Akana | Články / Reporty | 18.11.2015
Temná křídla, temná slova, Chelsea Wolfe chci vidět znova. Ale raději někde jinde. Nic proti Dobešce jako divadelnímu prostoru, ale pro vystoupení Chelseaina formátu se ukázal jako značně sardinkoidní. Uličku vedoucí zároveň do sálu, k baru, okénku s nápoji i k šatně (záhy beznadějně plné) ještě zúžily stolky s merchem, takže chtěl-li někdo v přestávkách mezi kapelami pokonverzovat, občerstvit se, vstřebat dojmy nebo jen tak postát, musel buď zůstat v sále, nebo se tlačenicí nechat vyplivnout ven na vzduch. Což nakonec za daných okolností byla ta příjemnější varianta. Jistě, prvořadá je muzika, ale i prostředí hraje při jejím vnímání svou roli, tedy aspoň u nás, zhýčkanějších.
Chelsea Wolfe je v našich končinách v kurzu. To vzhledem k dlouhodobě kultovnímu postavení temnotářů Nicka Cavea nebo Swans u českého publika nepřekvapí. Její dotažená a konzistentní folk-gothic-metal-noiseová směs je přitažlivá pro ztrápené indie duše i hard & heavy drsoně, ve druhém případě hlavně po vydání letošní, značně přitvrzené albové novinky Abyss. Té Chelsea za doprovodu kytaristky Aurielle Zeitler, baskytaristy/klávesisty Bena Chisholma a bubeníka Dylana Fujioky věnovala drtivou většinu vystoupení. Průlomovou desku Pain Is Beauty připomněla tuším třikrát (tehdy se pozadí příznačně zbarvilo do ruda) a na závěr přihodila zásadní skladbu Pale on Pale z předchozí Apokalypsis.
K muzice, jakou Chelsea Wolfe hraje, nepatří běžná klišé rockových koncertů. Bylo by tudíž bláhové očekávat nějaké vtipkování, hecování publika nebo nedejbože roztleskávání a vzdušné polibky. V uzavřeném, pečlivě vyprojektovaném vystoupení není místo byť i jen pro představení hudebníků. Je to pevný umělecký tvar, který komunikuje sám za sebe a jakékoli jiné projevy muzikantů by ho jedině narušily. To je v pořádku, obluzující zpěv znepokojivě vábící Sirény na pozadí hutných kytarových stěn nebo akustičtějších tišin dokáže sám vyvolávat silné dojmy plné naděje deroucí se skrze utrpení. Ale od koncertu přeci jen očekávám nějakou přidanou hodnotu, i když přiznávám, že nevím, v čem by v tomto případě měla spočívat. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že zážitek se kromě vizuálního kontaktu a hlasitějšího zvuku příliš neliší od poslechu desky. Může to být samozřejmě i vinou mého vlastního (ne)vyladění, ale do útrob strašidelného zámku ledové královny se pronikalo nesnadno. Ne vyslovené zklamání, ne nadšení, spíš střízlivé uspokojení.
Srovnatelnou stopu zanechaly i oba supporty. Příjemným překvapením bylo už bratrské duo A Dead Forest Index z Nového Zélandu, které si Chelsea Wolfe přivezla s sebou. Výborný zpěvák, empatický bubeník, potemnělé, atmosférické písně se silnými melodiemi, skvělá práce s kontrasty tichých a hlučných pasáží. Dave Heumann, který v triu s bubeníkem a klávesistou obstaral prostřední set, nebyl díky svému působení ve skupině Arbouretum mnohým z návštěvníků neznámý. Skromný, ale vřelý projev a písně prozrazující silné napojení na americkou písničkářskou tradici, hrané na akustickou kytaru s doprovodem bicích a kláves, zanechaly rovněž velmi pozitivní dojem.
Večer ve znamení tesklivých, introspektivních nebo přímo temných nálad nebyl i díky vhodně vybraným předkapelám pocitově jednotvárný. Muzika se na Dobešce hrála skvělá, jen ne vždy způsobem, jaký se vryje do paměti. Což je ale milionkrát lepší než „nezapomenutelný“ zážitek, který ten večer potkal návštěvníky pařížského koncertu Eagles of Death Metal.
Chelsea Wolfe (usa) + A Dead Forest Index (nzl) + David Heumann (usa)
13. 11. 2015 Divadlo Dobeška, Praha
foto © žakelýna
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.