Články / Rozhovory

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Jiří Akka Emaq | Články / Rozhovory | 05.05.2015

V dubnu poctí Prahu návštěvou kapela, která se dere k naší pozornosti. Zasněžené vrcholky ledovců dobývají White Hills v ostrém stoupání. Tandem Dave W (syrová kytara) a Ego Sensation (psychedelické jméno i basa) předvedou strhující rock’n’rollovou psychedelii 13. května na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Dozvíte se, že bubeníci nejsou tím, čím se zdají být, a že byste měli zahodit smartphone do záchodu. Na otázky odpovídal zakládající člen a pilot bombardéru White Hills Dave W.

Kde vidíš kořeny a inspirace vedoucí k hudbě a stylu, který s White Hills hrajete?
Vedou do dětství, když jsem poprvé slyšel desku Jefferson Airplane Bark, která mě okouzlila. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se nořil do hnutí britského punku pozdních sedmdesátek a post-punku, který následoval. Od té doby se má hudební hledání stala nekonečným objevováním rozmanitých hudebních stylů. Poslední dobou však zjišťuju, že inspirace nepřichází jako dřív, skrze hudbu, kterou poslouchám. Když žijete v New York City, jste neustále obklopeni hlukem. Občas si začnu broukat melodii do rytmu města. Podobně se to děje např. při pohledu na umění nebo při čtení poezie a prózy, které mají rytmus autorova stylu. A melodie, které se ke mně takto dostanou, jsou základy, na kterých stavím skladby White Hills.

Pamatuješ si, kdy sis řekl: „Kašlu na to, budu rock’n’rollovou hvězdou?“
Pro mě to nikdy nebylo o tom být „rock’n’rollovou hvězdou“. Vždycky jsem chtěl jenom hrát na kytaru. Pro mě je nejvíc, když se můžu potkat s partou dobrých přátel a „hrábnout do strun“. To mě drží při smyslech.

Určitě máte víc nástrojů, které v kapele používáte. Je některá z kytar nebo bas trademarková pro zvuk White Hills?
Zas tolik kytar nemáme. (smích) Ego Sensation hraje na basu Dan Armstrong a té se drží. Mě berou Gibsonky, ale taky mám kytaru Dan Armstrong. Na nahrávání desek používám už dlouho Les Paul, SG a Dan Armstrong. Každá zní jinak a jejich použití odpovídá náladě, které chci dosáhnout.

Co nejhorší a nejlepší vystoupení kariéry?
Snad nejhorší vystoupení bylo s kapelou, se kterou jsem hrál ještě před White Hills. Bylo to v klubu Al’s Bar v Los Angeles. Bylo to dost z ruky, a pěkná díra. Z neznámého důvodu se bubeník rozhodl, že si předělá aranže, a hrál skladby úplně jinak, než jak jsme je zkoušeli. Úplně nás to rozhodilo a všechno znělo jinak, než mělo. Bubeník rozmetal strukturu skladeb, aniž by o tom cokoliv ostatním řekl. Byli jsme tak strašní, že po nás barman během koncertu házel flašky od piva. Chvilku jsme to dávali, ale když už začaly lítat příliš blízko, basák to nevydržel a chtěl mu dát do zubů. Nemusím ani říkat, že jsme odtamtud zmizeli, jak jen to šlo. Bylo to příšerné... Naštěstí ty dobré koncerty převažují. Vybrat ten nejlepší je těžké, ale určitě jedny z nejpovedenějších byly ty při uvedení filmu Jima Jarmusche Přežijí jen milenci. Všechno okolo bylo naprosto super. Všichni zúčastnění spolu vycházeli, nikdo se nad nikým nepovyšoval, prostě pohoda. Za zmínku stojí ještě koncert na festivalu Roadburn a naše první vystoupení na ATP New York v klubu Kutcher’s, jehož kurátorem je Jim Jarmusch.

Jak jste se s Jimem seznámili? A jaké to bylo hrát v jeho filmu?
S Jimem jsme se poprvé potkali v roce 2010, když nás pozval na zmiňovaný ATP. Vůbec jsme netušili, že je naším fanouškem. Zahrát si ve filmu Přežijí jen milenci bylo úžasné, vždycky jsem si přál ocitnout se na stříbrném plátně. A hned napoprvé ve filmu Jima Jarmusche, to je asi ta nejlepší věc, co mě a kapelu mohla potkat!

Skládání hudby je společný proces?
Jak kdy. Nemáme jeden mustr. Některé songy jsou napsané, ještě než je představím kapele, jindy vyjdou ze společného hraní na zkoušce. Inspirace je ošidná věc. Nastavovat si hranice znamená zbytečně se omezovat.

Máte při psaní textů jednotnou linii? Nějakou zprávu nebo poselství, které se skrz hudbu snažíte sdělit lidem?
Naše texty vychází spíš ze surreálnému proudu vědomí, než že by vyprávěly příběh. Líbí se mi myšlenka, že nabádají lidi jít do sebe a hledat především v sobě. Pár našich nahrávek bylo politicky zabarvených, ale naším záměrem není říkat lidem, co si mají myslet. Spíš odhalovat pravdu a nechat výklad na posluchači.

Název poslední desky Walks for Motorist je tak trochu významový paradox. Kdo to vymyslel? Má skrytý význam?
Ve studiu, kde jsme nahrávali, byla kniha z 50. let Walks for Motorists in Snowdonia. Snowdonia je národní park v severní části Walesu a studio leželo na samém cípu tohoto okrsku. Basačku Ego i mě pobavilo, že o sobě lidé v těch dobách přemýšleli jako motoristi versus lidé. Kultura aut byla tenkrát věc a pohlížet na sebe jako na motoristu pro nás bylo naprosto cizí a komické. Jakmile album začalo dostávat ostřejší obrysy, volba byla jasná.

Jak se americká kapela dostane k nahrávání v Evropě?
Výchozí ideou desky bylo, že bychom ji chtěli udělat jinak. Vystoupit z běžných kolejí, z toho, co bylo doposud normou. Nenahrávat v New Yorku, kde vznikaly předchozí desky. A taky, že chceme producenta. Dopadlo to tak, že jsme si vybrali Davida Wrenche, který je z Walesu, a tak jsme odjeli do místního studia Bryn Derwen. Vždycky jsme toužili po nějakém pro nás exotickém místě.

Vidíte změnu nebo posun ve zvuku, stylu, produkci nebo v přístupu k nahrávání na poslední desce?
Walks for Motorists je dekonstrukcí. V minulosti jsme nahrávky budovali od základu k vrcholu, tentokrát jsme chtěli něco otevřenějšího. Základem hudby je důraz na to, na co by se posluchač měl soustředit, a to nikoliv jen na vrchol ledovce. Chtěli jsme, aby každý nástroj dýchal a měl prostor. Většina našich desek je postavena na hutném zvuku kytary – a tomu byla přizpůsobena produkce. Tentokrát jsme při skládání písní nepoužívali kytaru, resp. jen tam, kde byla nutná. Silná píseň bez kytary je trefa, soustředili jsme se na groovy a rytmy. To nám umožnilo vytvořit otevřenější a méně chaotické album.

Kdo dělal obal desky?
Přišel jsem s nápadem a dal dohromady celý obal. Fotili jsme s newyorským fotografem Chrisem Carlonem v jeho studiu v Harlemu.

Tvůj nejoblíbenější cover od White Hills? Váže se k němu historka?
Vždycky se mi líbily dva různé obaly pro desku A Little Bliss Forever. Na obou verzích byla fotka skupinky německých umělců ze 70. let. Fotka pochází z přebalu jakési publikace skupinové výstavy v Berlíně. Tou dobou jsme nepoužívali žádné promofotky, a tak si lidi mysleli, že na přebalu jsme my. Bavilo mě to.

Je kapela, se kterou jste na pódiu ještě nehráli, ale stoprocentně byste chtěli?
Iggy Pop. A je jedno, jestli se Stooges, nebo jinak. Zahrát si s Iggym by byla pocta.

Před třemi lety jste hráli v pražské Sedmičce. Vzpomínáš si na to?
Jasně. Bylo to super, dost jsem se bavil. Co si pamatuju, byla to jedna z nejpropitějších nocí, co jsem kdy zažil!

Prahu si dáte znovu v dubnu na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Větší klub a známá kapela. Na co se máme chystat?
Fanoušci si budou muset počkat až na koncert...

Má váš syrový zvuk old-skool psych-space-rocku stále co říct v 21. století plném elektro mašinek a digitálních simulací?
Určitě. Když je hraný spontánně, prožitý a intenzivní, pořád bude mít co říct a bude hnací silou, se kterou se musí počítat. Lidský prožitek je tělesnou záležitostí. Poctivost v umění seká, háže a oslovuje lidi na nejzákladnějších principech. Naštěstí ještě nejsme v bodě, ve kterém by tohle bylo zapomenuto.

Co závěrem?
Snad jen díky. A lidem bych chtěl říct, zvedněte zadky od svých kompjůtrů, smartfounů, nebo do čeho to pořád koukáte. Potkávejte se a mluvte se skutečnými lidmi. Otevřete oči a uvidíte krásu, která vás obklopuje. Z každého zážitku si vezměte jen to nejlepší, učte se ze svých zážitků a hledejte. Překážky jsou jen výmluvou, která vás stahuje dolů. Pohlédněte na nekonečné možnosti každé chvíle – a skutečně žijte.

Info

www.whitehillsmusic.tumblr.com

Rozhovor vyšel v magazinu Full Moon #48.

Live: Mudhoney (usa) + White Hills (usa)
13. 5. 2015 20:00 Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/1586979388181517

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

redakce 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

redakce 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

redakce 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

redakce 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.

Roman Odjinud, Petr Vrba (Alternativa Festival): Máme ruce od sazí

redakce 23.09.2019

Když už se zdálo, že „alternativní“ dramaturgie se poněkud unavila, obměnil se organizační tým. Z něj promlouvají dva z členů festivalu. Marx, klišé i osypky. Rozhovor.

Steffi: Nepotřebujeme pořád sedět jedna vedle druhé

redakce 20.09.2019

Steffi a Virginia, rezidentky berlínského Berghain/Panorama Baru o nadcházející desce Work a Change, která vychází na labelu Ostgun Ton.

Zdeňka Morávková (V centru | Im Zentrum): Centrum je tam, kde si ho uděláš

redakce 18.09.2019

Jesenický umělecký festival svou dramaturgií poukazuje na česko-německou spolupráci, která v regionu po léta přirozeně probíhala. Rozhovor.

Radim Zbránek (Story): Jen vnímat, nechat mobil v kapse

redakce 16.09.2019

Večírku s názvem Story se po několik let dařilo odvážným propojením dvou zdánlivě neslučitelných světů vyvolat atmosféru, jakou široko daleko zažil málokdo... Rozhovor.