Články / Reporty

Čtvrstoletí riffů (Darkest Hour & Co.)

Čtvrstoletí riffů (Darkest Hour & Co.)

waghiss666 | Články / Reporty | 01.02.2020

Už mi bylo líp, jen si neumím vzpomenout kdy, opakuju naučenou mantru s každým usrknutím z kafe a pohřbívám slušné i shovívavé snahy o small talk. Po sakra dlouhé době mi udělá radost vidět sníh, chci se ho jít nabažit mezi větve stromů, ztratit se v závějích a u toho poslouchat novou desku The Devil Wears Prada - snad poslední, která je ještě překvapivě v pořádku a od puberty se za tohle klišé a zbastardizovanou variaci na něco, čemu fakani potřebovali říkat metalcore, ještě nemusím stydět. Umírá mi táta a v jeho povadlých očích se zrcadlím v čím dál vybledlejších barvách. Kořeny nepřesekáš. Proč by vás tohle mělo zajímat? A proč mě to nezajímá? Snad si touhle výmluvou zkouším vysvětlit rozpačité dojmy z dalšího narozeninového večírku. A snad z poraženého kmene vyčtu všechny letokruhy.

Železniční trať z Moravy je nekompromisní. Poctivý houpavý thrash ze staré školy ze země riffu, jaký předvádí Lowest Creature stíhám akorát do sluchátek, za okénkem kupé problikává trikolora sirén, z kolejí odkapává krev.

Ještě nepadl jediný úder do bicích a frontman Une Misère, Jón Már Ásbjörnsson, si namísto rozcvičky pěstí rozbíjí držku. Severská temnota, moderní klišé, výpady sypaček, ale i otevírací amen-break ve skladbě Beaten pozvedávají kapelu nad klasický tupý deathcore, i když jim nechybí soudobý zvuk ani postupy. Jen ten příval nasrané energie, co už z pódia v takové intenzitě útočí čím dál vzácněji, mi vyrazí dech. A taky surový chlad, jako když se snažíte vyškrábat zpátky na ledovec Svínafellsjökull, co se rozdrolil pod tvrdou podrážkou, místo toho ale zmrzlá voda protrhává kůži dalším a dalším pomalým tahem. Ale jo, dobrá šau, říkávají mi často známí metalisti v kravatách, ale na Une Misère by se báli koupit si lístek. Desku nechávám odloženou u merche a skepticky nechávám pozornější poslech na doma, i když mám předtuchu, co se stane. (Nic moc. Ale není to být u podobných kapel v pořádku?)

galerií z narozeninového koncertu Darkest Hour se můžete pokochat tady

Nikdy by mě nenapadlo, že ještě uvidím Bloodlet. Výlet do devadesátek na scénu, kde se žánrové berličky teprve formovaly, nebo se na ně vůbec nehrálo. A stát Florida je na mapě tvrdých kytarových žánrů zakroužkovaný tlustou fixou. Průvodci vráskama, jizvama pod prošedlými fousy, sludgeovým bahnem a neortodoxní rytmikou. Je znát, kolik návštěvníků ovládla nuda a jak je těžké navázat na předchozí set, když musí počítat doby, aby mohli kývat hlavama. Tady ale mluví riffy, na které sedá prach, aby dozrály, namísto potřeby zaujmout, uhranout. Nečekám, že se někdo ještě namotá, ale měl by vlastně? Může vlastně? Scott Angelacos místo keců jen ukazuje paroháče na všechny strany. Všeříkající.

Přiznám to, a táta by mi ještě stihl dát za pravdu: stárnu. Nekompromisní a devastující set Fallujah se nedal vydržet. Byť technicky precizní hráčství na špičkové úrovni šlapalo v tom nejzběsilejším tempu dobře promazané mašiny, nemám se čeho chytit. Kolegové se vymlouvají na zvukovou kouli, slyším to jinak. Snad že mi chybí (po)city? Vyhlížím konec jejich setu a není to tím, že by hráli tužku, ba naopak. Paradoxně.

Sinunusoida večera se zastaví a playlist skladeb, co se linou klubem, zase skočí v čase až k Black Sabbath, je načase gratulovat. Puget odevzdám kurvám, radši se svlíkám ze slupky a kráčím do prvních řad. Rozkoukávám se a v prořídlém klubu vidím staré známé, dneska bohužel spíš s důrazem na první. Bývá mi to jedno, ale dlouho mě nemrzela takhle slabá návštěvnost. Posledně na stejném místě činu nakráčel kytarista Mike na zvukovku v obrovské mikině Wu-Tang Clan, i tentokrát jako intro slouží The Next Episode.

„You know who's back up in this mothafucka.“ Když se řekne metalcore, naskočí mi okamžitě Darkest Hour. Navzdory všem těm přesahům a úklonům, jaké ve své tvorbě balancují celé čtvrtstoletí, mají něco navíc. Až naživo mě uhranulo charisma, jaké vtiskávají do každé melodie, každého breaku, každého úderu, každého zařvání. Večer nemůžou odpálit jinak než otvírákem alba Undoing Ruin, ale i když se v setlistu objevují skladby, které naživo nikdy nezazněly, každá z nich není míň než totální hymna. Výběr ze sborníku riffů přednáší kytarové duo Lonestar/Mike Schleibaum. Ten chlápek je totální magor! Vystřihnout sólo à la včelín s naprostou suverenitou a lehkostí, přitom si jeden může krk ukroutit ve snaze sledovat, kde se právě zmítá a ksichtí, když dalším a dalším kytarovým výpadem dělá z Futura strouhanku. A zpěvák John Henry svou vizáží profesora moderní literatury jen podtrhuje statut, jaký Darkest Hour formují už pětadvacet let.

Hraje se z melodické etapy alba Deliver Us, prapočátky připomíná The Mark of the Judas z debutu, a to už mě xZkázax svírá v kravatě a vřeštíme unisono refrén. Nasraná předělávka Nazi Punks Fuck Off jako jednoznačný odkaz, přídavek přichází po hodinovém setu, i tak je to ale sakra brzo. Protože tyhle koncerty by mohly trvat klidně dalších pětadvacet járů. Nezbývá než zavřít oči, sfouknout svíčky a zamést konfety. A příště znovu. Pokud. Epitafy se píšou samy.

Info

Darkest Hour (us) + Fallujah (us) + Bloodlet (us) + Une Misére (is) + Lowest Creature (swe)
28. 1. 2020 Futurum Music Bar, Praha

foto © martinezz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace