Colours of... Z Albánie přes Londýn na Island

Je tu čtvrtek, začíná dvanáctý ročník Colours of Ostrava, otevírající podruhé své brány v novém vítkovickém areálu. Line-up i harmonogram je známý, místo tak trochu terra incognita. Co se změnilo k lepšímu či horšímu?

U vstupu vcelku rychlé odbavení, prázdná půllitrová petka ale musí z tašky ven. Inu dobrá, ačkoliv není jasné proč. Poklusem před hlavní stage, nejlepší zpráva hned zpočátku, obávaná struska na exponovaných místech zmizela. Obří pódium vypadá jako rozšklebená hlava příšery požírající maličké lidské postavy, které se k ní odváží přiblížit, na place prázdno. Nedostatek návštěvníků rozhodně nehrozí, leckde se již odstartovalo a Vítkovice se každou minutou plní víc a víc. Sedm nula nula. Tradiční zahájení festivalu moderátorem Rosťou Petříkem, ředitelkou festivalu Zlatou Holušovou, primátorem města Petrem Kainarem a dvou zástupkyň generálního sponzora, České spořitelny. Uvítání, poděkování, balonky vypuštěny a konečně - Transglobal Undeground meets Fanfara Tirana (nebo naopak?).

Zvuk klarinetu postupně vábí na pódium další a další členy patnáctihlavého projektu. Sheema Mukherjee, usazená na vyvýšenině v překrásné modrostříbrné říze, vypadá jako indická princezna, klarinetista začíná rudnout, pot z něj teče proudem, tempo se zrychluje. S nástupem zbytku členů TGU se srdeční tep začíná srovnávat s tuc tuc rytmem, obr Tuup opásaný darbukou tančí do rytmů albánské armádní dechovky. Prvních pět písní sice patří více Fanfara Tirana a jejich zpěváku Nikovi v tradičním albánském kroji, pak nastane zlom a začneme vplouvat do výsostných vod Transglobalu - sladkého sitaru, nekompromisních bicích a severoindického bubnu dhol. Setlist se skládá především z aktuálního alba Kabatronics, nechybí ani flashbacky do minuosti. Tuup a Niko ve společném nářezu Weeping Willow Tree jsou jasným důkazem tvrzení, že hudba je univerzálním dorozumívacím jazykem. Skvělé, skvělé! Škoda, že neproběhl přídavek, i když publikum o něj ani moc nebojovalo.

Sotva někdo poodstoupil z přední linie, už se začali hrnout fanoušci Sigur Rós, jinak vládl klid. Stánků s jídlem a pitím víc než dost, fronty nejsou dramatické, jen hedání toalet se mění na dobrodružnou výpravu za pokladem. Nejdříve musíte překonat nahánění aktivních posádek komerčních stanů, pak kolem dvou korýtek s vodou, přes strusku, au, au, a hle, už vidím světýlko! Tedy modrou barvu toitoi, zatím relativně čistých. Jen si není kde umýt ruce. Ahá, takže ta dvě vzdálená koryta byla na hygienu. Další nedostatek vody očekává žíznivce u stánků, v drtivé většině se prodává po třetinkách. Takže vyžahnete obsah a vydáte se najít nějaký kohoutek, kde byste si mohli načepovat. Poměr 26 Kč za 0,33 litru nejsou zrovna bratrské ni přátelské ceny, teploty mají stoupat k třicítkám, saharské podmínky. Petříkovo doporučení o dodržování pitného režimu vyznívá pro nepijáky piva smutně. Je ovšem příjemné, že trend vratných kelímků přetrval a člověk se nebrodí nánosem plastu.

Zpátky k čím dál většímu chumlu očekávajících Islanďany. Minutu po slibovaném začátku zaduní první, rychle utichající potlesk, za dalších pět minut znovu, lidé jsou až neuvěřitelně disciplinovaní. Je tma, jediné světlo je dorůstající měsíc na obloze, pohled za sebe na industriální panorama je jako z jiného světa, Jules Verne by zajásal. Tmu zahání náhlá projekce a jásot, Sigur Rós přicházejí a spolu s nimi smyčcový a dechový doprovod. Pečlivě vystavěná show zakončuje islandský půlrok v Čechách, kdy nebylo snad měsíce, aby alespoň jedna z ostrovních kapel nepřijela. Zvonkohry, činelky, smyčcem na kytaru, epické plochy. Několik skladeb z novinky Kveikur sází se na osvědčené hity jako Hoppípolla, z kterých se fanoušci roztékají jak čokoláda na slunci, najdou se však i tací, kteří severskou melancholii nezvládají a odchází se slovy „je to moc islandský“. Téměř ke konci setu jedno jediné graciézní gesto zpěváka Jóna Birgissona vybízející k potlesku a festival mu padá k nohám. Konec, ansámbl se vyběhne rozloučit a je po koncertě nejočekávanější kapely letošních Colours. Sice to na vedlejších scénách roztáčí Tata Bojs a o půlnoci začínají Irie Revoltés, to už je ale jen taková tečka, islandská zasněnost ve čtvrtek zvítězila.