. Od začátku jsem počítal s tím, že všechno budu dotovat z vlastní kapsy. A zásadně se to nezměnilo, ale je pravda, že dřív jsem se hlavně řídil heslem „mnohem raději přijdu jako návštěvník, než bych měl být promotérem“, takže jsem dohazoval umělce, kam to šlo. A dnes už si některé věci trochu uzurpuju sám.

Dost se peru s tím, že prací promotéra by mělo být věci propagovat, za každou cenu někam tlačit. Což je mi vlastně vnitřně proti srsti. Je mi na blití z promo textů, v nichž se dělá koncert roku co čtrnáct dní, všechno je exkluzivní a kultovní. Takže se snažím psát relativně střízlivé texty, i když to takhle nefunguje. Jak jsem zmiňoval vnitřní konflikty v Jednotě, tohle je také silné téma. Baví mě tvrdohlavě dělat tiskovky, které mají vlastně charakter regulérní novinářské recenze, jsou moc dlouhé a nikdo je samozřejmě nečte. Ale je to dobře z hlediska propagace koncertu? Sám vím, že asi ne. Chcaní proti větru má prostě svoje kouzlo.

Letmo Productions je podepsáno pod koncerty mnoha – domácímu publiku – často nepříliš známých interpretů. Jak si je vybíráš a jaké jsou tvé aktuální hudební chutě? Máš v hledáčku konkrétní jména, která bys rád přivezl?
Nevím jak je to se známostí, asi mám posunuté vnímání, ale řekl bych, že jsme dovezli často hodně velká jména. Někteří se však v širším měřítku proslavili až později. Namátkou Kayo Dot (2008), Asva (2009), Svarte Greiner (2009), James Ferraro (2009), Grouper (2009), Jenny Hval (2013). Za jediné podstatné kritérium považuji, jestli mě baví. A samozřejmě, zda je to aspoň zhruba zaplatitelné.

Vzhledem k absenci externích financí jsme lákali hlavně na delší pobyt v Praze, pokud by se hudebníci, čirou náhodou, objevili někde v okolí. To se celkem změnilo a nabídky naopak chodí samy. Je ale pořád minimum akcí, kdy interpreta poznám až kvůli nabídce koncertu. Spíš je to radost nad faktem, že nějaký oblíbenec zrovna jede turné. Obecně si myslím, že není třeba být za každou cenu aktuální. Dělat koncerty dle posledních trendů, které se mění zhruba ob týden, mi přijde plytké. Opačný extrém, zastydlost, je však taky hrůza. Ideální projekty mi přijdou takové, co kráčí v jakémsi bezčasí a mimo jasně definované scény. Rád bych například dotáhnul Senyawa nebo nějaký z návazných projektů Rullyho Shabary.

Muzika lidi spojuje i rozděluje a často se kolem ní rodí nová přátelství. Našel jsi mezi muzikanty nové přátele nebo dovedlo tě přátelství k uspořádání koncertu?
Jasně. Třeba k vydávání Rouilleux vedlo předchozí kamarádství. Jeho hudba je mimochodem důvodem, proč jsme se rozhodli dělat taky label. Rozhodně bych jen z kamarádství desku nebo koncert nikomu nedělal, důležitější je tvorba samotná. S kamarádama můžu na pivo. Ale nikdy nejde ten vliv vyloučit, vždycky jinak přistupuješ k blízkému člověku. V opačném gardu bych třeba zmínil Federica z Father Murphy, hrozně fajn člověka, kterého jsem předtím neznal. Hodně přátel se, nepřekvapivě, pohybuje tak či onak kolem muziky.

Rozdělování… Přijde mi vtipné, jak se lidi na té mikroscéně občas navzájem nesnáší, ale to jsou jen takové žabomyší války. Na to konto jsem někdy taky fascinován, jak jsou některé kruhy naprosto ignorantské. Vlastní píseček chápu, ale vidět i za něj je přece fajn. Třeba že někdo jiný dělá podobné věci i několik let před tebou. Sebekriticky přiznám, že mívám elitářské sklony a těžce nesu například míchání mainstreamu a tzv. undergroundu. To rozdělení možná nedává už pár let smysl a zpočátku jsem byl za stírání těch hranic rád, jenže si zároveň uvědomuju, jak moc mi některé mainstreamové prvky vadí právě v okrajové hudbě. Ať už jde o čistě formální vyjadřovací prostředky v muzice nebo vzorce osobního chování, které jsem dřív považoval za nemyslitelné.

Falešná představa výlučnosti, když je člověk součást nějaké subkultury, je taky legrační. Je to takový až „sociální inbreeding”, kdy se všichni navzájem utvrzují ve své výjimečnosti a nikoho nenapadne vytáhnout hlavu z prdele, ať už vlastní nebo z kolegovi, a rozhlédnout se kolem sebe. Nevím, jestli jsem už moc starý, ale u dnešních dvacátníků postrádám i fenomén jakéhosi odporu vůči stádovosti a slepě přijímanému statu quo, což jsem v okrajových hudebních scénách vnímal vždy, ať už šlo o crustery nebo o akademiky zkoumající zvuk. Chápu, že dnes je situace mnohem nepřehlednější a složitější, není lehké mít toho „jasného nepřítele”. Abych použil jistou analogii, tak co dřív ztělesňovala televize a mainstreamová periodika, to vidím dnes v pseudosociálních sítích a neuvěřitelně slizkém prorůstání reklamy do jakéhokoliv životního stylu. Rozhodně bych se nepovažoval za ludditu, ale na můj vkus je málo mladých, co mají sílu se tomu vzepřít.

