Bůh je mrtev, ať žije Bůh! (Lucifer: Jitřní hvězda)

„A to je ta krásná země, světlonoši. Domov tvůj.”

Konec dějin... apokalypsa už bere za klepátko u dveří. Novým prezidentem není žena, je jím Donald Trump, kterému vedoucí kampaně už naštěstí do úst nestrkají štiplavé bonmoty a snaží se učesat výroky, které rozeštvaly polovinu světa (Čínu ne, ta se výborně bavila) a zašlapaly do prachu dosavadní dominanci liberalizmu. U nespokojených voličů se prý krom nápadu emigrovat objevují i úvahy o sebevraždách, ale v pekle to nevypadá o moc lépe, vlastně ani v nebi, když se to tak vezme. Stříbrné město je v obležení armádou v čele s Lilith a andělé nejsou schopni domluvit se na obraně.

„... v srdečním rytmu pulzuje obrovská těhotná prázdnota a chňape po mě neviditelnými prsty.”

Předposlední díl Lucifera splétá všechny linie zpět do jedné a Mike Carey v úvodu mistrně připravuje půdu pro finále, ve kterém nepůjde o nic menšího, než je všechno. Ďábel má pokleknout před dcerou Basanos a Jill Presto se zas vrátit domů do pekla, jehož vládu přenechal ladem, a škemrat o armádu - ale prý na to „nemá čas”. A času se nedostává nikomu. Město andělů totiž bylo postaveno na krvi Lilith a ta si ji může vzít a také vezme zpátky. Rozhodnutí o osudu světa tak spočívá v rukou Christophera Rudda, hříšníka, který nyní stojí v čele pekelné armády, jež může zachránit nebeský trůn. Carey ani tentokrát nezapomíná na naši rovinu bytí, kde situace okolo konce světa mezitím využívá starý kouzelník. V krátkém interludiu Ďábel právě teď nemůže k telefonu lidé chodí jako stroje bez duše, protože se ze světa vytrácí boží jméno. Trhliny víry jsou trhlinami v realitě. Mág vyvolá démona z pekla a vymění svou duši za tři přání, variace na klasické pohádky nabývá zajímavých kontur, když se stává novým vládcem pekla. Pekla, ve kterém není komu vládnout, neb všichni bojují v nebi.

„Nedodělané dimenze s původně drobnými chybkami, z nichž vyrostly monstrózní kazy.”

Překlad Štěpána Kopřivy je zde obzvlášť vydařený, i s odkazy na současné dění. Kresba Petera Grosse je stále na vysoké úrovni, v této knize se střídá s kreslířem Michaelem Wm. Kalutou a Colleen Doranovou. Doranová si pro sebe ukradla úvodní povídku a seznamuje nás s běžným pracovním dnem vykonavatele Boží vůle. Kaluta ve třech dekadentních přáních mazaného čaroděje dokonale zachycuje rozšafnou linkou jak neduhy stáří, tak naivitu mládí. Všem se daří navodit apokalyptickou atmosféru i vznik světů nekonečných možností.

„Lesy rakovinných květů. Oceány roztříštěných kostí.”

Všechno skončilo, zbývá jen epitaf, nebo alespoň epilog. Co chce Carey ještě sdělit? Co připravil pro Lucifera v poslední kapitole ságy o Jitřní hvězdě? Jedna z nejlepších fantastických ság pomalu končí. Na vzpomínání bude ale čas až po Večerní modlitbě.