Veronika Mrázková | Články / Reporty | 18.07.2014
Colours zažili zřejmě nejprudší start v historii. A stýskat si za sofistikovanými začátky a la Jan Garbarek by bylo pošetilé, protože byl první den nebývale efektní!
Ještě za světla začali na hlavní stagi bouřit Les Tambours Du Bronx. Sedmnáct ostrých chlápků s image trestanců pochází z periférie zpustlého industriálního města Nevers. Valí do barelů, budí hrůzu a s paličkama zachází jako s bejsbolkama (však taky začínali s násadama od krumpáčů). Na místě upadali do hardrockového tranzu a jejich nelítostné beaty otřásly stařičkýma Vítkovicema. Kdyby peklo mělo soundtrack, tak v rytmu Les Tambours Du Bronx.
Následující Shaka Ponk se zapíšou do dějin festivalu (třeba jako kdysi Gogol Bordello). Mluví se o nich jako o velkém objevu s brutální gradací, naživo je to stejně šok. Kdo neviděl, zapláče. Afroegypťanka, hysterický vlasáč, metalový kovboj (ano, to lze) a sumo s culíkama... zkázonosná šestice vyšinutých muzikantů a grafiků z Francie útočí na zdravý úsudek. Ve velkém statickém nápisu PONK se O změnilo v plátno s tak mnohovrstevnatými 3D vizualizacemi, že už nebylo jasné, čí jsme. S hravostí zběsilého funku a nesmlouvavostí punkové přímočarosti vedli koncert od první písně a výbušná show s virtuální opicí Mr. Goz přestupovala hranice únosnosti. Jejich raketový vzestup a udivující pověst nemůže vystihnout, co všechno se dělo... faktor pařby: 10!
Trocha uklidnění se naskytla na vedlejší scéně: Steve Seasick je jedním z maskotů letošních Colours. Jeho příběh potulného barda, který zažil nepočítaně dobrodružství a na výsluní scény vstoupil v podstatě zpod mostu, dojímají celé Colours. Americký tulák jak vystřižený z dávných filmů, "vagabond" v zahradníkách a kšiltce, je jedním z nejautentičtějších muzikatů country blues. A číst o jeho příbězích či nástrojích nestačí. Kytary z krabice od doutníků, výfuků a čehokoli, co se najde – v rukou Seasicka zní jak nejlepší jazzovky. Svůj syrový hlas doprovází na všechno, co může mít ozvučný otvor a aspoň jednu strunu (ano, vystačí si). S drivem mu pomáhá vousatej brácha, švédský hippie bubeník Dan Magnusson, a do muziky dávají všechno, co se jim od 60. let přihodilo. Halelujah!
Finiš patřil favorizovaným MGMT. Odhady na provedení byly dvojí, zůstalo u zlaté střední cesty. Tzn. hráli jako těžcí popíci, ale alternativu doháněli aspoň halucinogenními projekcemi. Došlo i na rádiové megahity, bohužel zbytek se trochu rozmazával. Kdo si ujíždí na retru, ocenil sedmdesátkové a osmdesátkové aranže, vodpich to ale nemělo, progresivní šmrnc taky ne. MGMT odehráli pěkný popový koncert, na který si po Shaka Ponk nikdo nevzpomene. Nevadí!
Colours of Ostrava 2014
18.7.2014, Vítkovice, Ostrava
foto © Barka Fabiánová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.