Z toho skutečně bohatého seznamu akcí, které už proběhly, je některá, na kterou obzvlášť rád vzpomínáš?
Těžká otázka, pokud nemám zabředávat do různých historek, ale asi bych zmínil Aluk Todolo. Ty jsme milovali a strašně dlouho je zvali na první koncert do Prahy, který se pak uskutečnil na jaře 2011. Jejich vystoupení jsou pro mě doteď extrémně silnými zážitky a poprvé to bylo umocněné zcela. Začátek si jasně pamatuju. Úvodní track z Occult Rock, které tehdy nebylo ještě ani nahrané, mě bez varování odstřelil a když se asi po pěti minutách frenetického hypnotického blastbeatu začala lehce modulovat kytara, nakláněl se se mnou celý prostor klubu.

Erika Skodvina (Svarte Greiner) si vždycky pamatuju jako iluzionistu, který dokáže po chvíli z každého nástroje vyloudit geniální zvuk kdesi na pomezí lehkého denního snění a děsivé noční můry. Liz Harris (Grouper) a naše dlouhé procházky Prahou mi dnes přijdou jako vzpomínky někoho jiného. Asi se mi nechce věřit, že se to vážně stalo. Slyšet Diane Cluck naživo znamenalo na chvíli věřit, že existuje absolutní krása.

Možná nejsilnější vzpomínky mám na návštěvu Nica Bullena (původního basáka Napalm Death a spoluzakladatele Scorn) spolu s Johnem Twellsem (alias Xela, jinak zakladatele Type Records, psával pro Boomkat, dnes píše pro Fact mag). Oba jsme speciálně pozvali jen na jeden pražský koncert, což se ukázalo jako učebnicový finanční fail, vůbec se neznali a strašně si sedli. Hodně fajn lidi, se kterýma jsme tu strávili několik dnů po výletech a popíjením. Po koncertě u mě přespal ještě Nikův kámoš, druhý den jsme jeli do Kutné hory a když se k nám přidala jeho žena, k mému překvapení se ukázalo, že jde o Načevu.

Stejně bohatý je i výčet klubů a prostor, kde se vaše akce konaly. Některá jména se opakují, jiná překvapují. Tvá nejoblíbenější místa? Má Letmo i nějakou "domovskou" scénu?
Nevím, která místa až tak překvapují. Patřím k vymírajícímu druhu návštěvníků, pro které je důležitější, co a jak hraje, než na jakém místě se to odehrává. Byť pochopitelně rozumím kouzlu nevšedních prostor. Dá se to rozdělit zhruba do tří fází. Nejdřív bylo jasnou základnou Chapeau Rouge, tehdy ještě Chateau, respektive to nejspodnější podlaží. Rád vzpomínám na bizarní posezení na sofa pod odpadními trubkami, kterými co chvíli šplouchaly putující splašky, i tehdy povinný vlez a společné hajzlíky na prostředním podzemní patře, kde byla vždy dýza. Bylo to skvěle surreálné. A Danovi Doležalovi, který to tam doteď vede, vděčíme za hodně. Jelikož jsme ale dělali i menší a tišší koncerty, ne vždy to štymovalo. Pak se objevila K4 v Celetné s úžasným Václavem Jánoščíkem, kde jsme se potkali i s Přemkem Ondrou a Magdou Kiselou (Arkham Productions), se kterými dodnes často spolupracujeme. Nádherné velkorysé sklepní prostory pod Filozofickou fakultou jsem měl rád. Dnes tam zůstal jen studentský klub a prostor pro firemní rauty.

Třetí fáze je jasná: Punctum nade vše! A na větší akce samozřejmě Underdogs’. Nic moc lepšího v Praze není. Během těch let tu byly ale i další fajn místa, kam jsme se rádi vraceli: Final (RIP), Bike Jesus, (A)Void (RIP?) a dlouhodobí favoriti Potrvá a Klubovna. Jsem zvědavý na Hól, který aktuálně dali dokupy. Celkově však v Praze dobrých míst, kde by byli nakloněni zajímavé produkci, spíš ubývá.

