Články / Reporty

Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

David Čajčík, Jana Michalcová | Články / Reporty | 18.07.2019

Cesta môže byť kľukatá alebo si ju kľukatú spravíte. Presekávame sa burinou, pod nohami električkové koľajnice a omylom si hľadáme alternatívne cestičky na najväčší festival v Čechách. Na tie programové si budeme musieť počkať na ďalšie dni, prvý deň sa trsá sa festivalové esá a nie je priestor na objavovanie nových mien, festival vsádza na istotu. A vie prečo. Krátko po otvorení to vyzeralo, že sa areál priblížil svojej kapacite, aj keď na skutočný nával si máme ešte počkať. Všetky flitrované holky a flitrovaní kluci korzujú ulicami medzi surovými industriálnymi kulisami areálu Dolních Vítkovic, prach sa dvíha a my krúžkujeme program z ôsmich pódií a z ešte nabitejšieho diskusného programu, ktorý sa tematicky zameriava na klimatické zmeny na našej čoraz teplejšej planéte.

Detroit versus Ostrava. Paralely raději hledat nebudeme, byť bychom je našli. Zvuk (i) techno kapitolu zněl na Arcelor Mittal stagi v brzký čas devíti večer. Richie Hawtin podobně jako Jon Hopkins v současnosti míří spíše než do klubů nebo elektronické podniky na line-upy multižánrových festivalů, jakými jsou Colours. Koncertní lajvko CLOSE, při kterém několik kamer snímá detailně jeho pohyby rukou a defragmentovaný, často téměř abstraktní obraz, putuje na obrazovky, je ostatně na velká pódia jako dělané. Tuna stroboskopů a krásných analogových reflektorů v ceně. Techno je všechno, čtu si na triku před sebou. A to je, milí čtenáři, skutečně pravda. “Pocity, které zažiješ při technu, nezažiješ nikdy jindy,” vyprávěl mi kdysi kolega. Dunivý rovný beat odrážející se od těžebních věží, prostupující davem jako hladový bazilišek hledající svou kořist… a do toho zvonivá hi-hat odrážející se v hlavě. Generické metafory? Může být - kromě perfektní vizuální stránky bychom na setu Hawtina těžko hledali něco skutečně neotřelého. Ale právě jeho obyčejná, precizní a pečlivě vykonstruovaná flow je důvod, proč tento více než třicet let působící producent stále přitahuje. A nikoliv nostalgické vzpomínky.

fotogalerie z festivalu najdete zde, ale i tady a tu

Vychytávky silných mien z jednotlivých žánrov sú jeden z dôvodov, prečo sa v areáli stretne také rozmanité publikum. Strecha YouTube stagu prikryla niekoľko nadšencov, pre ktorých bol set ekvádorského producenta Nicoly Cruza jeden z dôvodov, prečo sa vydať do Ostravy a zároveň obetovať Florence and the Machine. Boty dole, ruky hore. “Vedia Európania tancovať?” padla otázka na rozhovore s ním. Diplomatická odmlka. “Tancovať vedia len Afričania a ich potomkovia.” Niekoľko pokusov o pohyb, noha dopredu-dozadu, ale tanec to nie je. Dávka elektroniky a zvukov z celého sveta v niektorých vyvoláva vysoké očakávania new age mysticizmu na pódiu, pritom nič také sa nedeje. Nepáli sa palo santo, neskáče sa okolo ohňa. Nadčasová a moderná elektronika miešaná prevažne s folklórom z domorodých Ánd má však skvelý flow, ktorý iné rituály nepotrebuje. Ostravský set bol tak prvou pozvánkou do jeho sveta pre tých, ktorí sem zablúdili od hrdelného spevu hlavného pódia.

Florence Welch se v Čechách představila téměř deset let od vydání debutu Lungs. A to úplně poprvé. „Mám pocit, jako bych s vámi vyrůstala.“ Skutečně jen pocit, ve skutečnosti se čekání na dostatečně tučné feečko protáhlo. Colours dostali příležitost dotáhnout do Čech vlastně ideální hvězdu - dostatečně popovou, dostatečně alternativní a hlavně exkluzivní. Třicet tisíc lidí zní statistika od pořadatelů. Málo? Možná, prašný plac před největším pódiem České spořitelny je zaplněný, ale prostupný. “Tohle se mi skutečně nestává každý den,” slyšíme jeden z mnoha cheesy keců mezi písněmi. Skutečně? Image rozlétané víly běhající po rampě, objímající se s lidmi v prvních řadách, v jednu chvíli skoro cavevovsky zpívající ponořená do davu… nosné, zajímavé, dojemné. To vše v doprovodu pořádné kapely včetně křídla, harfy, perkusí. Na samply Florence nehraje, síla je ve velkorysém zvuku a hrdle, bránici, hlasivkách. Důstojná show, důstojný headliner. A ty Ostrava potřebuje jako sůl.

“Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit,” opakuje několikrát post-hudba do davu domovské Full Moon stage, jen kousek od vinného tunelu s cimbálovkou. Nová deska Není se na co těšit dává daleko více prostoru Tomášovi Havlenovi, který z producenta roste do skvělého multiinstrumentalisty a zpěváka. Linky hrané v jeho podání na basu kopou daleko více než nevyrovnaným zvukem utažené synťáky. Ohlušující Smrt Letný zní přilehlými uličkami Dolních Vítkovic, mezi stánky s hranolkami, falešnou Kingswood pláží, Jack Daniels zónou… I alternativní cestičky umělců nakonec vedou do Říma. Teda do Ostravy. “Divný místo, všechno z kovu,” zpívá Dominik Zezula.

Info

Colours of Ostrava
18. 7. 2019, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace