Články / Rozhovory

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Jiří Akka Emaq | Články / Rozhovory | 05.05.2015

V dubnu poctí Prahu návštěvou kapela, která se dere k naší pozornosti. Zasněžené vrcholky ledovců dobývají White Hills v ostrém stoupání. Tandem Dave W (syrová kytara) a Ego Sensation (psychedelické jméno i basa) předvedou strhující rock’n’rollovou psychedelii 13. května na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Dozvíte se, že bubeníci nejsou tím, čím se zdají být, a že byste měli zahodit smartphone do záchodu. Na otázky odpovídal zakládající člen a pilot bombardéru White Hills Dave W.

Kde vidíš kořeny a inspirace vedoucí k hudbě a stylu, který s White Hills hrajete?
Vedou do dětství, když jsem poprvé slyšel desku Jefferson Airplane Bark, která mě okouzlila. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se nořil do hnutí britského punku pozdních sedmdesátek a post-punku, který následoval. Od té doby se má hudební hledání stala nekonečným objevováním rozmanitých hudebních stylů. Poslední dobou však zjišťuju, že inspirace nepřichází jako dřív, skrze hudbu, kterou poslouchám. Když žijete v New York City, jste neustále obklopeni hlukem. Občas si začnu broukat melodii do rytmu města. Podobně se to děje např. při pohledu na umění nebo při čtení poezie a prózy, které mají rytmus autorova stylu. A melodie, které se ke mně takto dostanou, jsou základy, na kterých stavím skladby White Hills.

Pamatuješ si, kdy sis řekl: „Kašlu na to, budu rock’n’rollovou hvězdou?“
Pro mě to nikdy nebylo o tom být „rock’n’rollovou hvězdou“. Vždycky jsem chtěl jenom hrát na kytaru. Pro mě je nejvíc, když se můžu potkat s partou dobrých přátel a „hrábnout do strun“. To mě drží při smyslech.

Určitě máte víc nástrojů, které v kapele používáte. Je některá z kytar nebo bas trademarková pro zvuk White Hills?
Zas tolik kytar nemáme. (smích) Ego Sensation hraje na basu Dan Armstrong a té se drží. Mě berou Gibsonky, ale taky mám kytaru Dan Armstrong. Na nahrávání desek používám už dlouho Les Paul, SG a Dan Armstrong. Každá zní jinak a jejich použití odpovídá náladě, které chci dosáhnout.

Co nejhorší a nejlepší vystoupení kariéry?
Snad nejhorší vystoupení bylo s kapelou, se kterou jsem hrál ještě před White Hills. Bylo to v klubu Al’s Bar v Los Angeles. Bylo to dost z ruky, a pěkná díra. Z neznámého důvodu se bubeník rozhodl, že si předělá aranže, a hrál skladby úplně jinak, než jak jsme je zkoušeli. Úplně nás to rozhodilo a všechno znělo jinak, než mělo. Bubeník rozmetal strukturu skladeb, aniž by o tom cokoliv ostatním řekl. Byli jsme tak strašní, že po nás barman během koncertu házel flašky od piva. Chvilku jsme to dávali, ale když už začaly lítat příliš blízko, basák to nevydržel a chtěl mu dát do zubů. Nemusím ani říkat, že jsme odtamtud zmizeli, jak jen to šlo. Bylo to příšerné... Naštěstí ty dobré koncerty převažují. Vybrat ten nejlepší je těžké, ale určitě jedny z nejpovedenějších byly ty při uvedení filmu Jima Jarmusche Přežijí jen milenci. Všechno okolo bylo naprosto super. Všichni zúčastnění spolu vycházeli, nikdo se nad nikým nepovyšoval, prostě pohoda. Za zmínku stojí ještě koncert na festivalu Roadburn a naše první vystoupení na ATP New York v klubu Kutcher’s, jehož kurátorem je Jim Jarmusch.