Nejsilnější koncertní zážitky, deska roku?
Za loňský rok bych měl o desce roku jasno, i když bych nebyl vůbec originální, na rozdíl od desky samotné, Daughters a You Won’t Get What You Want. Tam fakt není o čem, comeback jak kráva. Je fajn, že to ocenilo tolik lidí napříč scénama, zcela poprávu. Letos zatím tak jednoznačného favorita nemám, spíš se otočím za koncerty. Klasicky potěšilo berlínské CTM, primárně ty brzké koncertní vystoupení než noční parties. Phurpa je stále stejná, ale vždycky mě dostane. Sun Araw byli hodně jinde, a to myslím jako kompliment. Man Forever na Žižkovské noci mě dohnal až k slzám, což se mi při všem cynismu stává vzácně. A byl to zároveň strašnej masakr. The Bug s Miss Red, jasně, to taky nikdy nezklame. Zornův večírek ve Foru Karlín byl velký zážitek a zdaleka nejen pro jazzové snoby.

Konečně jsem viděl naživo Daniela Mencheho. Shapednoise na letošním Story v Opavě dal ultimátní mindfuck pro všechny smysly. Strašně jsem si užil Marka Morgana a Ka Baird, to abych zmínil ty míň nápadné vlastní koncerty. Oba totální samorosti, nikdo nehraje jako oni, navíc mají na háku, co si o tom kdo myslí. Arve Henriksen s Davidem Kollárom na rodinném festivalu v Brně a o půl roku později s Triem Medieval v maličké kapličce v Dobrši jasně předvedl, proč patří mezi nejlepší žijící hudebníky. Bez přehánění. The Young Gods tradičně ukázali, proč jsou už víc jak třicet let stále na kreativním vrcholu, zase jiní a zase tak svojští. Nevybavím si jinou kapelu, které se to daří podobně. Navíc velmi dobře taky poznali, jaké tempo ve svém věku zvolit. A vlastně The Necks, taky jedna z nejlepších živých kapel, už spoustu let. A to vynechávám řadu koncertů, co souvisí s už dříve zmíněnými jmény, nebo mi to zkrátka přijde jako strašně dlouhá odpověď. Je toho moc. A pořád je to skvělý.

Info

Letmo Productions
web promotéra

Jednota meets Alternativa
26. 10. 2019 18:30
MeetFactory, Praha
fb událost

foto: Denny Šmída

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Brno je pořád cítit po Shullinech

Jirza 26.09.2023

Text doplňující titulní téma Full Moonu #149, a to textově i obrazově. Paměti The Shullins v kostce. V delší kostce, i s obrázky.

Šárka Zahálková (Offcity), Tomáš Votoček (Offcity LAB): Za velkým dobrodružstvím

Aneta Kohoutová 10.03.2022

Offcity je spolek, který chápe město jako živý organismus. S jeho předsedkyní se bavíme o zapojení veřejnosti, občanském aktivismu a kultuře a přibíráme k tomu i zástupce liberecké buňky.

Spolek Sudetikus (festival Jesnění): Jeseníky nejsou jen krásná příroda.

Jiří Přivřel 09.09.2021

Jak se žije za horami? Odpovědi najdete v rozhovoru nebo příští víkend v Jeseníku. O tamní kultuře a přípravách na festival Jesnění jsme si povídali s organizátory akce.

Aneta Kohoutová, Natálie Kratochvíle (Nuuk): Nuuk je životní postoj

Jarmo Diehl, Zuzana Malá 01.06.2021

Nuuk je hlavním městem Grónska i kulturní saunou a osvěžovnou v Hradci Králové. Rozhovor o porodních bolestech, potu na magistrátě i nadějných vyhlídkách. Poeticky i napřímo.

Magdaléna Petráková (Luhovaný Vincent): Na dovolenou do svého města

Jiří Přivřel, mxm 13.04.2021

Jedinečné kulisy scénografů Dušana Jurkoviče a Bohuslava Fuchse, pečlivě připravený program a místní Vincentka jako životabudič. Festival Luhovaný Vincent letos bez nánosu.

Wrong: Scéna si cestu vždycky najde

Jarmo Diehl, Zuzana Malá 19.05.2020

Co vlastně bookovat, když pořád nikdo nic neví? Zástupci promotérského a DJského kolektivu odpovídají na otázky týkající se pořádání akcí, fungování kazetového labelu a spřízněných míst i kolektivů.

Bajkazyl Brno: Chceme rozšiřovat obzory a bořit hranice

Jarmo Diehl 05.05.2020

Lidé z Bajkazylu Brno (nejen) o anarchistických základech klubu, o svobodě, odpovědnosti, udržitelnosti i DIY přístupu. Bude brzo po něm?

Punctum: Možná si uvědomíme, že toho můžeme dělat méně a s větší péčí

Jarmo Diehl, Zuzana Malá 20.04.2020

Propojování uměleckých disciplín, hudba pro náročné, posouvání hranic, v Punktu je pořád co objevovat.

The Shullins: I tak to stálo za to…

redakce 22.03.2018

The Shullins vztyčují prostředníček všem formám diskriminace? To se snadno řekne, ještě líp se to dá na triko, ale co přesně to znamená?

HAW: Spokojenost na všech stranách

Jarmo Diehl 22.01.2018

Slavičín je sedmitisícové městečko a prakticky jediná možnost, jak se tu zabavit, je uspořádat si akci ve vlastní režii. Rozhovor s pořadatelskou jednotkou He’s a Whore.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace