Veronika Miksová | Články / Reporty | 17.07.2016
Jsem stará a polámaná a nedám si říct. V nelidskou hodinu hektický obávaný přesun z tepla kamenné budovy do kempu u Slezskoostravského hradu. Nenávistné pohledy Ostraváků, které nechtěně srážím batohem. Personál kempu je milý leč nekompromisní, s cigaretkou mě dívčiny rázně přesunou do kuřáckého koutku, kde se s klukama dohaduju, že moudřejší ustoupí a jejich vlhké sny o bahenní bitvě mě nechávají chladnou.
Místo čtvrtečních souvlaki v chutné řecké restauračce naláká nečekaně silné slunce a vývěsní cedulka na retsinu ve vynikající formě. Poslouchám vyprávěnky barmanky: “No to si vůbec neumím představit spát ve stanu” a lituju, že nestihnu vyhlášený třípatrový bazar přes ulici, kde narazíte třeba na zachovalou stařičkou ruskou akustickou kytaru.
Jídlo počká, Děti mezi reprákama, kteří mi utekli na Vinyle, ne. Rozkaz z Dejvic zní neplakat, což dodržím. Slabost pro poetiku Dominika Zezuly se datuje k jeho post-hudbě, jenže loňskej rok kopal tak, že pitvání se ve vlastních bolestech vydržím sotva půl hodiny a pavouky z poštovních schránek už nevyberu. Jo a říkat o sobě: “jsme takový Coldplay ze Svitav” (ač ironicky) vážně není vtipný. Vinárna zlevnila a jako potemnělý šmajchlkabinet funguje bezvadně až na ty občasné kapky vody spadnuvší za krk rozpálených. Na čase probrat se. Polský rap - Syny. Loňské dejavú z Hip hop kempu. Robert Piernikowsky si to po Full Moon Stagi štráduje s batůžkem a občas to proloží vyloženě baletním poskokem. Toho bych s sebou vzala i na pochod do Prčic, s mikrofonem, aby odháněl divou zvěř. Halíme se do provoněné mlhy a mocných beatů poslední desky Orient, za šaty mě tahá...no jo Stinka, má čtení jinde v Ostravě: “Holka mě z toho duní hlava” Mně zas hrudník, krásně, div mě to neroztrhá. Kde má schovanýho toho Shadowa?
Odbytý hlad láká do nekončící řádky vege stánků. Časy langošů a smažáků pomalu končí. Juch. To máme grilovanou zeleninku, vege burgergy, thajský nudle (ne ty hnusný přemaštěný) i polívky, cizrnový salátky, tzatziky, jo a nesmím zapomenout na mangovej dip, to jste nežrali děcka, rozkoš s belgickejma hranolkama za zvuku islanského minimalistického techna Kiasmos. Jakýkoliv přirovnání chuti této substance je slabé nebo v mém případě přisprostlé. To ale předbíhám.
Pátek suverénně ovládly Norky, promiňte ten zárubismus. Stalo se to, po čem touží každý festivalový návštěvník. Místo únavného přebíhání mezi “to se mi zas tak nelíbí” kapelama přiběhl na hlavní stage tvor z jiné planety s pološíleným modrým pohledem. Dvacetiletá (ne) uvěřitelná blondýnečka Aurora svým chytrým elektropopem okouzluje Ostravu podobně jako před lety Zaz . Drobounká v tělovém nic neodhalujícím, o to svůdnějším vršku a dlouhé černo-bílé tylové sukni mámí jako divoženka a svolává nás svým perlivým hlasem do tajuplného lesa plného démonů, co se chtějí kamarádit. Viditelně dojatá, ozářená sluničkem je bezprostřední jako malé dítě a skáče do publika pro objetí. Dokonalost! Rozněžněná přebíhám na další Norku, Susanne Sundfør, jejíž elektro zní už z dálky tanečněji. Žel odnáší to svým přímým umístěním za Aurorkou, chybí mi prožitek, zjevně přesycená. Nedejte na mě a minimálně poslední desku Ten Love Songs si poslechněte. Vnučka známého lingvisty Kjella Aartuna si to zaslouží vrchovatě.
Asi bych ještě měla něco napsat o Anohni. Mno, asi sem na to tupá. Její/jeho já už nevím čí Antony and the Johnsons mě kdysi oslovili deskou I Am a Bird Now, to zůstává. Nikdy sem neměla slabost pro vystoupení, kde převažuje video projekce a jakkoliv lidské obličeje a jejich výrazy sleduji až obsesivně, tohle mě nudí. Moc transgender, moc spasitelství, beznaděje a světa řítícího se do záhuby, málo hudby. Ale to říkám jen já, polovzdělaná Venuše záchodků.
Colours of Ostrava 2016
14. - 17. 7. 2016
Dolní Vítkovice, Ostrava
Foto © Matěj Krč
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.