Články / Reporty

Čas hoří (Weaverfest)

Čas hoří (Weaverfest)

waghiss666 | Články / Reporty | 01.01.2017

Výjimky neexistujou, i za mořem se zavírají milované lokály. Čas dodržet slovo, i kdyby to mělo stát kodrcání se předraženým britským vlakem, nespat pro hluk o klec lomozících krys nebo se spokojit s instantní kávou z baru.

Původně celodenní program sesekaný jen na večerní, na místě jsme tak akorát, aby se teprve chystalo a zvučilo, hned vedle prodávají nejlepší fish&chips v celém Yorku. No, nevím, ta ryba prý ujde, ale na hranolkách se s renomé podniku neshodneme. Lid se trousí, první poznatek vyvstává: místní kids v kapelní sestavě doplňuje pokaždé postarší týpek, v případě narychlo domluvených The Lock & Keys (neplést s americkým emo) bubeník Stu. Kamarádské vtipkování, podivná nervozita. Mělo mi to dojít. Lubovka, flanelová košile, fousy. Raganovina jak vyšitá, což podtrhuje hlavně chraplák frontmana Nialla, ale i přiznaná inspirace Hot Water Music. Fakt, že každá skladba sevře srdce a nadzvedne koutky, dovolí na chvilku zapomenout. Frontman si nepamatuje názvy skladeb, ani já nechci. Chci za pár dní odletět inspirován, ovlivněn. Těším se, až Fandovi za pult v Rekomandu přivezu darované desky.

Friday Night Lights to neměli jednoduché, odehrát set bez basáka jen ve třech a s koncem setu dokonce ve dvou kvůli prasklé struně chce kuráž, jenže utopit ji v ginu s vodkou není vždycky dobrý nápad. Nejradši bych přítomné rozjuchané stařeny poslal na vesnickou zábavu do Velkých Albrechtic. Naspeedovaný skřet Liam je sice kytarista jako svině, ale prošedlý kolega Rik ten večer přebral za hranici stadiónových eskapád. Houkačky, roztleskávačky – jiná scéna? Kde končí trapnost pop-punku? Vedle soudnosti na dně drinku. To Dynamite Dynamite nasolili od podlahy hned ze startu. Za odstavce neschovám, jak parádní set předvedli, nohama na zemi, jistí v podrážkách vansek, se vší parádou a bez pičovin. Byť po domácím poslechu čekáme od koncertu víc melancholie v pomalejších tempech, bubeník v tričku LIVE FAST DECAF NEVER nám to vysvětlil. Čas hoří, hněte se!

Celé to zpráskal kolega, co mě nikdy nepotkal. Od pána v letech bych čekal, že ho synovy kapelní eskapády budou srát, namísto toho hrdé prsení se, že v Eat Defeat drží kytaru právě Jimmy Weaver, pošuk tak skromný, že poslední koncert před zavíjačkou své domovské hospody pojmenoval po vlastním klanu. Potkali jsme se v Ostravě v klubu, co už není, a padli si do noty. Teď se kruh uzavřel. Na bicí zaskakuje Sean z Friday Night Lights, ale jinak je všechno tak, jak si pamatuju. Zpocený, na doraz, uskákané, chytlavé. Prý existuje něco jako technický skatepunk, ptejte se jinde, ale vyslyšet signál k pozvednutí mi problém nedělá. Strop může být sebenižší a pódium jen o schod, crowdsurfing tady a teď po vzoru zubaté z obalu poslední desky Eat Defeat. Ne náhodou si jich všimli i v Ibanez, ne náhodou se propocený basák Andy po koncertě převlíká do trička Mighty Sounds a netřeba vysvětlovat, proč se do rána vykecáváme s Pocahontas o češtině a učíme anglány vyslovit nehrdelní er. Fun fact? Jimmy je první hráč kendamy, co nemaká v knihovně. Jak jinak.

Info

Weaverfest
3. 12. 2016 The Chemic Tavern, Leeds, Velká Británie

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...