Jakub Koumar | Články / Reporty | 17.04.2017
Jsou koncerty, při nichž se kapela nemůže opřít o bouřící dav, namakaný vizuál, dokonalý zvuk nebo chvějivé, intimní spojení mezi autorem a divákem. I přesto je velká šance, že ve vás zůstane pocit něčeho neopakovatelného. Přesně to byl i případ Jambinai v pražské Akropoli.
Korejské crossoverové uskupení, míchající postrock s tradičními korejskými nástroji, už se prezentovalo na obřích festivalech jako Glastonbury, Primavera, SXSW a dalších. Klubová scéna jim ale ohromně sluší, byť vlastně celý set neoplýval žádným velkým kontaktem s publikem, byť rozšířené koncertní uskupení bylo takřka na dosah ruky.
Jambinai nejsou žádní velcí postrockoví stavitelé drah do nekonečna, příliš nepřemítají. Rozehrají motiv, navnadí východně laděnou melodií a po pár vteřinách už se třese podlaha. Rovnou k jádru věci. Pětice hudebníků obchází nenápadné zahušťování skladeb, frontman Lee Il-woo rozdírá kytarou své kolegy a potápí se do rozvířených skladeb. Stejně křiklavý zvuk si zachovává i s taepyeongsem v rukou.
To z ostatních hudebníků je cítit podivně meditativní a kontrolovaná energie, což je chvílemi matoucí, protože jak Kim Bo-mi, tak Sim Eun-yong umí své tradiční nástroje pěkně rozparádit. Až jeden má strach, jestli struny geomunga vydrží trhavé pohyby muzikantčiných, na pohled něžných rukou. Smyčcový nástroj haegeum si párkrát odpočine, když je vyměněn za východní verzi xylofonu, midikontroler nebo piri.
Mistrem v čekání na svůj okamžik zůstávají bicí, jež se velmi taktně vtírají do skladeb a rozduní vnitřní orgány při těch největších gradacích. Celý set složený převážně z poslední desky Hermitage, je ukázkou propojení živelnosti, i přísné kázně. Vzniká tak neustálé pnutí, kterým k sobě kapela připoutává fanoušky, udržuje je v neustálé koncentraci, aby jim následně podlomila kolena drtivou zvukovou eskalací.
Jambinai nepotřebují nic navíc, jejich kouzlo tkví v bezprostřednosti. Pražskou Akropoli si podmanili od první Deus Benedicat Tibi po závěrečnou Connection pouze hudbou. Skromná světla, skromné proslovy a vnímavý, čím dál více se pohupující dav. Čistý zvukový zážitek.
Jambinai (kor)
12. 4. 2017, Palác Akropolis, Praha
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.