Články / Recenze

The Cribs opět v rodinném kruhu

The Cribs opět v rodinném kruhu

Jakub Koumar | Články / Recenze | 18.11.2012

Ne vždy si uvědomujeme, že vše kolem se do nás vkrádá a zanechává otisky. Ty tajně ovlivňují naše jednání a projevy. Usídlí se uvnitř a stanou se samozřejmou součástí osobnosti. Jeden takový důležitý otisk zůstal i na The Cribs.

První tři desky Cribs rozhodně nejsou špatné. Příjemně ubíhají a nezabředávají do laciného stereotypu, jen jsou trochu jako přes kopírák. A i když na třetí Men's Needs, Women's Needs, Whatever (2007) měli našlápnuto dobrým směrem, rozhodli se svézt na vlně osudu a přibrali do party legendárního kytaristu.

Čtvrté album Ignore the Ignorant (2009) s Johnnym Marrem vylolalo mezi fanoušky haló v pozitivním i negativním smyslu. Ale ať už si o něm myslíte cokoli, Johny Marr není velký pojmem pro nic za nic. Kytary byly parádní a na harmoniích se dalo ujíždět celé odpoledne, jeho nezaměnitelné kytarové riffy se výrazně podepsaly na soundu celé kapely. Jenže každá etapa má svůj konec a Johnny teď věnuje čas soukromým projektům, a tak se na letošní In the Belly of The Brazen Bull prodírá na povrch větší syrovost. Jako návrat k Men's Needs... Na druhou stranu od něj odskakuje právě díky vlivu Ignore the Ignorant. Návrat ke kořenům způsobil mimo jiné i Steve Albini (Nirvana, Pixies), s nímž Cribs spolupracovali.

Všechno začíná jako příprava na setkání v ulicích nočního města. Ulice hrají barvami světel a někde uvnitř bouří vlny rebelie ovlivněné dlouhými léty opucovaným punkem. V autentické atmosféře britrocku. Rozjezd uzavírá příjemně pestrá a variabilní Jaded Youth, rozlévá se, aby se sjednotila v proudu zpěvného refrénu, rozbíháme se noční ulicí a na konci si i trochu zavazbíme. Kytary jsou příjemně hravé, rozvětvené, sekavé riffy se přelévají v krátká sóla, jež jsou rychle pohlcena nebo se naladí na hrbolatý sound. Vypadá to, že si bratři Jarmanovi vzali ze spolupráce s Marrem to nejlepší. Včetně zklidnění, které ale nevydrží dlouho. Večer je na začátku a je potřeba naskočit na druhou vlnu energie, tentokrát vzdušnějšího charakteru. Dostaví se melancholická fáze (I Should Have Helped), kterou rozbije lehce kakofonní Stalagmites. Ta se postupně vyladí až do uhlazených smyčců a plynule naváže zvonivou kytarou v další písni (Like a Gift Giver).

Zajímavé jsou popěvky, které se nenásilně rozpadají a ve struktuře písní se vrací (Back to the Bolthole), jsou ostrovně melodické, ale i hutné, takže nepůsobí podbízivě. Písně dostaly hodně prostoru pro růst, přestože většina z nich nedisponuje velkou stopáží. To je pokrok. Za zmínku stojí i dramaturgie alba, jednotlivé části jsou mezi sebou provázané, žádné housky na krámě, často jedna do druhé ústí. Jen zamrzí, když je přistihnete, jak se pomalu a nenápadně ztrácejí sami v sobě – je ovšem otázka, jestli je to problém Cribs nebo celého stylu.

Smysluplná návaznost panuje i mezi bonusovými skladbami. K těm se dostanete skrze různé varianty distribučních kanálů. Pokud budete mít všechny (napočítal jsem celkem čtyři), dostanete punkový nášup včetně unaveného, ale očistného návratu domů z dlouhé noční akce v podobě Don’t Believe in Me. K dispozici je i DVD s filmem o natáčení, vinyly, digitální downloady.

Aby to nebylo zavádějící, rodinný kruh bratrů Jarmanových není po Marrově odchodu uzavřený. S kapelou jezdí David Jones. Toho můžete znát z Nine Black Alps, jejichž zvuk je ještě drzejší než ten na raných deskách The Cribs.

In the Belly of The Brazen Bull je staronové album. Je návratem i pokračováním. Není to mladá akce, ani hledání těch správných souzvuků. Cribs jedou na své floutkovské vlně, ale naučili se i zpomalit a vychutnat si kouzlo okamžiku. Je jen na vás, jestli to zkusíte s nimi, nebo poběžíte dál noční ulicí.

Info

The Cribs - In the Belly of the Brazen Bull (Wichita Recordings, 2012)
www.thecribs.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?