Články / Recenze

The Cribs opět v rodinném kruhu

The Cribs opět v rodinném kruhu

Jakub Koumar | Články / Recenze | 18.11.2012

Ne vždy si uvědomujeme, že vše kolem se do nás vkrádá a zanechává otisky. Ty tajně ovlivňují naše jednání a projevy. Usídlí se uvnitř a stanou se samozřejmou součástí osobnosti. Jeden takový důležitý otisk zůstal i na The Cribs.

První tři desky Cribs rozhodně nejsou špatné. Příjemně ubíhají a nezabředávají do laciného stereotypu, jen jsou trochu jako přes kopírák. A i když na třetí Men's Needs, Women's Needs, Whatever (2007) měli našlápnuto dobrým směrem, rozhodli se svézt na vlně osudu a přibrali do party legendárního kytaristu.

Čtvrté album Ignore the Ignorant (2009) s Johnnym Marrem vylolalo mezi fanoušky haló v pozitivním i negativním smyslu. Ale ať už si o něm myslíte cokoli, Johny Marr není velký pojmem pro nic za nic. Kytary byly parádní a na harmoniích se dalo ujíždět celé odpoledne, jeho nezaměnitelné kytarové riffy se výrazně podepsaly na soundu celé kapely. Jenže každá etapa má svůj konec a Johnny teď věnuje čas soukromým projektům, a tak se na letošní In the Belly of The Brazen Bull prodírá na povrch větší syrovost. Jako návrat k Men's Needs... Na druhou stranu od něj odskakuje právě díky vlivu Ignore the Ignorant. Návrat ke kořenům způsobil mimo jiné i Steve Albini (Nirvana, Pixies), s nímž Cribs spolupracovali.

Všechno začíná jako příprava na setkání v ulicích nočního města. Ulice hrají barvami světel a někde uvnitř bouří vlny rebelie ovlivněné dlouhými léty opucovaným punkem. V autentické atmosféře britrocku. Rozjezd uzavírá příjemně pestrá a variabilní Jaded Youth, rozlévá se, aby se sjednotila v proudu zpěvného refrénu, rozbíháme se noční ulicí a na konci si i trochu zavazbíme. Kytary jsou příjemně hravé, rozvětvené, sekavé riffy se přelévají v krátká sóla, jež jsou rychle pohlcena nebo se naladí na hrbolatý sound. Vypadá to, že si bratři Jarmanovi vzali ze spolupráce s Marrem to nejlepší. Včetně zklidnění, které ale nevydrží dlouho. Večer je na začátku a je potřeba naskočit na druhou vlnu energie, tentokrát vzdušnějšího charakteru. Dostaví se melancholická fáze (I Should Have Helped), kterou rozbije lehce kakofonní Stalagmites. Ta se postupně vyladí až do uhlazených smyčců a plynule naváže zvonivou kytarou v další písni (Like a Gift Giver).

Zajímavé jsou popěvky, které se nenásilně rozpadají a ve struktuře písní se vrací (Back to the Bolthole), jsou ostrovně melodické, ale i hutné, takže nepůsobí podbízivě. Písně dostaly hodně prostoru pro růst, přestože většina z nich nedisponuje velkou stopáží. To je pokrok. Za zmínku stojí i dramaturgie alba, jednotlivé části jsou mezi sebou provázané, žádné housky na krámě, často jedna do druhé ústí. Jen zamrzí, když je přistihnete, jak se pomalu a nenápadně ztrácejí sami v sobě – je ovšem otázka, jestli je to problém Cribs nebo celého stylu.

Smysluplná návaznost panuje i mezi bonusovými skladbami. K těm se dostanete skrze různé varianty distribučních kanálů. Pokud budete mít všechny (napočítal jsem celkem čtyři), dostanete punkový nášup včetně unaveného, ale očistného návratu domů z dlouhé noční akce v podobě Don’t Believe in Me. K dispozici je i DVD s filmem o natáčení, vinyly, digitální downloady.

Aby to nebylo zavádějící, rodinný kruh bratrů Jarmanových není po Marrově odchodu uzavřený. S kapelou jezdí David Jones. Toho můžete znát z Nine Black Alps, jejichž zvuk je ještě drzejší než ten na raných deskách The Cribs.

In the Belly of The Brazen Bull je staronové album. Je návratem i pokračováním. Není to mladá akce, ani hledání těch správných souzvuků. Cribs jedou na své floutkovské vlně, ale naučili se i zpomalit a vychutnat si kouzlo okamžiku. Je jen na vás, jestli to zkusíte s nimi, nebo poběžíte dál noční ulicí.

Info

The Cribs - In the Belly of the Brazen Bull (Wichita Recordings, 2012)
www.thecribs.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vesmír ľudskej mysle (Pandorama)

Milan Hrbek 26.01.2020

Rozbiehajúci sa label Tabačka records z Košíc priniesol na slovenskú hudobnú scénu vskutku originálne a netradičné zjavy...

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.