Články / Reporty

Cameron Carpenter a samozvaní spasitelé

Cameron Carpenter a samozvaní spasitelé

Lenka Marie | Články / Reporty | 29.10.2015

Na tuhle roční dobu je příliš teplo. Ne, tohle není babí léto, teď je mi prostě horko. Neděle večer v Karlíně. Kdo dělá koncert v neděli… Ten, kdo nevstává a už má vyděláno. Nakonec jsem zvolila model číšník a vzala si i kopýtka, takže jsem se ztemnělým Karlínem rozléhala jako dobře polapitelná kořist.

Struny Podzimu mají suverénně skvělou organizaci. Všechna představení začínají na čas, všude krásné hostesky s rudými jehlami. Festival má silné partnery a daří se jim tak dostat sem jména, která by o Českou republiku jinak těžko zavadila. Navíc je to zaobalené tak nějak na pomezí: nejen interpreti, ale i prezentace je nakročená ve večerním, přitom uvolněném stylu. A Cameron Carpenter tomuhle výběru přesně odpovídal.

Těšila jsem se. Na míru postavené varhany s vlastní aparaturou, speciální boty, virtuózní technika: představila jsem si chobotnici s kohoutem na hlavě. Usedla jsem ve třetí řadě, příliš blízko reproduktorům, které zabíraly celé pódium. Tu a tam z nich trčely plechové trubky a tatínek vedle sedícího chlapečka mu vysvětloval, že jeden stojí milion. „Ahá, a prooč? Proč to dělá?“ „No protože pak mají ty varhany ten nejlepší zvuk!“ Dost možná to je pravda, ale takhle zblízka to bylo bez šance. Na programu byl Bach, další Bach, ještě jeden Bach a jeden Wagner. Všechny hlavy byly stočené vpravo, kde zády seděl střízlík s nabouchanými pažemi, na sobě sako s barokními vzory a k tomu lesklé džíny. V první polovině se nic zásadního nestalo, kromě toho, že se chlapeček vedle mě snažil zadávit kašlem a střídavě hrál na vzdušné varhany. Ke konci prosil tatínka o kapesník a zatímco si utíral sople do rukou, Cameron do toho začal bušit, načež jsem si definitivně uvědomila, že já a prvních deset řad sedíme blbě.

Digitální varhany mají údajně tu skvělou výhodu, že si do nich můžete nahrát rejstříky těch nejskvělejších nástrojů z celého světa. Z toho, co jsem ale slyšela, čuměl digitální zvuk v tom špatném smyslu slova a hlavně, žádná aparatura na světě neumí protáhlý, vysoký a monumentální zvuk varhan v katedrále. Carpenter varhany vychvaluje jako nejlepší nástroj na světě a staví se k nim jako k syntezátoru s neomezenými možnostmi. Jistě, přirovnání je to případné, rejstříky vždy měly za cíl napodobovat různé skupiny nástrojů. Ale, promiňte mi, proč tedy varhany nepřeskočit? Jakou novou kvalitu, kromě transportovatelnosti on sám tomuhle nástroji přináší?

Carpenter opovrhuje varhaníky v kostelích, vidí je jako chudáky uvězněné v prachu a hlásá, že je potřeba varhany dostat z kostela ven a přitáhnout k nim mladé lidi. Dovolím si nesouhlasit. To, co předvádí, byť mistrnou technikou, je cirkus. A nezachrání ho ani dovolávání se toho, že Liszt a Mozart to dělali taky. Červené krabice s aparaturou, do jedné trubky nonšalantně nacpe kytici, nese se jak páv a rozdává autogramy. A přídavkem to potvrzuje: tá da ta ta ty ta dá ta um ca um ca, prostě přijel cirkus. V rozhovoru pro ČT uvedl, že bisexualita má s jeho dílem velkou souvislost. Ehm, cože prosím? Jistě je prospěšné o takových věcech veřejně mluvit a nestydět se za ně, ale skutečně to potřebuji vědět k jeho interpretaci Bacha? Je to showman a celebrita, která si vytváří excentrickou značku, a to je pro mě u klasické hudby jen na škodu. Navíc jeho dvě improvizace byly, postavené vedle bachovského kontrapunktu, nesmírně slabé. Jediná skladba, která ho rehabilitovala a kterou příjemně překvapil, byla programová změna: zahrál Skrjabinovu 4. sonátu.

Po delší přestávce následoval ještě výroční přídavek, Carpenter uvedl Kateřinu Chrobokovou, která si říká „KATT“. Pojala jsem podezření ve chvíli, kdy jsem zjistila, že bude i zpívat. Svítil na ni tenký proužek světla a dramaticky se nad nástrojem skláněla. Pak dlouze meditovala nad několika tóny a přešla v plytký new age příznačně nazvaný Earth. V tu chvíli to bylo neurazí/nenadchne a Mahabharáty si mohou její CD přikládat na čelo. Bohužel to nebylo vše. Uvedla píseň „Dis Dej“ a já chvíli přemýšlela, co tím asi myslí. Začalo se ozývat echo ve zpěvu. Postupně mi docházelo, že může být skvělá interpretka a virtuoska, ale absolutně bez vkusu. Byl to kýč, bylo to hloupé, bylo to nevkusné. Definitivně mě ubila, když začala zpívat modlitbu Bogorodica a najednou ji řvala, tahala to krkem, protože samozřejmě nemá klasickou techniku (proč taky, už je virtuoska, ne?), následovalo podobně řvané a hlučné cosi na latinský text, což zakončila popovým glissandem v aaaameeeen. Zhluboka jsem si povzdechla a odkopýtkovala se k východu. Supraphon jí brzy vydá album, kdybyste měli zájem.

Vyplula jsem zas do noci a s úlevou si oddychla, že digitální varhany mít nemusím. Alespoň ne takto, ne v této podobě. Už bylo spousta spasitelů, ale možná by se měli nejdřív zamyslet, jestli o jejich spásu někdo stojí. Trocha pokory, trocha sebekritiky vůči vlastní všeobjímající genialitě, to ještě nikomu neuškodilo.

Info

Struny podzimu: Cameron Carpenter (us)
25. 10. 2015 Forum Karlín, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace