Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Ocitli jste se v labyrintu, sděluje nám hlas, který zosobňuje vyzáblý mužík v křiklavě červené košili, stříbrných pantalónech a černém fraku. Na hlavě má cylindr, pleť důkladně přepudrovanou a v očích výraz, kterým probodává každého z nás. Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku. Stojíme tedy ve třech řadách nad sebou jako v kruzích nějakého post-industriálního pekla a nevíme co, nás čeká.

Experimentálně elektronické duo Amnesia Scanner mutuje klubovou hudbu do pokřivené podoby a jejich vizuály vypadají, jako by někdo slil celý obsah internetu a nechal jednotlivé pixely interagovat. Všechny svoje skladby tagují iniciálami AS a svoji tvorbu zásadně nevysvětlují. Dlouho se publicitě vyhýbali úplně, což dalo vzniknout nejrůznějším spekulacím. Show s názvem Anaesthesia Scammer je součástí doprovodného programu k výstavě Latent Being tureckého multimediálního umělce Rafika Anadola. Ten v prostorách bývalé elektrárny vytvořil umělou bytost, která reaguje na pohyb návštěvníků vybavených čipovou kartou.

Lidská mysl operuje v příbězích. Všichni visíme na rtech vypravěči, ačkoliv jeho slova duní z reproduktorů zavěšených někde nahoře. Říká nám, že ještě držíme v ruce klubko s nití, kterou si značíme cestu. V tu chvíli se ještě můžeme otočit a vrátit se zpět na zemský povrch. Ale kdo by se otáčel, příběh pokračuje dál. Je to dobře známý příběh o dospívání a s tím spjatými útrapami. Jeho hrdina má problémy s pletí i se spolužáky ve škole, chce prostě být sám sebou a ne.... Vypravěč se na moment zastaví. Klubko s nití je pryč, nezbývá než pokračovat hlouběji do labyrintu.

Vysoko na kovovém podstavci v čele pódia trůní Oracle, stroječek s červí hlavičkou pokrytou oranžovým blobem, připomínajícím stavební helmu – kdyby byla z rosolu. Mechanický červík otvírá bezzubá ústa, jako by zpíval, zatímco rosolovitý blob se nafukuje a splaskává jako horká láva. Oracle je post-bytost obývající hlubiny komplexního vesmíru Amnesia Scanner. Jeho počítačový hlas se objevuje na jejich nahrávkách a má být pro posluchače rozpoznatelný – měli by poznat Oracle, „stejně jako poznají Nicki Minaj nebo Johna Lennona,“ řekli Ville Haimala a Martti Kalliala v rozhovoru pro The Fader. Oracle je zároveň dospívajícím protagonistou příběhu. Celé představení lze tedy vnímat jako snahu dát mu historii a tím ho polidštit. Každý z nás je Oracle, říkám si asi půl minuty před tím, než to vysloví vypravěč.

Na cestě po labyrintu nás doprovázejí i další dvě postavy, které jinak spíše divadelnímu představení dodávají hudební složku. Jako první se objeví kytarista v dlouhém koženém kabátu, pod kloboukem mu splývají dlouhé vlasy. Působí dojmem, že by nejraději hrál zády k publiku, jenže to ho obklopuje kolem dokola. Vzhledem i vystupováním mi připadá jako Buckethead, tvář má bledou a rty úzké, jako by to byla maska. Zvuk kytary se utápí v elektronice, teprve při jeho závěrečném výstupu na chvíli utichne vše ostatní a prostorem se rozezní kytarové tóny. Jako poslední se představí zpěvačka, která je s tyrkysovými vlasy a výrazným makeupem jakousi futuristickou verzí mladé Niny Hagen. Chrlí ze sebe zpěv způsobem zároveň zlověstným, i krásným.

Najednou jsme uprostřed labyrintu. Je konec. Spadla by opona, kdyby tam nějaká byla. Ale potlesk je trochu rozpačitý. Ačkoliv nikdo nevěděl, co očekávat, asi všichni čekali trochu víc – možná víc akce, určitě víc hudby. Očekávali jsme více chaosu, který nikdy nenastal.