Vadim Petrov | Články / Reporty | 24.01.2020
Večer v Akropoli otevírá polská producentka Ina West se svojí různorodou tvorbou někde mezi dream popem a trancem. S sebou má bubeníka a s výměnou syntezátoru za baskytaru přinese i slušnou energii, škoda, že se ztrácí v bludišti nástrojů čekajících na následující produkci. West se nenechá znervóznit pomalu se trousícím davem a jede naplno. Dokážu si ji představit v intimnějším prostoru.
Krátká pauza, přicházím na konec první písničky Kataríny Málikové. V sále je tma a bedny opakují navrstvený vokál, zpěvačka sama mlčí. Zahraniční úspěch nové desky Postalgia sem tam provázely komentáře o cizosti, až bizarnosti celého projevu. Samotného by mě to nenapadlo, slovenštině i synťákům převážně rozumím, ale jak se ve mě ta myšlenka rozležela, musím jí dát za pravdu. A i kdyby ne já, pak stín, co se nade mnou tyčí a drží prst na sampleru, mluví jednoznačně.
Katarína Máliková popořadě odehraje celou novinku (krom závěrečné Nešťastné neděle, která desce slouží jako outro) s několika bonusy a jde o povedené rozhodnutí. Stopáž natáhne bohatšími aranžemi některých písní, tu retro sólíčko na synťák, tu popuštění uzdy divokým vokálním smyčkám, které nejspíš ve studiu padly za oběť postprodukčním škrtům. Máliková se ráda oddává experimentování s vybavením a o drum machines dokáže vyprávět se zapálením jako málokdo, není tedy divu, že stage proměnila v bludiště nástrojů a kabelů. Spíše řídké podklady by hravě zvládl jeden laptop, Máliková ale suverénně postaví celou kapelu a krom bicích jsou její členové obklopeni šavlemi, poťáky a tlačítky, sen každého, kdo kdy kroutil oscilátory.
V půlce setu nastoupí kmotra Never Sol a zapěje část vlastní skladby Trees. Do té doby dominantní Máliková se skrčí na kraji stage a občas houkne backvokál, načež se zmateně rozhlídne, když Never Sol hudbu náhle utne. Proč právě ona? Máliková jí děkuje za inspiraci, když ji kdysi viděla stát samotnou za syntezátorem Prophet, za podobným, který vládne i dnešnímu vystoupení. Kruh se uzavřel, obě políbí cédéčko a vrhnou ho do davu.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Máliková položí své drobné prsty na klávesy a dokončí koncert. Dav jásá, opakovaná klaněčka končí omluvou – přídavek nebude, je deset hodin. Škoda zpoždění, které na večeru o dvou kapelách překvapí. Palác Akropolis vůbec Málikové prokazuje medvědí službu, divadelní (?) světla shora dávají její tváři výraz mrtvoly. Kdyby kapelu osvětlovaly pouze displeje nástrojů, šlo by rozhodně o lepší světelnou šou než náhodné přepínání dvou nepovedených presetů.
Odcházím lehce roztrpčený. Akropole není můj oblíbený klub, velká, „divadelní“ stage v nepoměru k nevelkému sálu ničí menší koncerty a není dostatečně velkorysá k těm větším. Průměrný zvuk a hrozná světla atmosféře taky nepomůžou. Katarína Máliková se svým neotřelým zvukem a silným projevem si zaslouží víc.
Katarína Máliková (sk) + Ina West (pl)
21. 1. 2020 Palác Akropolis, Praha
foto © Mária Karľaková
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.