Colours of... Severská recyklovaná husa 77

Ostravské Colours jsou znovu objevená láska, která zahořela po přestěhování do industriálního areálu vítkovických železáren. Polovinu času jsem loni fotila pece a komíny. Rozhodnutí jet znovu padlo dřív, než se objevila silná jména v programu. A jaký byl první den ročníku 2013?

Po standardní nestíhací eskapádě u vstupu dobíháme na poslední chvíli do Gongu na kompletně zarezervované legendární představení Balada pro banditu v odvážném provedení Husy na provázku. Po vtipném striptýzovém zahájení, kdy mi na hlavě přistane košile fešného Eržičina bratra, přeruší představení guru Morávek, aby se zápalem vysvětlil, proč představení pro 220 diváků svolil přenést do pětkrát většího Gongu. A zase to tu visí, fascinace místem a prostorem. Pak už se roztáčí divoké kolo vášně, lásky, zrady a nekonečné touhy po svobodě. Zlidovělé Štědroňovy songy ve zdivočelém podání se zarývají do žaludku a vy nedýcháte, i když víte, jak to v Koločavě všechno skončí. Zachytím kousek Novosvětské, chytám se za uši při kvílení těhotné bosorčiny dcery, žasnu nad prskavým beatboxem, otylým moonwalkem i chemickou reaktivností Vrbkové Eržiky a Zadražilova Nikoly Šuhaje. Ehm, taková hipsterská Rodinná pouta, promiň Jene, poznala sem tě.

Zase v letu. Jako konzerva kontroluji na Arceloru, zda Pálavské langoše stojí na místě. Tak, klučíci z The Bots, vylezete, ať se konečně přesvědčím, co ve vás je? Elektronikou kořeněný nářezový začátek slibný. Postupem dalších skladeb slyším jen tu instrumentální zručnost a málo, promiňte "srdíčka". Nejsem sama, dobrá třetina posluchačů vyklízí prostor. Ruší mutování i problémy se zvukařem. Schopnost navázat kontakt s publikem mizivá. Světlé momenty přicházejí při vyklidněných písních, kde znejistím a říkám si, tak snad za pár let...

S bramborákem se zelím v ruce se s davem přesouváme na Islanďany Sigur Rós. Přiznám se, nikdy je nevydržím poslouchat moc dlouho. Nejsem úplně éterická víla, ale nakonec vyměknu a nechám se unášet vizuálně dokonalou projekcí a průzračnými melodiemi. Nabourají mě i rychlejšími rockovými pasážemi. Poslouchá je Lundová?

Teplý večer zakončujeme na Tatáčích. Nezlobte se na mě, ale měli by je předepisovat jako lék na deprese. Mardošův hlásek bude i v padesáti znít jako puberťácká fistule. Odpustím mu i tu nasamplovanou basu. Věřili byste, že už jsou tu s námi 25 let? Světová, Filmařská,Trilobeat, Růžová armáda i Pozor na muže. Zážitkem jsou recyklovaní Pěšáci zahraní na květináčovou kytaru, odpadní trubky a slepené kýble s mikrofonem v lepenkové krabici. Dokonalý vrchol s invenční bandou, která mě nikdy neomrzí.

Nasycená duševně i fyzicky prchám do postele a díky za novou tajemnou zkratku k Arceloru, víc míst k sezení pro potřebné, rozdrcení velkých kamenů a rezervační systém do Gongu. Jídlo fajne, fronty mírné... snad jen stánky v hlavní uličce směr Agrofert bych zrušila. Brání focení industriálního divu.