Jak jste se s Jimem seznámili? A jaké to bylo hrát v jeho filmu?
S Jimem jsme se poprvé potkali v roce 2010, když nás pozval na zmiňovaný ATP. Vůbec jsme netušili, že je naším fanouškem. Zahrát si ve filmu Přežijí jen milenci bylo úžasné, vždycky jsem si přál ocitnout se na stříbrném plátně. A hned napoprvé ve filmu Jima Jarmusche, to je asi ta nejlepší věc, co mě a kapelu mohla potkat!

Skládání hudby je společný proces?
Jak kdy. Nemáme jeden mustr. Některé songy jsou napsané, ještě než je představím kapele, jindy vyjdou ze společného hraní na zkoušce. Inspirace je ošidná věc. Nastavovat si hranice znamená zbytečně se omezovat.

Máte při psaní textů jednotnou linii? Nějakou zprávu nebo poselství, které se skrz hudbu snažíte sdělit lidem?
Naše texty vychází spíš ze surreálnému proudu vědomí, než že by vyprávěly příběh. Líbí se mi myšlenka, že nabádají lidi jít do sebe a hledat především v sobě. Pár našich nahrávek bylo politicky zabarvených, ale naším záměrem není říkat lidem, co si mají myslet. Spíš odhalovat pravdu a nechat výklad na posluchači.

Název poslední desky Walks for Motorist je tak trochu významový paradox. Kdo to vymyslel? Má skrytý význam?
Ve studiu, kde jsme nahrávali, byla kniha z 50. let Walks for Motorists in Snowdonia. Snowdonia je národní park v severní části Walesu a studio leželo na samém cípu tohoto okrsku. Basačku Ego i mě pobavilo, že o sobě lidé v těch dobách přemýšleli jako motoristi versus lidé. Kultura aut byla tenkrát věc a pohlížet na sebe jako na motoristu pro nás bylo naprosto cizí a komické. Jakmile album začalo dostávat ostřejší obrysy, volba byla jasná.

Jak se americká kapela dostane k nahrávání v Evropě?
Výchozí ideou desky bylo, že bychom ji chtěli udělat jinak. Vystoupit z běžných kolejí, z toho, co bylo doposud normou. Nenahrávat v New Yorku, kde vznikaly předchozí desky. A taky, že chceme producenta. Dopadlo to tak, že jsme si vybrali Davida Wrenche, který je z Walesu, a tak jsme odjeli do místního studia Bryn Derwen. Vždycky jsme toužili po nějakém pro nás exotickém místě.

Vidíte změnu nebo posun ve zvuku, stylu, produkci nebo v přístupu k nahrávání na poslední desce?
Walks for Motorists je dekonstrukcí. V minulosti jsme nahrávky budovali od základu k vrcholu, tentokrát jsme chtěli něco otevřenějšího. Základem hudby je důraz na to, na co by se posluchač měl soustředit, a to nikoliv jen na vrchol ledovce. Chtěli jsme, aby každý nástroj dýchal a měl prostor. Většina našich desek je postavena na hutném zvuku kytary – a tomu byla přizpůsobena produkce. Tentokrát jsme při skládání písní nepoužívali kytaru, resp. jen tam, kde byla nutná. Silná píseň bez kytary je trefa, soustředili jsme se na groovy a rytmy. To nám umožnilo vytvořit otevřenější a méně chaotické album.

Kdo dělal obal desky?
Přišel jsem s nápadem a dal dohromady celý obal. Fotili jsme s newyorským fotografem Chrisem Carlonem v jeho studiu v Harlemu.

Tvůj nejoblíbenější cover od White Hills? Váže se k němu historka?
Vždycky se mi líbily dva různé obaly pro desku A Little Bliss Forever. Na obou verzích byla fotka skupinky německých umělců ze 70. let. Fotka pochází z přebalu jakési publikace skupinové výstavy v Berlíně. Tou dobou jsme nepoužívali žádné promofotky, a tak si lidi mysleli, že na přebalu jsme my. Bavilo mě to.

Je kapela, se kterou jste na pódiu ještě nehráli, ale stoprocentně byste chtěli?
Iggy Pop. A je jedno, jestli se Stooges, nebo jinak. Zahrát si s Iggym by byla pocta.

