Články / Rozhovory

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Byli jsme tak strašní, že po nás barman... White Hills

Jiří Akka Emaq | Články / Rozhovory | 05.05.2015

V dubnu poctí Prahu návštěvou kapela, která se dere k naší pozornosti. Zasněžené vrcholky ledovců dobývají White Hills v ostrém stoupání. Tandem Dave W (syrová kytara) a Ego Sensation (psychedelické jméno i basa) předvedou strhující rock’n’rollovou psychedelii 13. května na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Dozvíte se, že bubeníci nejsou tím, čím se zdají být, a že byste měli zahodit smartphone do záchodu. Na otázky odpovídal zakládající člen a pilot bombardéru White Hills Dave W.

Kde vidíš kořeny a inspirace vedoucí k hudbě a stylu, který s White Hills hrajete?
Vedou do dětství, když jsem poprvé slyšel desku Jefferson Airplane Bark, která mě okouzlila. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se nořil do hnutí britského punku pozdních sedmdesátek a post-punku, který následoval. Od té doby se má hudební hledání stala nekonečným objevováním rozmanitých hudebních stylů. Poslední dobou však zjišťuju, že inspirace nepřichází jako dřív, skrze hudbu, kterou poslouchám. Když žijete v New York City, jste neustále obklopeni hlukem. Občas si začnu broukat melodii do rytmu města. Podobně se to děje např. při pohledu na umění nebo při čtení poezie a prózy, které mají rytmus autorova stylu. A melodie, které se ke mně takto dostanou, jsou základy, na kterých stavím skladby White Hills.

Pamatuješ si, kdy sis řekl: „Kašlu na to, budu rock’n’rollovou hvězdou?“
Pro mě to nikdy nebylo o tom být „rock’n’rollovou hvězdou“. Vždycky jsem chtěl jenom hrát na kytaru. Pro mě je nejvíc, když se můžu potkat s partou dobrých přátel a „hrábnout do strun“. To mě drží při smyslech.

Určitě máte víc nástrojů, které v kapele používáte. Je některá z kytar nebo bas trademarková pro zvuk White Hills?
Zas tolik kytar nemáme. (smích) Ego Sensation hraje na basu Dan Armstrong a té se drží. Mě berou Gibsonky, ale taky mám kytaru Dan Armstrong. Na nahrávání desek používám už dlouho Les Paul, SG a Dan Armstrong. Každá zní jinak a jejich použití odpovídá náladě, které chci dosáhnout.

Co nejhorší a nejlepší vystoupení kariéry?
Snad nejhorší vystoupení bylo s kapelou, se kterou jsem hrál ještě před White Hills. Bylo to v klubu Al’s Bar v Los Angeles. Bylo to dost z ruky, a pěkná díra. Z neznámého důvodu se bubeník rozhodl, že si předělá aranže, a hrál skladby úplně jinak, než jak jsme je zkoušeli. Úplně nás to rozhodilo a všechno znělo jinak, než mělo. Bubeník rozmetal strukturu skladeb, aniž by o tom cokoliv ostatním řekl. Byli jsme tak strašní, že po nás barman během koncertu házel flašky od piva. Chvilku jsme to dávali, ale když už začaly lítat příliš blízko, basák to nevydržel a chtěl mu dát do zubů. Nemusím ani říkat, že jsme odtamtud zmizeli, jak jen to šlo. Bylo to příšerné... Naštěstí ty dobré koncerty převažují. Vybrat ten nejlepší je těžké, ale určitě jedny z nejpovedenějších byly ty při uvedení filmu Jima Jarmusche Přežijí jen milenci. Všechno okolo bylo naprosto super. Všichni zúčastnění spolu vycházeli, nikdo se nad nikým nepovyšoval, prostě pohoda. Za zmínku stojí ještě koncert na festivalu Roadburn a naše první vystoupení na ATP New York v klubu Kutcher’s, jehož kurátorem je Jim Jarmusch.

Jak jste se s Jimem seznámili? A jaké to bylo hrát v jeho filmu?
S Jimem jsme se poprvé potkali v roce 2010, když nás pozval na zmiňovaný ATP. Vůbec jsme netušili, že je naším fanouškem. Zahrát si ve filmu Přežijí jen milenci bylo úžasné, vždycky jsem si přál ocitnout se na stříbrném plátně. A hned napoprvé ve filmu Jima Jarmusche, to je asi ta nejlepší věc, co mě a kapelu mohla potkat!

Skládání hudby je společný proces?
Jak kdy. Nemáme jeden mustr. Některé songy jsou napsané, ještě než je představím kapele, jindy vyjdou ze společného hraní na zkoušce. Inspirace je ošidná věc. Nastavovat si hranice znamená zbytečně se omezovat.

