Colours of Ostrava: Na bodě nula

Mohou Colours ještě překvapit? A když, tak čím? Počet scén přeskočil dvacítku, z toho polovina je koncertních. Existuje už jen málo žánrů, které by se neprezentovaly, včera jsme si navíc odškrtli muzikál. Na úvod totiž byla zařazena Mše od Leonarda Bernsteina. Autor, u nás známý spíše díky West Side Story, napsal před padesáti lety dílo, které je i dnes pro mnoho lidí velmi náročné. Kdoví, kolik by se nás v Gongu na 14. hodinu skutečně sešlo, kdyby hlavní roli kněze Celebranta neobsadil Vojtěch Dyk. Předsudky stranou, odvedl nezapomenutelný výkon. Jeho Otčenáš (falzetem) měl stejnou sílu jako Střihavkův žalozpěv V zahradě Getsemanské.

Hudební nastudování vychází z verze pro menší ansámbl (“jen” sto osob), kterou připravil samotný Bernstein. Bratři Cabani k liturgii přidávají obraz moderní doby: kulisy na velkoplošné projekci doplňují stovky fotografií - zbičovaných vlastní rukou, válečných zajatců, embryí, politiků, ale stejně tak britské královské rodiny nebo kalifornských pláží. Mně osobně by stačilo to procesí hlav a duší na pódiu, chór ve výšinách, golgotské kříže s bezvládnými těly a glosy na Boha i na život - “polovina lidí se utopila, druhá plave špatným směrem.”

fotogalerie z festivalu tady

Přepnout do běžného módu pak samozřejmě nebylo snadné. Zasáhli Lucky Chops, buskeři z New Yorku, kteří ve stále unavenějším odpoledni podávali groove rovnou do žil. Dredatý bubeník a pětice dechařů v šortkách s úsměvem stylizovali léto a hráli jako o život. Mezi covery a vlastní tvorbou střídali tuby, bass klarinety, trombóny, saxofóny a trubky, aniž byste poznali, že do běžného obsazení kapely přeci jen něco schází. Respekt!

Podobně ryzí a autentický byl prožitek (z) Nathaniela Ratliffa a jeho “classic american band” - přestože s kytarou vypadal až neohrabaně, v minutě vtáhl do zlatých časů rock’n’rollu. A ten, stejně jako trocha boogie nebo jivu, nemůže nikdy uškodit, v tomto směru nepokrytě straním retru.

První den se dal stihnout také ženský trojboj. Ten můj má naprosto nedostižnou vítězku. Emika skončila poslední - její vystoupení nemělo hloubku, výšku ani šířku, možná jen líbivé beaty. Dvacet minut bez dynamiky je na aktuálně v Berlíně usazenou princeznu moc, ne? Na druhé místo se vydrápala Beth Ditto. Pro ženu její velikosti byl taneční koncert očividně nesnadný, její výdrž byla ale stejně velká jako její plíce a srdíčko. A to dojme. Jasnou vítězkou dne je ale malý nenápadný klenot české scény: Miřenka Čechová s projektem Miss AmeriKa. Fiktivní literárně-fotograficko-komiksový dokument o jejím alteregu Mckenzie Tomski je právě na Hithitu. Nadstavbou je hudební performance s autorským čtením, projekcí a hlavně hudbou Martina Tvrdého. Miřenka, původně baletka, která utekla své (jak sama říká) rigorózní ruské škole, vytvořila postavu, která má větší koule než já hlavu, a představuje ji v důmyslné performance se Spitfire Company. Fieldrecordingový podkres Tvrdého dokonale kombinuje s překvapivě zábavným rapem a i když “we are all passengers”, McKenzie se dokázala naučit mít svůj názor. Bojuje s pansexualitou, normalitou i šílenstvím, ale drží se: “fake it, till you make it.” Miřenka/McKenzie je “artist” - co je víc?

fotogalerie z festivalu i zde

Miss AmeriKa už by mi ke štěstí stačila, ale lhala bych: byla jsem zvědavá jak na N.E.R.D., tak na reakce českého publika. Zkratkovité chápání Nerdů jako kapely Pharella Williamse a taky fakt, že je poslední deska kombinovaný hiphopový majstrštyk, vzbuzovaly otázky. Odpovědí byl geniální set se skvělými tanečníky a perfektní dramaturgií. Naneštěstí, prognózy se vyplnily. Dav se možná bavil, ale nespolupracoval. Ožil během skvělého mashupu z hitů Hollaback Girl (od Gwen Stefani) a She Wants to Move. Pharell dokonce přidal singl Get Lucky. Vytleskávání o přídavek se ale Nerdi přesto nedočkali. Možná nejsme jako celek na intelektuální párty a Pharellovo poselství “buďte sví a hrdí na svou originální jinakost” připraveni.