Články / Reporty

Čím větší retro, tím lépe (Tata Bojs)

Čím větší retro, tím lépe (Tata Bojs)

blueskin | Články / Reporty | 02.12.2017

Trend návratů kapel ke svým zásadním deskám prostřednictvím speciálních koncertů, na kterém příslušné album zazní od začátku do konce, dorazil už i do Česka. Upřímně nevím o lepší volbě pro takový formát koncertů, než je Futuretro od Tata Bojs. Druhá regulérní deska pražské kapely je významnou položkou nejen její diskografie, ale celé tuzemské porevoluční populární hudby. Představuje ojedinělý výtrysk kreativity tehdejší trojice, na který se Tata Bojs už nikdy nepodařilo se stejnou invencí navázat.

Příčin, které za tím vězí, je několik a jedna z nich se jmenuje Marek Doubrava. Talentovaný multiinstrumentalista kapelu opustil krátce po vydání Futuretra a budoucí vývoj Tata Bojs ukázal, jak nepostradatelným členem Doubrava byl. Zatímco Milan Cais vyrostl ve velmi schopného bubeníka a charismatického frontmana a Marek Huňát zvaný Mardoša kapele dodnes dodává onu ceněnou hravou tvář, Doubravův přínos byl zejména kompozičně-aranžérský. A právě na tomto poli současná tvorba Tata Bojs nejvíce pokulhává.

Dokázalo to rozdělení koncertů v rámci turné Futuretro 2017 na dvě poloviny, kdy první byla věnována právě přelomové desce a druhá novějším skladbám. I když to na atmosféře v sálu Paláce Akropolis nebylo během prvního ze čtyř (!) pražských zastávek turné znát, osobně nemůžu zakrýt značné rozladění z kvalitativního propadu, ke kterému po přehrání Futuretra došlo. Ač jsem se opravdu snažil přistupovat k oběma polovinám večera nepředpojatě, nalézt mezi materiálem z posledních tří desek podobně silnou skladbu, jaké tvoří téměř bez výjimky Futuretro, se mi dařilo jen stěží.

Za nejlepší novou skladbu považuju S ní z předloňského alba A/B. V ní se Tata Bojs podařilo ideálně propojit úderný text se zručně napsanou a úchvatně vygradovanou hudební složkou. Publikem kvitované hitovky typu Papírovka, Antikvariát nebo Opakování jsou při nejlepší vůli jen líbivými popovými jednohubkami, které postrádají přitažlivou vícerozměrnost starších skladeb. Lépe obstáli v testu časem Pěšáci z desky Kluci kde ste?, jejichž refrén zpívala v působivém finále skladby a capella celá Akropolis. Zajímavě dopadl i návrat k Nanoalbu v podobě mohutnými sbory podpořené skladby C.V.A.N.

K vůbec nejlepším momentům koncertu patřily ty, kdy se na pódiu objevili nějací hosté. Kromě Marka Doubravy k nim patřili další dva členové jeho kapely Hm…, dále někdejší “neustálý host” Tata Bojs, zpěvačka Klára Nemravová a po Caisovi druhý bubeník Tomáš Neuwerth. Právě tito hosté totiž dělali z “kapely lokálního významu” (jak se praví ve sebeshazujícím textu Pěšáků) něco víc. Něco, co se v nejlepších momentech dotýkalo popového absolutna. Takovými momenty byla prakticky celá první polovina koncertu. Těžko to přičítat jen nostalgii dnešních tři- a čtyřicátníků, kterých byla v publiku většina. Písně z Futuretra prostě fungují i po těch sedmnácti letech a stejně jako tehdy dokáží pobavit, dojmout i ohromit hudební nápaditostí.

Ta nechybí ani trojici Hm…, během zahajovacího setu večera doplněné ještě o bubeníka. Hravost jejich písní je jiného ražení, než jakou Tata Bojs dodává mírně infantilní textová poetika. Texty Hm… mají větší intelektuální hloubku a kongeniálně doplňují lehkost, s jakou kapela míchá žánry od folku přes ozvuky lidovek až po nápodobu hip hopu. Za touto lehkostí se však skrývá značná muzikantská bravura, kterou je možné vypozorovat například v dokonalém načasování nástupu jednotlivých hráčů během hudebně propletených skladeb. V ideálním světě by právě takovým kapelám měly patřit co největší pódia.

Info

Tata Bojs + Hm…
29. 11. 2017 Palác Akropolis, Praha

foto © Zdeněk Němec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.