CTM Berlin 2018: Stage Null

Čtyři dny za mnou a nejvíc mrtvá jsem po „rekonvalescenčním” pondělku. Všichni moji kámoši, kterým říkám, že jsem na festivalu, jsou mimo z toho, že je desetidenní, že to je hrozně dlouho. Deset dní nejlépe na matéčku, kofeinových tabletkách, šňupací guaraně, ideálně s nulovým spánkem anebo s nějakou funkcí, jako mají rorýsy, spánek za letu. Protože človek to reálně CHCE všechno stihnout, koncerty, párty, výstavy, diskuse, performance, všechno, ne však člověk jako já, ten stihne sotva polovinu, protože taky rád spinká, tak.

Ono je to možné brát jako prohlídku klubů, kam je problém se běžně dostat, obzvlášť když dotyčný přichází k Berghainu a má na sobě růžové šaty a náušnice s krtečkem. Ale tentokrát ne, tentokrát se Sven usměje a pošle mě do druhé, kratší fronty na guestlist. Běžná fronta se jako obvykle táhne až někam do prdele, a to je teprve jedenáct. Všechny festivalové eventy jsou dostupné i samostatně a lístků je očividně habaděj, zatím každopádně nepociťuju žádný zásadní pocit přeplnění či klaustrofobie. Výjimkou je jenom Jlin v sobotu v noci v Clubu OST, prý je to tím, že je teď hodně hajpovaná. Místo ní jdu radši na druhou stage, na noise-punk-dívčí hardcorovou šupu Cuntroaches, zatím jeden z highlightů festivalu. Na úvod kapela rozpráší do obecenstva tři pytle s odpadkama, do hlavy dostanu krabicí od pizzy, čistý hněv mě každopádně oslovuje. Už vím, co si příště pustím na PMS. Set má půl hodiny, což je škoda, protože to tak akorát dostanete chuť někomu vrazit. Říká se tomu přestat v nejlepším.

Club OST je v porovnání v Berghainem o dost menší a záchodky voní novotou. Ostatně většina prostor CTM je relativně malá, taky nám je řečeno, že máme chodit včas, když se chceme vlézt, vytváří to však příjemnou komorní atmosféru. Hudebníkům čumět pod ruce a nechat si odpálit bubínky z půl metru. Jo, špunty, nezapomenout na špunty. Cenu za nejhlasitější koncert dostává zatím taky Club OST a barevně dynamické vystoupení NAH. Michulu Kuunovi se dokonce podaří vyvolat mini moshpit, což je vzhledem k semi-noisové hudbě s neustále se měnícím tempem fascinující.

Energie z festivalového publika je hodně vyklidněná, možná jsou rozespalí stejně jako já, možná jenom peaceful a v dobré náladě a nic se nemění ani v neděli ve Festsaalu Kreuzberg, na zatím prvním „tradičním“ koncertu letošního CTM – Scott Kelly a Amenra. Křesílka a sýrový preclík v ruce, špuntů netřeba, hlasitost je tak akorát do nálady a v chillu. Na komorní set Scotta Kellyho navazují Amenra skvěle, introspekce dvakrát jinak.

Můj dojem z festivalu CTM prozatím reprezentuje oficiální grafická prezentace barevného mišungu s heslem „TURMOIL“, který je hezky sladěný jako celek a je náročné ho pobrat komplexně. V porovnání s Atonalem je tady výrazná žánrová různorodost, live acts vs dj sety (možná bych docenila, kdyby ty live acts byly v noci a dj sety ráno a ne naopak, Berghain looking at you), i když je to pořád v rámci komfortní zóny. Ale věřím, že mě z ní ještě něco dostane, přece jenom jsme sotva v polovině a má to být ta adventurous music and art.