Články / Reporty

Cesta do monofantazie (Mono v Podniku)

Cesta do monofantazie (Mono v Podniku)

David Vo Tien | Články / Reporty | 21.12.2014

Mono nadšeně ohlásili spolupráci s věhlasným animátorem Kódžim Morimotem. Zklamání přišlo záhy, když bylo jasné, že patnáctisekundový záblesk není poutač, ale celé video. Miniaturní plocha, která nestačí animaci ani hudbě Mono, aby mohli sdělit cokoli koherentního. V případě skupiny pracující s hudebním časem (terminus technicus) i hudbou epicky působí něco takového až absurdně, neboť tu je možné vnímat jen jako celek, ať už jako skladbu nebo album. Přísné oddělení desek Rays of Darkness a The Last Dawn působí podobně křečovitě a nepřirozeně. Ačkoli rozdíl mezi nimi je, obálky i názvy obou vybízí k jejich vnímaní jako celku a vzájemně se doplňujících desek. Tomu odpovídají i stopáže, jejichž součet tvoří průměrnou dobu jakéhokoli alba Mono. Ale za dvě desky fanoušek zaplatí víc než za dvojelpíčko. To, že na jednom z nich poprvé za patnáct let absentují orchestrální nástroje, není nijak zvlášť určující, protože je to práce s dynamikou, zvukem kytar a kompoziční postupy, které utvářejí typický zvuk kapely, v němž smyčce hrají důležitou roli, ne však zásadní nebo nezbytnou.

Ostatně dvě skladby z desky Hymn to the Immortal Wind, Pure As Snow (Trails of the Winter Storm) a Ashes of Snow, neodmyslitelně patří k vrcholům každého koncertu Mono a obejdou se bez smyčců naprosto sebejistě. Ono je to takové nadužívané rčení, ale kouzlo poštovních rockerů z Japonska tkví především v živém podání pečlivě komponovaných instrumentálních skladeb/příběhů. Tenhle rok jich odehráli 55, z toho 37 koncertů tvořilo zimní turné. A pokud jsou zdroje důvěryhodné, všude hráli stejný set s tvrdošíjnou pokorou a odevzdaností samurajů. I když na nich byla znát únava a Taka nevybouřil vichřici ze svého pink reverbu tak intenzivně a s takovým prožitkem, jako když je posvícení, musela každého přesvědčit o tom, že i zvuk může být samostatným narativním prvkem. Pokaždé, když vystřihne noiseové shoegaze „sóličko“ (udělám to za vás: POZOR, VTIP!) s kytarou zapíchnutou hlavou do podlahy, jdu nelítostnou vánicí. Pokud se podíváte na fotky lidí z koncertů Mono, tak jsou většinou všichni mimo, hlavně duchem. Zasněné pohledy, zamilované pohledy, někdo pláče, jiný na hodinu a půl zavře oči. Představte si, že tohle lidem děláte pětapadesát dní v roce.

Rays of Darkness vypuštěná jako první nevybočuje z předešlé tvorby, možná k ní má mnohem blíž než příliš klidná The Last Dawn. Na té dostaly nezvykle velký prostor klávesy, kytary zní jako doprovodný nástroj, avizované žhnoucí riffy a doomové rytmy se na temnější desce nejspíš ztratily v překladu. Zato použití vokálu - vůbec poprvé v historii Mono - je překvapením, a to o něco větším než v případě Earth, kteří zpěvy v jisté míře už použili. I přes všechny drobné změny a nové směry nepřináší novinka nic nového, žádný výraznější posun, náhled na žánr nebo vlastní kontext. Mono začínají působit jako forma, do které se nalévá příběh, což pro fanouška není dost. Nebo to chce uvařit si čaj a dát tomu čas. Všechny nahrávky nemůžou být sněhová bouře. Každopádně Mono po delší době vypustili z repertoáru Yearning, výborný a nejmetalovější vál, který doposud složili, jeden z jejich nejhranějších. Větší prostor dostaly songy s klávesami, takže set působil sevřeněji a jaksi mile, poklidně a příjemně. Až si říkám, že by byla škoda, kdyby pan Mijazaki s Mono nedali hlavy dohromady. Na víc než patnáct sekund.

Info

Mono (jp) + Helen Money (us)
17. 12. 2014, Podnik, Praha
foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace