Články / Reporty

Ďábel v negližé (Deafheaven)

Ďábel v negližé (Deafheaven)

ScreamJay | Články / Reporty | 04.05.2017

Nikdy nenaskakuješ do rozjetýho vlaku, jednoduchý pravidlo, ale bezezbytku přitažlivej risk. Do Youth Code jsem spadl se zpožděním, naplocho. Otázka pak celou dobu zněla: "Jak sakra dostat tenhle beat pod kůži?" Včelín, plástve, minimalistická projekce a pokreslená holka, co vypadá jak hysterická dvojnice Chloë Grace Moretz. Popravdě, tou vlnou aggrotechu (potažmo harsh EBMka) jsem se plácal na začátku tisíciletí a to už je v muzice dávno. Tahle dvojka mě totiž studiově nijak zvlášť nebavila, jenomže to, co na desce znělo jako skoupý retro, nabralo v sále docela přítomný, živelný ráz. Žádný postpunkový ostruhy, světelný vějíře, naivní energie a vztyčený prostředníky. Kabel od mikráku si totiž kolem zápěstí omotávaj jenom rebelové. Industriální kolovrátek, letmo podbízivé refrény i tanečníci v triku Brutal Assault. Bizár? Jak hluboko je vlastně ten styčnej bod, od kterýho se toužíš odrazit k dalšímu, silnějšímu prožitku? Na otázky není čas, mezi zrcadly čekám na ďábla, který dnes přijde v negližé.

Deafheaven možná serou ortodox, ale své publikum naučili toužit a toužebně očekávat. Ofina George Clarka je preventivně propocená už od nástupu do půlkruhu. Výraz psychopata, co drží emoce v šachu, a karty, který jsou rozdaný dlouho dopředu. Vše podstatné se děje v čele, zbytek kapely vypadá, jako by mu kryl zadek. Desetiminutový otvírák Baby Blue dozrává do nekonečný pondělní chvilky poezie, s magorem bijícím se do hrudníku. Polévání hlavy minerálkou, zaťaté pěsti. Tohle je role, ze které nemůžeš vykročit, protože pak už by to byla jen (sebe)parodie, nekonečná fraška. Možná trochu pozérská romantika střídaná vycizelovanou naštvaností, zpočátku skoupá vzájemnost a šermířský souboje se stojanem mikrofonu. Elegán Satyr (ze Satyricon) si košulenku takhle rychle neumastí, pozornost přesto strhává i druhý kytarista Shiv Mehra, který po vzoru cimrmanovského Karla Infelda Práchenského neopouští jeden výraz, jedno jediné stanoviště.

fotogalerie z koncertu tady

Pokud byl Sunbather nejasnou zprávou o konci světa, New Bermuda už přinášela sebejistá zvěstování. I přesto se Deafheaven ohlídnou do hluboký minulosti a Language Games z debutové desky Roads to Judah přece jen podtrhuje břitce syrový kontrast, který dává setu další rozměr. Staré šrámy, aktuální bolest. Teprve coververze postrockových Mogwai definitivně trhá poslední zdvořilej odstup. Strhující, silně emotivní podání, jako když se rozestoupí moře, křičíš do prázdna a bez ozvěny přijímáš zázrak, připravenej utopit se i v tý poslední kapce potu. Skladbu Dream House už provází vyprovokovaný stage diving, šipkou do davu, stropy jsou tu vysoko. V zrcadlovým sále lítají vzduchem svršky, ksichty a těla. Dotek je stále intenzivnější, a přesto vnímám jistou polaritu celého večera, pravá polovina sálu v ráži, ta levá spíš pohoda a kafíčko. Set končí ještě jednou skladbou ze Sunbathera, poslední gesta, pantomima, lascivní improvizace. Dlouhý potlesk, žádné přídavky. A tak je to správně. Je důležitý končit v nejlepším. Černou nikdy nic nezkazíš, ale růžová je (určitě pro tenhle večer) v black metalu víc.

Info

Deafheaven (us) + Youth Code (us)
1. 5. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.

Bizarní burleska (Lindemann)

Jiří Vladimír Matýsek 12.02.2020

Do Prahy přijel frontman Rammstein Till Lindemann se svým úchylným cirkusem. Bylo to málo, nebo dost?

Na kolech blackmetalových kolotočářů (Abbath)

Kremace 10.02.2020

Abbath pokračuje v odvykačce a šíří povědomí o poslední desce Outstrider a šestnáctá zastávka na evropské tour byla bez známek vysílení.

Nejen pro krajany - Altın Gün

Akana 09.02.2020

Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity.

Když rozbijete Teepee u oceánu

Sabina Coufalová 06.02.2020

Teepee přeskočili škatulku dream popu či romantického indie, kdy stavěli především na něžném vokálu, dvou kytarách a pár efektech.

Pohyb a život na CTM 2020

Andrea Bodnárová 03.02.2020

Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle.