David Vo Tien | Články / Reporty | 21.12.2014
Mono nadšeně ohlásili spolupráci s věhlasným animátorem Kódžim Morimotem. Zklamání přišlo záhy, když bylo jasné, že patnáctisekundový záblesk není poutač, ale celé video. Miniaturní plocha, která nestačí animaci ani hudbě Mono, aby mohli sdělit cokoli koherentního. V případě skupiny pracující s hudebním časem (terminus technicus) i hudbou epicky působí něco takového až absurdně, neboť tu je možné vnímat jen jako celek, ať už jako skladbu nebo album. Přísné oddělení desek Rays of Darkness a The Last Dawn působí podobně křečovitě a nepřirozeně. Ačkoli rozdíl mezi nimi je, obálky i názvy obou vybízí k jejich vnímaní jako celku a vzájemně se doplňujících desek. Tomu odpovídají i stopáže, jejichž součet tvoří průměrnou dobu jakéhokoli alba Mono. Ale za dvě desky fanoušek zaplatí víc než za dvojelpíčko. To, že na jednom z nich poprvé za patnáct let absentují orchestrální nástroje, není nijak zvlášť určující, protože je to práce s dynamikou, zvukem kytar a kompoziční postupy, které utvářejí typický zvuk kapely, v němž smyčce hrají důležitou roli, ne však zásadní nebo nezbytnou.
Ostatně dvě skladby z desky Hymn to the Immortal Wind, Pure As Snow (Trails of the Winter Storm) a Ashes of Snow, neodmyslitelně patří k vrcholům každého koncertu Mono a obejdou se bez smyčců naprosto sebejistě. Ono je to takové nadužívané rčení, ale kouzlo poštovních rockerů z Japonska tkví především v živém podání pečlivě komponovaných instrumentálních skladeb/příběhů. Tenhle rok jich odehráli 55, z toho 37 koncertů tvořilo zimní turné. A pokud jsou zdroje důvěryhodné, všude hráli stejný set s tvrdošíjnou pokorou a odevzdaností samurajů. I když na nich byla znát únava a Taka nevybouřil vichřici ze svého pink reverbu tak intenzivně a s takovým prožitkem, jako když je posvícení, musela každého přesvědčit o tom, že i zvuk může být samostatným narativním prvkem. Pokaždé, když vystřihne noiseové shoegaze „sóličko“ (udělám to za vás: POZOR, VTIP!) s kytarou zapíchnutou hlavou do podlahy, jdu nelítostnou vánicí. Pokud se podíváte na fotky lidí z koncertů Mono, tak jsou většinou všichni mimo, hlavně duchem. Zasněné pohledy, zamilované pohledy, někdo pláče, jiný na hodinu a půl zavře oči. Představte si, že tohle lidem děláte pětapadesát dní v roce.
Rays of Darkness vypuštěná jako první nevybočuje z předešlé tvorby, možná k ní má mnohem blíž než příliš klidná The Last Dawn. Na té dostaly nezvykle velký prostor klávesy, kytary zní jako doprovodný nástroj, avizované žhnoucí riffy a doomové rytmy se na temnější desce nejspíš ztratily v překladu. Zato použití vokálu - vůbec poprvé v historii Mono - je překvapením, a to o něco větším než v případě Earth, kteří zpěvy v jisté míře už použili. I přes všechny drobné změny a nové směry nepřináší novinka nic nového, žádný výraznější posun, náhled na žánr nebo vlastní kontext. Mono začínají působit jako forma, do které se nalévá příběh, což pro fanouška není dost. Nebo to chce uvařit si čaj a dát tomu čas. Všechny nahrávky nemůžou být sněhová bouře. Každopádně Mono po delší době vypustili z repertoáru Yearning, výborný a nejmetalovější vál, který doposud složili, jeden z jejich nejhranějších. Větší prostor dostaly songy s klávesami, takže set působil sevřeněji a jaksi mile, poklidně a příjemně. Až si říkám, že by byla škoda, kdyby pan Mijazaki s Mono nedali hlavy dohromady. Na víc než patnáct sekund.
Mono (jp) + Helen Money (us)
17. 12. 2014, Podnik, Praha
foto © Vlastimil Vojáček
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.