Články / Reporty

Dadaistická budoucnost na cestě (Rock en Seine)

Dadaistická budoucnost na cestě (Rock en Seine)

redakce | Články / Reporty | 29.08.2014

Městský festival neznamená městské slavnosti, na to pozor. Rock en Seine je monstrózní akce, která se poměrem návštevníků ku počtu stagí blíží bohužel spíše Rock Am Ring než Szigetu, ale pěkné zatravněné prostředí zámeckého parku Pont de Saint-Cloud se spoustou přírodního stínu pod alejemi stromů celkem úspěšně maskuje davy. A občas potkáte i fontánu nebo nasvícené renesanční sochy. Zatímco vesmírný design festivalu je naprosto otřesný, pódia jsou nahoře pěkně zakulacená a není nouze ani o doprovodné programy převážně v režii sponzorujících společností. Pokud jsme se báli francouzské organizace, nebylo proč... až na: záchody! Fatální nedostatek způsobený možná i tím, že obyčejné toi toi nejsou hodné takové akce a z pěkných splachovacích záchodů vás smrad nevyžene tak rychle. Neúnosné fronty k večeru a všudypřítomný zápach u jakékoliv zdi si asi dokážete představit. Ale jinak bien fait.

Sobotné poobedie ozvláštnil švédsky folk-rock Junip - fanúšikovia Alt-J a hlavne Django Django, okamžite do slúchatiek! Príjemný zamatový hlas frontmana a striedanie nástrojov od organu po africké bongá vytvorili pohodovú festivalovú atmosféru, o ktorej sa nostalgicky sníva počas dlhých zimných dní (vo Švédsku možno aj dlhšie). Na to Emilie Simon spolu s Orchestre National d´Île de France. Orchester parádny, krásne nazvučený, jeden sláčik strieda druhý, druhý trilok prvý, všetko ladí. Emilie Simon tancuje, spieva, intonuje, z mikrofónu eufónia francúzštiny... skoro ako z rozprávky o Bambim. Nič proti Bambimu, ale asi nám chýba gén pre francúzske slaďáky, ktoré by lepšie vyzneli v kabarete.

Pro (ne)milovníky francouzské hudby bylo připraveno víc různorodých kousků, jedním z nich byl i sólový projekt zpěváka Clémenta Daquina - ALB. Co na začátku každé písně znělo jako slibné elektro hrátky, nepříjemně často sklouzávalo k monotónnímu indie popu - stokrát stejně. Thee Oh Sees možná taky hráli stokrát stejný riff po sobě, stejný beat, ale o tom je post-punk, no ne? Drtícící zvuk z vintage analogových aparátů, noise a bordel a vřeštící sóla na kytaru. Neúnavně a nesmlouvavě, bez keců a bez přestávek, koule energie se provalila davem tam a zpět. A žádný Indiana před ní neutekl.

Tiež máte niekedy pocit, že niečo, čo práve prežívate, ste už zažili? Déjà vu. Portishead si síce od koncertu na Pohode v roku 2011 nepriniesli nič nové, čo sa setlistu týka, no platí opakovaním k dokonalosti. Existuje mnoho zvukov, na ktoré nikdy nezabudneme, a Portishead z nich vytvorili celú škálu – nešlo len o nezabudnuteľný pocit zo skladieb, ale aj ich pokorné prijatie publikom, kedy sa každý vnoril do svojej fantázie a zvyšok už nepoznám... Utrpenie vychádzajúce z fascinujúceho hlasu speváčky Beth Gibbons pomohli spoluprežívať vytiahnuté basy na pokraj fyzickej bolesti, čo si môže dovoliť málokto. Zvuk sa príliš nelíšil od toho na albume, stále moderný a technicky prepracovaný.

