Colours po úplňku #2: Bizáry okolo nás

Naprostý bizár. Nic jiného se nedá říct na včerejší twitterový příspěvek současného ministra kultury Antonína Staňka, který se ve VIP zóně Colours vyfotil se svým plánovaným následníkem Michalem Šmardou. Fotku tweetoval se slovy „Tak jsme se s Michalem zasmáli spikleneckým teoriím novinářů o mém odvolání“. Mít lepší paměť na tváře, tak strávím v zóně pseudocelebrit daleko více času. Rodinné festiválky nabízí nenahraditelný typ zážitků, megapodniky typu KVIFF a Colours zase mimo jiné zásobují bulvár. A to i ten menšinový - Petr Marek by po vášnivém vystoupení na trávníku u Full Moon stage mohl vyprávět. A ne, o secret set Midi Lidi se nejednalo. Erotika stranou, jdeme na metal.

Nadechnout se čerstvého vzduchu. Přibližně tak působí hlukový průplach Uniform, kterým se letos povedl dost možná bezprecedentní majstrštyk. Zahrát si na Creepy Teepee, Fluffu i Colours. Obavy z přijetí na mainstreamovém festivalu se ukázaly být podobně liché jako představa, že by snad američané slevili na obvyklé hlasitosti. Vypjatý noise rock koketující jak s hardcorovou agresí, tak s propracovaností chytrého metalu. Malý, ale milý moshpit, mám rád slovo náser a ještě raději, když ho můžu bez skrupulí použít. Avizovaný nejtvrdší koncert festivalu zněl v uším i těm, kteří se s chytlavým refrénem hitovky Human vraceli z koncertu britského soulového slavíka Rag’n’Bone Mana. Ten i přes jistou (možná až zbytečnou) nekomplikovanost bavil, podobně jako Florence Welch den předtím dokáže vyplnit obří prostor před největším pódiem jen svým hlasem a skoro gospelový feeling se k zapadajícímu slunci velmi hodí. Headline čas za tmy umělcovi, kterého na Spotify poslouchá o třetinu více lidí měsíčně než The Cure, ukradli jiní.

AFRICKÉ ŠILENSTVÍ A ČESKÁ PRŮMĚRNOST
Dát si beton ve VIPku na Kryštofovi… důležitý bod životního bizár listu odškrtnut. Fenomén českého poprockového nebe dostal nejlepší stage, nejlepší čas a ohňostroj. „Kdybychom lidem zvedli cenu vstupenky na částku, která by znamenala, že tyhle partnery nemáme, tak by se snesla daleko větší vlna kritiky,” prohlásila loni Zlata Holušová na adresu kritiky některých partnerů festivalu. Agrofertu už se Colours naštěstí zbavili, stejně jako se ho zbavili Kryštof. Možná je načase jít o krok dál a říct si, že na největší český hudební festival lokální pop rock přirozeně patří, nelze ho však povyšovat nad zahraniční hvězdy. Bez ohledu na to, že je alespoň na plakátě skryjeme na šesté čtvrteční místo. Colours se bez Kryštof zcela jistě obejdou, normalizovat českou průměrnost v rámci zahraničních hvězd nepotřebují, být hrdý na každé jméno na soupisce naopak ano.

fotogalerie z druhého festivalového dne sledujte zde, tady i tu

„Ostrava pyčoooooo,“ křičí Richard Krajčo před přehlídkou vyprázdněné zábavy. Ta cílí na podobné elementární pudy jako vibrující blány kong jihoafrických BCUC na Drive stagi hned vedle. Bez melodie, bez zastavení, s punkovým nasazením, téměř rapovým projevem… po Nyege Nyege kolektivu v MeetFactory, Kokoko! a FAKA na Pohodě další koncert současného afrického soundu přivádějící zúčastněné k šílenství. S posledně jmenovanými sdílí i rodiště v Johannesburgu a během setu už plánujeme, na jaký festival do Afriky vyrazíme. Ne, ani my nedokážeme na komplikované, synkopické rytmy tancovat, ale cesta je v tomto případě skutečně cíl. Kapela s angažovanými texty a složitým vztahem ke své domovině vzývá místo Nelsona Mandely spíše Kendricka Lamara a Eryku Badou. A to mluví za vše.

Středa, čtvrtek do půlnoci, pátek a sobota do dvou. Pravidla nočního hluku daná městem jsou jasná. Špatný deal? Daleko více než nutnost nekroužkovat v programu do rána iritují stánky partnerů vyřvávající diskotéku dlouho po večerce všech festivalových scén. Další bizár aneb zadní vrátka ve smlouvě s městem. Jeden z předních producentů současné taneční scény David August se tak musí spokojit s předpůlnočím slotem. V modrém šapitó Youtube stage dokonává techno dramaturgii nastolenou Richiem Hawtinem den předem. A to ještě není pátek. Hypnotický, melodický a euforický set prostupuje z mlhy a bílých ploch na LED stěnách a postupně vyhání myšlenky. Rovný beat dá nohám odpočinout po komplikovaných afrických rytmech, zároveň dá prostor myšlenkám o spojitosti a síle tance napříč kulturami. Jeden princip, nekonečno variací.

V DUCHU NEJLEPŠÍHO BIZÁRU
Bojím se slova world music. V případě současných, postmoderních a v mnoha aspektech elitních umělců z celého světa hrajících letos na Colours (včetně BCUC) zní tento termín až pejorativně. Avantgardní ukrajinský kabaret Dakh Daughters překvapil, zaujmul, roztančil a dojal… přesně v tomto pořadí. Zatímco personálně spřízněný projekt DakhaBrakha, který se nedávno představil ve vyprodané pražské Akropoli, sázel spíše na folklorní estetiku, členky kyjevského divadla DAK se v tomto projektu soustředí na teatrálnost, tanec, audiovizi, mix jazyků, vlivů a hlavně performance v duchu toho nejlepšího bizáru. Klíčové slovo Majdan, ukrajinská vlajka na závěr, „We can build a new world without fear“. Po tisících koncertů už jsem vůči podobným proklamacích otupělý, Dhak Daughters nejenže věřím každé slovo, zároveň v krásném sále Gongu vidím představení, které se vymyká.

„Byl to takový odpočinkový den pro zájemce o světovou muziku, čtvrtek na Colours of Ostrava totiž více než jindy patřil tuzemským hudebníkům.“ iDnes píšící o tom, jak se čtvrteční Colours proměnili v Kryštofkemp, lze jen těžce nechat stranou. Škoda, že Václav Hnátek nezavítal na fantastické koncerty Dakh Daughters, Kronos Quartet, Uniform, Davida Augusta nebo BCUC. Čtvrtek byl pro světovou muziku na Colours jednoduše fantastickým dnem.