Články / Reporty

Cit pro hudbu vykoupený krutým osudem – Dona Rosa

Cit pro hudbu vykoupený krutým osudem – Dona Rosa

Anna Mašátová | Články / Reporty | 06.03.2013

Zatímco úspěšných nevidomých zpěváků zná hudební historie několik, u zpěvaček už to zdaleka tak slavné není. A životní „fado“, tedy příběh portugalské zpěvačky Dony Rosy Martins, fascinuje stejně jako její syrový pěvecký projev.

Někdo popisuje život Rosy jako pohádku – jen zapomínají dodat, že pohádku bratří Grimmů. Kmotřičky víly jí sice dali do vínku cit pro hudbu, ale vykoupený dosti krutým osudem. Stejně jako Rosina matka onemocněla i ona v raném věku meningitidou, která ji připravila o zrak. Ve velmi chudé a početné rodině byla většina ze třiadvaceti sourozenců nevidomá a mnoho z nich se ani nedožilo vyššího věku.

Se základním vzděláním se živila, jak se dalo – žebrala v ulicích Porta, prodávala losy a časopisy, až jí jednoho dne někdo poradil, že by si mohla přivydělat zpěvem. Osamostatnila se a odešla do hlavního města. Brzy se její zpěv s doprovodem trianglu stal nepostradatelnou součástí lisabonských uliček. Když roku 1999 hledala rakouská televize zpěvačku typického pěveckého stylu fado, vzpomněl si impresário André Heller na slepou žebračku a vyhledal ji. Dokument Voice of God jí změnil život.

Už na podzim téhož roku vznikla první nahrávka Igredja do Menino-Deus s hostujícími hudebníky jako Ricardem Diasem (skladatel a aranžér slavnější portugalské zpěvačky Mísii) či bulharským souborem The Bulgarian Voices Angelite. A téměř okamžitě na sebe Dona Rosa upoutala pozornost příznivců world music. Plynule následovala alba s příznačnými jmény Historias da Rua (Příběhy ulice, 2000), Segredos (Tajemství, 2003), Alma Livre (Svobodná duše, 2007) a Sou Luz (Mé vnitřní světlo, 2012).

Před pár dny Dona Rosa poprvé vystoupila i v Praze. Kdybyste kapelu potkali na ulici, téměř byste ji mohli považovat za rodinu. Maličkou zpěvačku totiž doprovází jen kytarista a perkusista Miguel Taradas, hráč na dvanáctistrunnou portugalskou kytaru Raul Abreu a velmi mladá harmonikářka Inês Vaz.

Koncert zahájila Dona sama, za prostého doprovodu svého trianglu písní Nesta Terra Portuguesa. Kdo by očekával druhou Marizu, byl by asi zklamán. Syrový, neškolený hlas, kterým vypráví o svém životě, se vinul podzemím Jazz Timu někdy až urputně, jako by si stále musel probíjet své místo ve světě. A nemuseli jste ani rozumět její rodné řeči nebo znát její životní cesty, abyste pochopili, kolik bolesti i radosti v sobě skrývá.

Velmi citlivý doprovod spíše přitakával, zatímco Rosa zpívala o divokých koních, které máme v duši, o stesku, lásce i smíření s osudem. S publikem komunikovala jen písněmi, které však s úsměvem glosoval její dlouholetý spoluhráč a skladatel Abreu. První část vystoupení zakončila tradiční portugalská píseň Amor Em Viana. I druhý set byl naplněn jednoduchými melodiemi, někdy až s kolovrátkovitým, a přesto oduševnělým Doniným zpěvem. Jen jedné písně se ujal sám Abreu, když zazpíval báseň šestnáctiletého chlapce oslavujícího hudbu. I když na závěr zazněla další tradiční portugalská, tentokrát o zeleném citrónu, kyselá pachuť v divácích rozhodně nezůstala. Fado v podání Dony Rosy proniká až do srdce.

Info

Dona Rosa (por)
24. 2. 2012, Jazz Time, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.