Máte při psaní textů jednotnou linii? Nějakou zprávu nebo poselství, které se skrz hudbu snažíte sdělit lidem?
Naše texty vychází spíš ze surreálnému proudu vědomí, než že by vyprávěly příběh. Líbí se mi myšlenka, že nabádají lidi jít do sebe a hledat především v sobě. Pár našich nahrávek bylo politicky zabarvených, ale naším záměrem není říkat lidem, co si mají myslet. Spíš odhalovat pravdu a nechat výklad na posluchači.

Název poslední desky Walks for Motorist je tak trochu významový paradox. Kdo to vymyslel? Má skrytý význam?
Ve studiu, kde jsme nahrávali, byla kniha z 50. let Walks for Motorists in Snowdonia. Snowdonia je národní park v severní části Walesu a studio leželo na samém cípu tohoto okrsku. Basačku Ego i mě pobavilo, že o sobě lidé v těch dobách přemýšleli jako motoristi versus lidé. Kultura aut byla tenkrát věc a pohlížet na sebe jako na motoristu pro nás bylo naprosto cizí a komické. Jakmile album začalo dostávat ostřejší obrysy, volba byla jasná.

Jak se americká kapela dostane k nahrávání v Evropě?
Výchozí ideou desky bylo, že bychom ji chtěli udělat jinak. Vystoupit z běžných kolejí, z toho, co bylo doposud normou. Nenahrávat v New Yorku, kde vznikaly předchozí desky. A taky, že chceme producenta. Dopadlo to tak, že jsme si vybrali Davida Wrenche, který je z Walesu, a tak jsme odjeli do místního studia Bryn Derwen. Vždycky jsme toužili po nějakém pro nás exotickém místě.

Vidíte změnu nebo posun ve zvuku, stylu, produkci nebo v přístupu k nahrávání na poslední desce?
Walks for Motorists je dekonstrukcí. V minulosti jsme nahrávky budovali od základu k vrcholu, tentokrát jsme chtěli něco otevřenějšího. Základem hudby je důraz na to, na co by se posluchač měl soustředit, a to nikoliv jen na vrchol ledovce. Chtěli jsme, aby každý nástroj dýchal a měl prostor. Většina našich desek je postavena na hutném zvuku kytary – a tomu byla přizpůsobena produkce. Tentokrát jsme při skládání písní nepoužívali kytaru, resp. jen tam, kde byla nutná. Silná píseň bez kytary je trefa, soustředili jsme se na groovy a rytmy. To nám umožnilo vytvořit otevřenější a méně chaotické album.

Kdo dělal obal desky?
Přišel jsem s nápadem a dal dohromady celý obal. Fotili jsme s newyorským fotografem Chrisem Carlonem v jeho studiu v Harlemu.

Tvůj nejoblíbenější cover od White Hills? Váže se k němu historka?
Vždycky se mi líbily dva různé obaly pro desku A Little Bliss Forever. Na obou verzích byla fotka skupinky německých umělců ze 70. let. Fotka pochází z přebalu jakési publikace skupinové výstavy v Berlíně. Tou dobou jsme nepoužívali žádné promofotky, a tak si lidi mysleli, že na přebalu jsme my. Bavilo mě to.

Je kapela, se kterou jste na pódiu ještě nehráli, ale stoprocentně byste chtěli?
Iggy Pop. A je jedno, jestli se Stooges, nebo jinak. Zahrát si s Iggym by byla pocta.

Před třemi lety jste hráli v pražské Sedmičce. Vzpomínáš si na to?
Jasně. Bylo to super, dost jsem se bavil. Co si pamatuju, byla to jedna z nejpropitějších nocí, co jsem kdy zažil!

Prahu si dáte znovu v dubnu na společném koncertě s Mudhoney v Lucerna Music Baru. Větší klub a známá kapela. Na co se máme chystat?
Fanoušci si budou muset počkat až na koncert...

Má váš syrový zvuk old-skool psych-space-rocku stále co říct v 21. století plném elektro mašinek a digitálních simulací?
Určitě. Když je hraný spontánně, prožitý a intenzivní, pořád bude mít co říct a bude hnací silou, se kterou se musí počítat. Lidský prožitek je tělesnou záležitostí. Poctivost v umění seká, háže a oslovuje lidi na nejzákladnějších principech. Naštěstí ještě nejsme v bodě, ve kterém by tohle bylo zapomenuto.

Co závěrem?
Snad jen díky. A lidem bych chtěl říct, zvedněte zadky od svých kompjůtrů, smartfounů, nebo do čeho to pořád koukáte. Potkávejte se a mluvte se skutečnými lidmi. Otevřete oči a uvidíte krásu, která vás obklopuje. Z každého zážitku si vezměte jen to nejlepší, učte se ze svých zážitků a hledejte. Překážky jsou jen výmluvou, která vás stahuje dolů. Pohlédněte na nekonečné možnosti každé chvíle – a skutečně žijte.

Info

www.whitehillsmusic.tumblr.com

Rozhovor vyšel v magazinu Full Moon #48.

Live: Mudhoney (usa) + White Hills (usa)
13. 5. 2015 20:00 Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/1586979388181517

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.