Články / Reporty

Colours of Ostrava: Na bodě nula

Colours of Ostrava: Na bodě nula

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 19.07.2018

Mohou Colours ještě překvapit? A když, tak čím? Počet scén přeskočil dvacítku, z toho polovina je koncertních. Existuje už jen málo žánrů, které by se neprezentovaly, včera jsme si navíc odškrtli muzikál. Na úvod totiž byla zařazena Mše od Leonarda Bernsteina. Autor, u nás známý spíše díky West Side Story, napsal před padesáti lety dílo, které je i dnes pro mnoho lidí velmi náročné. Kdoví, kolik by se nás v Gongu na 14. hodinu skutečně sešlo, kdyby hlavní roli kněze Celebranta neobsadil Vojtěch Dyk. Předsudky stranou, odvedl nezapomenutelný výkon. Jeho Otčenáš (falzetem) měl stejnou sílu jako Střihavkův žalozpěv V zahradě Getsemanské.

Hudební nastudování vychází z verze pro menší ansámbl (“jen” sto osob), kterou připravil samotný Bernstein. Bratři Cabani k liturgii přidávají obraz moderní doby: kulisy na velkoplošné projekci doplňují stovky fotografií - zbičovaných vlastní rukou, válečných zajatců, embryí, politiků, ale stejně tak britské královské rodiny nebo kalifornských pláží. Mně osobně by stačilo to procesí hlav a duší na pódiu, chór ve výšinách, golgotské kříže s bezvládnými těly a glosy na Boha i na život - “polovina lidí se utopila, druhá plave špatným směrem.”

fotogalerie z festivalu tady

Přepnout do běžného módu pak samozřejmě nebylo snadné. Zasáhli Lucky Chops, buskeři z New Yorku, kteří ve stále unavenějším odpoledni podávali groove rovnou do žil. Dredatý bubeník a pětice dechařů v šortkách s úsměvem stylizovali léto a hráli jako o život. Mezi covery a vlastní tvorbou střídali tuby, bass klarinety, trombóny, saxofóny a trubky, aniž byste poznali, že do běžného obsazení kapely přeci jen něco schází. Respekt!

Podobně ryzí a autentický byl prožitek (z) Nathaniela Ratliffa a jeho “classic american band” - přestože s kytarou vypadal až neohrabaně, v minutě vtáhl do zlatých časů rock’n’rollu. A ten, stejně jako trocha boogie nebo jivu, nemůže nikdy uškodit, v tomto směru nepokrytě straním retru.

První den se dal stihnout také ženský trojboj. Ten můj má naprosto nedostižnou vítězku. Emika skončila poslední - její vystoupení nemělo hloubku, výšku ani šířku, možná jen líbivé beaty. Dvacet minut bez dynamiky je na aktuálně v Berlíně usazenou princeznu moc, ne? Na druhé místo se vydrápala Beth Ditto. Pro ženu její velikosti byl taneční koncert očividně nesnadný, její výdrž byla ale stejně velká jako její plíce a srdíčko. A to dojme. Jasnou vítězkou dne je ale malý nenápadný klenot české scény: Miřenka Čechová s projektem Miss AmeriKa. Fiktivní literárně-fotograficko-komiksový dokument o jejím alteregu Mckenzie Tomski je právě na Hithitu. Nadstavbou je hudební performance s autorským čtením, projekcí a hlavně hudbou Martina Tvrdého. Miřenka, původně baletka, která utekla své (jak sama říká) rigorózní ruské škole, vytvořila postavu, která má větší koule než já hlavu, a představuje ji v důmyslné performance se Spitfire Company. Fieldrecordingový podkres Tvrdého dokonale kombinuje s překvapivě zábavným rapem a i když “we are all passengers”, McKenzie se dokázala naučit mít svůj názor. Bojuje s pansexualitou, normalitou i šílenstvím, ale drží se: “fake it, till you make it.” Miřenka/McKenzie je “artist” - co je víc?

fotogalerie z festivalu i zde

Miss AmeriKa už by mi ke štěstí stačila, ale lhala bych: byla jsem zvědavá jak na N.E.R.D., tak na reakce českého publika. Zkratkovité chápání Nerdů jako kapely Pharella Williamse a taky fakt, že je poslední deska kombinovaný hiphopový majstrštyk, vzbuzovaly otázky. Odpovědí byl geniální set se skvělými tanečníky a perfektní dramaturgií. Naneštěstí, prognózy se vyplnily. Dav se možná bavil, ale nespolupracoval. Ožil během skvělého mashupu z hitů Hollaback Girl (od Gwen Stefani) a She Wants to Move. Pharell dokonce přidal singl Get Lucky. Vytleskávání o přídavek se ale Nerdi přesto nedočkali. Možná nejsme jako celek na intelektuální párty a Pharellovo poselství “buďte sví a hrdí na svou originální jinakost” připraveni.

Info

Colours od Ostrava 2018 18. – 21. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto: Honza Petřík

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.