Články / Reporty

Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

David Čajčík, Jana Michalcová | Články / Reporty | 18.07.2019

Cesta môže byť kľukatá alebo si ju kľukatú spravíte. Presekávame sa burinou, pod nohami električkové koľajnice a omylom si hľadáme alternatívne cestičky na najväčší festival v Čechách. Na tie programové si budeme musieť počkať na ďalšie dni, prvý deň sa trsá sa festivalové esá a nie je priestor na objavovanie nových mien, festival vsádza na istotu. A vie prečo. Krátko po otvorení to vyzeralo, že sa areál priblížil svojej kapacite, aj keď na skutočný nával si máme ešte počkať. Všetky flitrované holky a flitrovaní kluci korzujú ulicami medzi surovými industriálnymi kulisami areálu Dolních Vítkovic, prach sa dvíha a my krúžkujeme program z ôsmich pódií a z ešte nabitejšieho diskusného programu, ktorý sa tematicky zameriava na klimatické zmeny na našej čoraz teplejšej planéte.

Detroit versus Ostrava. Paralely raději hledat nebudeme, byť bychom je našli. Zvuk (i) techno kapitolu zněl na Arcelor Mittal stagi v brzký čas devíti večer. Richie Hawtin podobně jako Jon Hopkins v současnosti míří spíše než do klubů nebo elektronické podniky na line-upy multižánrových festivalů, jakými jsou Colours. Koncertní lajvko CLOSE, při kterém několik kamer snímá detailně jeho pohyby rukou a defragmentovaný, často téměř abstraktní obraz, putuje na obrazovky, je ostatně na velká pódia jako dělané. Tuna stroboskopů a krásných analogových reflektorů v ceně. Techno je všechno, čtu si na triku před sebou. A to je, milí čtenáři, skutečně pravda. “Pocity, které zažiješ při technu, nezažiješ nikdy jindy,” vyprávěl mi kdysi kolega. Dunivý rovný beat odrážející se od těžebních věží, prostupující davem jako hladový bazilišek hledající svou kořist… a do toho zvonivá hi-hat odrážející se v hlavě. Generické metafory? Může být - kromě perfektní vizuální stránky bychom na setu Hawtina těžko hledali něco skutečně neotřelého. Ale právě jeho obyčejná, precizní a pečlivě vykonstruovaná flow je důvod, proč tento více než třicet let působící producent stále přitahuje. A nikoliv nostalgické vzpomínky.

fotogalerie z festivalu najdete zde, ale i tady a tu

Vychytávky silných mien z jednotlivých žánrov sú jeden z dôvodov, prečo sa v areáli stretne také rozmanité publikum. Strecha YouTube stagu prikryla niekoľko nadšencov, pre ktorých bol set ekvádorského producenta Nicoly Cruza jeden z dôvodov, prečo sa vydať do Ostravy a zároveň obetovať Florence and the Machine. Boty dole, ruky hore. “Vedia Európania tancovať?” padla otázka na rozhovore s ním. Diplomatická odmlka. “Tancovať vedia len Afričania a ich potomkovia.” Niekoľko pokusov o pohyb, noha dopredu-dozadu, ale tanec to nie je. Dávka elektroniky a zvukov z celého sveta v niektorých vyvoláva vysoké očakávania new age mysticizmu na pódiu, pritom nič také sa nedeje. Nepáli sa palo santo, neskáče sa okolo ohňa. Nadčasová a moderná elektronika miešaná prevažne s folklórom z domorodých Ánd má však skvelý flow, ktorý iné rituály nepotrebuje. Ostravský set bol tak prvou pozvánkou do jeho sveta pre tých, ktorí sem zablúdili od hrdelného spevu hlavného pódia.

Florence Welch se v Čechách představila téměř deset let od vydání debutu Lungs. A to úplně poprvé. „Mám pocit, jako bych s vámi vyrůstala.“ Skutečně jen pocit, ve skutečnosti se čekání na dostatečně tučné feečko protáhlo. Colours dostali příležitost dotáhnout do Čech vlastně ideální hvězdu - dostatečně popovou, dostatečně alternativní a hlavně exkluzivní. Třicet tisíc lidí zní statistika od pořadatelů. Málo? Možná, prašný plac před největším pódiem České spořitelny je zaplněný, ale prostupný. “Tohle se mi skutečně nestává každý den,” slyšíme jeden z mnoha cheesy keců mezi písněmi. Skutečně? Image rozlétané víly běhající po rampě, objímající se s lidmi v prvních řadách, v jednu chvíli skoro cavevovsky zpívající ponořená do davu… nosné, zajímavé, dojemné. To vše v doprovodu pořádné kapely včetně křídla, harfy, perkusí. Na samply Florence nehraje, síla je ve velkorysém zvuku a hrdle, bránici, hlasivkách. Důstojná show, důstojný headliner. A ty Ostrava potřebuje jako sůl.

“Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit,” opakuje několikrát post-hudba do davu domovské Full Moon stage, jen kousek od vinného tunelu s cimbálovkou. Nová deska Není se na co těšit dává daleko více prostoru Tomášovi Havlenovi, který z producenta roste do skvělého multiinstrumentalisty a zpěváka. Linky hrané v jeho podání na basu kopou daleko více než nevyrovnaným zvukem utažené synťáky. Ohlušující Smrt Letný zní přilehlými uličkami Dolních Vítkovic, mezi stánky s hranolkami, falešnou Kingswood pláží, Jack Daniels zónou… I alternativní cestičky umělců nakonec vedou do Říma. Teda do Ostravy. “Divný místo, všechno z kovu,” zpívá Dominik Zezula.

Info

Colours of Ostrava
18. 7. 2019, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.