Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 03.03.2021
Z nové desky Nicka Cavea mrazí, což při jejím názvu asi nepřekvapí. Hypnotický témbr Cavea předurčil k roli smutného vypravěče a materiál vzešlý během pár dní lockdownu situaci neodlehčí. S dlouholetým pracovníkem a spoluhráčem z The Bad Seeds se dotýká bolesti v mnoha podobách. Melodie mají houpavý, často repetitivní ráz, některé jsou holé jako únorové koruny stromů. Jiné zase ponuré jako únorová zima. A když vynikne smyčec Warrena Elise, vše ještě zvážní. Jeho tahy v Old Times evokují hejna ptáků, co plavou vzduchem nad hladinou řek. Nechybí ani chorály. Poprvé zazní přímo v titulní písni Carnage, ve které Cave zpívá: "This song is like a rain cloud that keeps circling overhead. Here it comes around again."
Z desky ční fatalismus i sentiment. Koneckonců, výmluvné jsou už názvy skladeb: Hand of God, Old Times, Lavenders Field, Balcony Man. Všechny staví na pocitech a obrazech. Vrcholu docházíme v kontrastní skladbě White Elephant. Je do ní vetkaná květnatá symbolika bílého slona a zároveň odkazuje k hnutí Black Live Matter: "I'll shoot you in the fucking face... Just for fun...for free..." Přímočaré výhrůžky pak náhle střídá gospelová koncovka: „The time is coming, for the kingdom in the sky.“
Není to poprvé, kdy Cave tvoří pouze v duu, jen s Warrenem Ellisem za sebou mají mnoho soundtracků (Za každou cenu, War Machine, Wind River, Králové). Ty jsou ale povětšinou romantičtější se zvonivými aranžemi, zatímco Carnage je prodchnutá zmarem, konečností a vírou. Sám Cave pak nazývá desku krásnou a brutální.
Světová média v recenzích akcentovala, že Carnage je překvapením. Vydání nikdo neavizoval a tvorba probíhala ve zrychleném režimu. Překvapit může i to, že tolikrát opakované, úsporné postupy neztrácí na síle. Slova o odchodu či smrti zazní nesčetněkrát, ovšem spíše než lítost slyšíme poezii a pochopení. Hora patosu je tak akorát vysoká.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.