Anna Mašátová | Články / Reporty | 06.03.2013
Zatímco úspěšných nevidomých zpěváků zná hudební historie několik, u zpěvaček už to zdaleka tak slavné není. A životní „fado“, tedy příběh portugalské zpěvačky Dony Rosy Martins, fascinuje stejně jako její syrový pěvecký projev.
Někdo popisuje život Rosy jako pohádku – jen zapomínají dodat, že pohádku bratří Grimmů. Kmotřičky víly jí sice dali do vínku cit pro hudbu, ale vykoupený dosti krutým osudem. Stejně jako Rosina matka onemocněla i ona v raném věku meningitidou, která ji připravila o zrak. Ve velmi chudé a početné rodině byla většina ze třiadvaceti sourozenců nevidomá a mnoho z nich se ani nedožilo vyššího věku.
Se základním vzděláním se živila, jak se dalo – žebrala v ulicích Porta, prodávala losy a časopisy, až jí jednoho dne někdo poradil, že by si mohla přivydělat zpěvem. Osamostatnila se a odešla do hlavního města. Brzy se její zpěv s doprovodem trianglu stal nepostradatelnou součástí lisabonských uliček. Když roku 1999 hledala rakouská televize zpěvačku typického pěveckého stylu fado, vzpomněl si impresário André Heller na slepou žebračku a vyhledal ji. Dokument Voice of God jí změnil život.
Už na podzim téhož roku vznikla první nahrávka Igredja do Menino-Deus s hostujícími hudebníky jako Ricardem Diasem (skladatel a aranžér slavnější portugalské zpěvačky Mísii) či bulharským souborem The Bulgarian Voices Angelite. A téměř okamžitě na sebe Dona Rosa upoutala pozornost příznivců world music. Plynule následovala alba s příznačnými jmény Historias da Rua (Příběhy ulice, 2000), Segredos (Tajemství, 2003), Alma Livre (Svobodná duše, 2007) a Sou Luz (Mé vnitřní světlo, 2012).
Před pár dny Dona Rosa poprvé vystoupila i v Praze. Kdybyste kapelu potkali na ulici, téměř byste ji mohli považovat za rodinu. Maličkou zpěvačku totiž doprovází jen kytarista a perkusista Miguel Taradas, hráč na dvanáctistrunnou portugalskou kytaru Raul Abreu a velmi mladá harmonikářka Inês Vaz.
Koncert zahájila Dona sama, za prostého doprovodu svého trianglu písní Nesta Terra Portuguesa. Kdo by očekával druhou Marizu, byl by asi zklamán. Syrový, neškolený hlas, kterým vypráví o svém životě, se vinul podzemím Jazz Timu někdy až urputně, jako by si stále musel probíjet své místo ve světě. A nemuseli jste ani rozumět její rodné řeči nebo znát její životní cesty, abyste pochopili, kolik bolesti i radosti v sobě skrývá.
Velmi citlivý doprovod spíše přitakával, zatímco Rosa zpívala o divokých koních, které máme v duši, o stesku, lásce i smíření s osudem. S publikem komunikovala jen písněmi, které však s úsměvem glosoval její dlouholetý spoluhráč a skladatel Abreu. První část vystoupení zakončila tradiční portugalská píseň Amor Em Viana. I druhý set byl naplněn jednoduchými melodiemi, někdy až s kolovrátkovitým, a přesto oduševnělým Doniným zpěvem. Jen jedné písně se ujal sám Abreu, když zazpíval báseň šestnáctiletého chlapce oslavujícího hudbu. I když na závěr zazněla další tradiční portugalská, tentokrát o zeleném citrónu, kyselá pachuť v divácích rozhodně nezůstala. Fado v podání Dony Rosy proniká až do srdce.
Dona Rosa (por)
24. 2. 2012, Jazz Time, Praha
foto © Barka Fabiánová
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.