Colours: Chet Faker je uspávač hadů, nikam nejdu

I člověk bez hudebního vkusu a sluchu ví, že nejvíc cool člen Led Zeppelin byl, je a bude Jimmy Page. Robert Plant ale prozatím nevyslyšel volání fanoušků a místo plnohodnotného reunionu obráží svět se svojí world music kapelou. A obrazil i Colours of Ostrava...

Chet Faker je uspávač hadů, nikam nejdu. Nakonec jsem šel jsem a nelitoval jsem. To, co se z poslechu jevilo jako totální nuda se okamžitě proměnilo v jedno z nejpříjemnějších překvapení letošních Barev. Zarostlý Australan se s tím ani trochu nepáral a svezl se na připravené divácké vlně. Po hodině jeho setu bylo každému jasné, že jeho umístění mimo hlavní scény festivalu byl politováníhodný omyl, který se při případných dalších návštěvách již nebude opakovat.

To islandský melancholik a skladatel soudobé vážné hudby Ólafur Arnald se s tím páral. Ostatně jak je jeho dobrým zvykem. Jeho krásný set složený převážně z posledního alba For Now I am Winter (venku bylo subjektivně asi 50 stupňů, poznámka vedrem a ciderem zmoženého redaktora) utekl asi nejrychleji z celého festivalu. Což je celkem překvapení vzhledem k převážně zasněným minimalistickým kompozicím, které jen občas prořízl nějaký ten ostřejší nasamplovaný beat. Jediným nedostatkem byla špatná zvuková izolace Gongu, která rušila hlavně během tichých pasážích. Hudebně ale naprosto bezchybný zážitek, navíc v dokonalém provedení. Při zavřených očích měl člověk pocit, že skladby poslouchá z alba, na čemž se kromě Arnaldse podílela i skvělá doprovodná kapela. Jednoznačně jeden z top zážitků letošního ročníku.

A elektroniky se chvílemi nebál ani Robert Plant. Ale ani přes hudební bohatost, některé hity domovské kapely a velkou pestrost a cizokrajnost hudebních nástrojů se mu nedařilo zakrýt, že na podiu zkrátka chyběl Jimmy Page. A jeden Page zkrátka vládne všem. Whole Lotta Love to zachránilo jen trochu – tečka.

Festivalové dění na hlavní scéně zakončovali Bastille, taková ta moderní a aktuální popová dupárna. Kdo na ně šel s tím, že si je užije, musel si je užít. Kdo na ně šel, s tím, že se jim vysměje, musel se jim vysmát. Ber nebo nech být. Ve výsledku naprosto pohodová a oddechová záležitost, která dokonce chvílemi brala dech a v závěru naprosto strhla. To například ve chvíli, kdy se na chvíli ztratíte ve vlastním světě ze kterého vás vytrhne až frontman, který suverénně proběhne davem kolem vás. Závěrečný hit Pompeii byl víc než podařenou tečkou za předposledním a dramaturgicky skvělé zvládnutým dnem. Eh-eh-o eh-o.