Před třemi lety jste hráli v pražské Sedmičce. Vzpomínáš si na to?
Jasně. Bylo to super, dost jsem se bavil. Co si pamatuju, byla to jedna z nejpropitějších nocí, co jsem kdy zažil!

Prahu si dáte znovu v dubnu na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Větší klub a známá kapela. Na co se máme chystat?
Fanoušci si budou muset počkat až na koncert...

Má váš syrový zvuk old-skool psych-space-rocku stále co říct v 21. století plném elektro mašinek a digitálních simulací?
Určitě. Když je hraný spontánně, prožitý a intenzivní, pořád bude mít co říct a bude hnací silou, se kterou se musí počítat. Lidský prožitek je tělesnou záležitostí. Poctivost v umění seká, háže a oslovuje lidi na nejzákladnějších principech. Naštěstí ještě nejsme v bodě, ve kterém by tohle bylo zapomenuto.

Co závěrem?
Snad jen díky. A lidem bych chtěl říct, zvedněte zadky od svých kompjůtrů, smartfounů, nebo do čeho to pořád koukáte. Potkávejte se a mluvte se skutečnými lidmi. Otevřete oči a uvidíte krásu, která vás obklopuje. Z každého zážitku si vezměte jen to nejlepší, učte se ze svých zážitků a hledejte. Překážky jsou jen výmluvou, která vás stahuje dolů. Pohlédněte na nekonečné možnosti každé chvíle – a skutečně žijte.

Info

www.whitehillsmusic.tumblr.com

Rozhovor vyšel v magazinu Full Moon #48.

Live: Mudhoney (usa) + White Hills (usa)
13. 5. 2015 20:00 Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/1586979388181517

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Peter „Ryby“ Rybár: Pravý underground je charita

Richard Kutěj 07.09.2021

Jak funguje slovenský undergroundový label, kterému se daří držet krok se světem, jak vypadaly devadesátky na dark elektronické scéně? Nejen o tom je tento rozhovor.

Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Jiří Přivřel 31.08.2021

O inspiracích a tvůrčím procesu, který vedl ke vzniku alba, jsme si povídali s frontmanem Tommem Prochazkou.

Filip Kubelka (Fraj): Absentuje tu tradícia navštevovať festival tohto typu

Jarmo Diehl 24.08.2021

Znáte slovenský region Gemer? Dobrá příležitost, jak ho poznat, se naskytne tento víkend, kdy se v Rimavské Sobotě odehraje festival Fraj.

February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Michaela Šedinová 20.08.2021

Skupina February vydává své druhé album. Jejich hudba se pochopitelně vyvíjí – na nové desce si zkouší prvky math-rocku.

Pořadatelská: Pavel Trčka (Fujaré)

redakce 19.08.2021

Fujaré je dobrovolná občanská aktivita, Fujaré to baví, Fujaré se zajímá o svět, Fujaré nemá vlastní prostor, Fujaré je neziskovka.

Ivan Bierhanzl (Ostravské dny): Nejde o výdrž s dechem, ale sluchem

Jarmo Diehl 16.08.2021

Ostravské dny nejsou jistě tak masovou záležitostí, jako třeba Colours, ale jejich publikum je zasvěcené. O festivalu i dalších věcech promluvil Ivan Bierhanzl.

Milan Tesař (Radio Proglas): Naslouchat a reagovat

Michal Pařízek 02.08.2021

Centrum world music v Brně? Může být. S Milanem Tesařem o nové scéně Maratonu hudby, důležitosti hudebních cen i pozitivním efektu covidu na rádio.

Duo Ruut: Inspirujeme se navzájem

Adéla Polka 20.07.2021

Získaly prestižní cenu Ethno Music Awards a letos se se svou citerou vypraví i do České republiky. Rozhovor o estonském zaříkávání i jednom nástroji pro dvě.

Barbora Koritenská, Libor Staněk (Živá vila): Prachatice jsou takové jihočeské Twin Peaks

cyril kosak 15.07.2021

Vivat Vila! Rozhovor o druhém ročníku festivalu, který přesahuje hranice prostého hudebního podniku se sebelepší nabídkou. Pojďte zažít Prachatice!

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace