Články / Rozhovory

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

Tereza Kunderová | Články / Rozhovory | 26.08.2019

Říká, že je pozdě, a hlas, který slyším, jako by na druhé straně telefonu zpola usínal. Přesto při každé otázce najednou ožije a hledá ta správná slova. A když už není, co víc povídat, ozve se: „No, vždyť víš.“ A je to tak. Její hudba je právě o tom, že všichni víme. Jen záleží na tom, zda jsme zrovna ve fázi, kdy nám přijde vtipná, nebo tak trochu nemilosrdná. Courtney Barnett, jeden z nejvýraznějších hlasů v indie rocku, písničkářka s pronikavým viděním světa, přijede poprvé do Prahy.

Tell Me How You Really Feel – tak se jmenuje tvá nejnovější deska. Je to spíš kvůli tomu, že se člověk musí právě na tohle neustále ptát sám sebe, nebo složitě dolovat odpovědi z druhých?
Nemyslela jsem to úplně konkrétně, baví mě právě vztah k různým situacím a možnostem, jak to celé podat a chápat. A rozhodně není potřeba řešit hned druhé, stačí se podívat na vlastní zmatek. Jednou se probudíš v pohodě a nemáš problém, podruhé je to úplně na prd a poslední, co chceš, je si s někým vykládat o tom, v čem se zrovna hrabeš.

No a pak jsou tací, co si o tom, nedej bože, touží telefonovat (rozhovor probíhal telefonicky – poznámka autorky). Musím přiznat, že je mi mírně nepříjemné, když nevidím reakce člověka, s nímž mluvím, ale někomu anonymita naopak dodává sebevědomí. Dějí se podobné věci i v hudbě? Jak vnímáš vlastní desky v porovnání s koncerty?
Ano, je to trochu podobné. Hlavně pocity nejistoty. Vždycky když vydáváš nové album, děláš krok do prázdna, neodhadneš, co se bude dít. Dneska do všeho ještě navíc lezou sociální sítě, kterým vévodí právě anonymita. Vidíš vesměs podobné komentáře typu „tři srdíčka“ nebo konstatování „nic moc“ coby lepší variantu toho horšího. Ale ať si přečteš takových výkřiků, kolik chceš, ve finále je pořád těžké něco objektivně zjistit, protože nemáš ponětí, kdo to psal a jestli to vůbec myslel vážně. Koncerty jsou oproti tomu naprosto fyzický a vizuální zážitek. Vidím lidem do tváře, jak se smějí a šťastně hopsají, nebo naopak nehybně stojí a popotahují. A i když nikoho z nich neznám, najednou alespoň trochu chápu, co v souvislosti s mou hudbou mohou prožívat. To je neuvěřitelně silné. A občas se pak díky tomu s někým doopravdy zapovídáš.

No vida!
Ani bych nevěřila, jak otevření v takových momentech někteří lidé umí a chtějí být, i když jsme navzájem cizí. Hudba tohle trochu mění a odsouvá. Často se dozvídám, že moje písničky někomu pomohly prokousat se těžkým životním obdobím, ať už traumaty nebo různými jinými druhy emocionální nepohody. Je moc hezké slyšet, že má muzika dokáže takové věci. Pomáhá to vlastně i mně, cítím se potom jako zmámená jakousi injekcí smysluplnosti, která na chvíli utlumí všechny vlastní pochyby.

Je pravda, že i přes určitou bezvýchodnost textů to člověk při poslechu tvé hudby nemá vyloženě nutkání definitivně zabalit.
Na začátku psaní každé písničky je vždy určitý pocit jako spouštěč. A i když může být sebeblbější a jsem z něj rozčarovaná, stejně vím, že za něj můžu být vděčná, že je potřeba si projít lecčíms, abych věděla, že se mám někdy zrovna docela fajn. Občas se mnoha vlastním problémům nezbývá než smát, když je postavím do kontextu okolního světa. Bývají to úplné kraviny. Takže je dobré, když si právě tohle na konci procesu přemýšlení uvědomím. Asi proto je pak z písniček kromě jiného cítit i nadsázka a naděje a neuvrtávají člověka ještě hlouběji do srabu, ať už právě prochází čímkoli.

Četla jsem, že jsi měla jednu dobu autorský blok, protože jsi chtěla v hudbě řešit právě ona větší a obecnější témata, ale pořád to nějak nefungovalo.
Jasně, přišlo mi to jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že o těch věcech přemýšlím. Ale neustále mi docházelo, že i když se zajímám, nedokážu ničemu z toho prokázat službu, jakou by si zrovna hodně palčivé problémy zasloužily. A poslední, co bych chtěla, je vypouštět trapné výkřiky do tmy. Tak se to ve mně mlelo a zjednodušeně řečeno mi došlo, že kdyby se každý poctivě snažil dát do kupy vlastní život a věci, na něž sám stačí, hodně by se tím ulevilo globálnějším neduhům. Proto se soustředím na záležitosti, kde můj vlastní boj není marný a má reálnou šanci něco řešit a snad i urovnat.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Courtney Barnett probíhá do 2. září 2019 zde

Váže se k tomuto přesvědčení i rozjezd vlastního labelu Milk! Records, který jsi založila v Austrálii už před sedmi lety?
Dalo by se to tak říct. Vznikl jednoduše proto, že na moji hudbu nebyl v té době vůbec nikdo zvědavý, nedej bože, aby mi chtěl nabídnout pomoc. A já jsem zas dost paličatá na to, abych nenechala věci vyšumět. Necítila jsem potřebu jen tak sedět a čučet, než o mě někdo zakopne a budu objevena. Tak jsem se přičinila sama!

Když jsme u té domoviny: narodila ses v Sydney, dlouho jsi žila v Hobartu na Tasmánii a teď zrovna přebýváš v Melbourne. Jak složité je pro tebe při všech těch změnách cítit se někde doma? Jde to vůbec?
Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem se asi k žádnému z těch míst úplně neupnula, takže domov vnímám spíš podle toho, kde zrovna sama jsem a kde mám blízké. Víceméně kdekoli jsme spolu, tam to je. Dobře se o tom vykládá, ale ve skutečnosti to úplně jednoduché není, když člověk hodně cestuje, pořád se někam přesouvá a rodinu má navíc rozestěhovanou do různých koutů země... Sakra, vidíš, vždyť já pořádně nevím, kde jsem doma.

Info

Courtney Barnett (aus)
5. 9. 2019 20:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Proč? To nám řekla autorka projektu.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

Jarmo Diehl 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.