Portishead skutečně předvedli mimořádně emocionální výkon a Beth je na svůj věk stále dost sexy, to jen na okraj. Kdo chtěl zůstat v taneční náladě, měl možnost s australským producentem Flumem. A nezůstalo jen u vlnění v bocích, ale i u hiphopových smyček, i když šlo bpm značně nahoru. Autorskou tvorbu střídaly Flumeovy proslavené remixy a jediný DJ set festivalu neztrácel dech ani když začal dav řídnout, jak se blížil začátek headlinerů večera – nemusím snad představovat – The Prodigy. Vidím počtvrté v průběhu pěti let. Můžu si dovolit srovnávat a zároveň i očekávat něco nového. Dobrá zpráva je, že pecky z už-příliš-dlouho-připravovaného alba se mi zažírají pod kůži (minimálně Jetfighter) a dost se na něj těším. Ale poslouchat stále stejné hlášky dokola, už five fucking years, my Prodigy people, my Voodoo people... už ne prostě. Stejně tak se nemění stage, světla, show, nic. Akorát všichni tancují a já taky, protože hrajou Omen, to se nedá jinak. Ale sprintovat po první třetině setu na druhý konec areálu, abychom stihli začátek St. Vincent, mi vůbec není líto.

Blízke stretnutie tretieho druhu bolo na najmenšej z prítomných stageí, publikum bolo skôr komorné, a predsa šlo o najlepšie vystúpenie za celý víkend. Tretieho druhu, pretože šlo o viac nevysvetliteľných javov naraz - perfektná hra na gitaru vydávajúcu nezvyčajný zvuk, krásny Hlas, jedinečná vizuálna stránka a pohyby ako pantomíma. Keď sa rozožalo svetlo na prvej skladbe Rattlesnake, bolo vidieť pod neposednými bielymi vlasmi šťúple telo oblečené do elegancie. Jej komplexné aranžmá je ťažké škatuľkovať, no zo skladieb cítiť radosť z hudby, ktorú si sama vymýšľa a doťahuje do dokonalosti. Pohybové nadanie si preskúšala v malom dueli s basgitaristkou Toko Yasuda, atakovala sólom, teatrálne stvárnila smrť na sadrokartónových schodoch a vystúpenie skončila v chaotickom gitarovom orgazme. St. Vincent je skvelá kandidátka na pop hviezdu zodpovedajúcu chúťkam blízkej budúcnosti.

Dadaistická vize popu, tedy až pomine vlna duck face à la lana. Nechám si líbit. Superlativy.

Info

Rock en Seine 2014
23. 8. 2014, Domaine National de Saint-Cloud, Paříž

text © David Čajčík, Jana Michalcová
foto © Nicolas Joubard

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

redakce 13.06.2019

Další rok existence letitého festivalu, tentokrát s pořadovým číslem 28? Některé kostýmy se nevyplatí měnit.

Život je stoka a Chee Chaak legenda!

redakce 12.06.2019

Chee Chaak nejde zapomenout, stejně jako popsat, o což se naivně pokouší následující dotazník dvou nových návštěvnic a jednoho rezidenta. Kapely, vosery, bizáry a hlášky.

Kluci jsou zpět a říkaj‘ si o potíže (Dropkick Murphys)

redakce 12.06.2019

Být ortodoxním pankáčem, jakože nejsem, možná bych podobně remcal i po jejich pražském koncertu. Nicméně, punku bylo ten večer rozhodně více než vloni.

Nebezpečně povědomí Godsmack

redakce 11.06.2019

Trumfy drží Godsmack v rukou dva: stále umí napsat sakra hitovky a zpěvák Sully Erna je umí prodat. Stačí to?

Náplast na duši Toma Rosenthala

redakce 11.06.2019

Rosenthalovou doménou je textová zkratka, kterou přiléhavě komentuje realitu všedního dne. Jak to funguje naživo?

NorthSide 2019: Kamarádi do deště

redakce 11.06.2019

Slzy štěstí v očích, věrné vyřvávání láskyplného textu a nekonečný aplaus ukončil rychlý přesun na hlavní stage. Dojáky i deště na severu Dánska.

NorthSide 2019: Idles a ti další

redakce 08.06.2019

Kytarista Mark Bowen odehrál celý koncert ve spoďárech, následný přechod na Migos nás ale rozhodil ještě víc. Naštěstí tu ale lesní víly pletou květinové věnce...

NorthSide 2019: Hiphopová mše s moshpitem

redakce 07.06.2019

Mike Skinner obdaroval diváky v předních řadách nejdříve šampaňským, poté i návštěvou moshpitu. Birminghamský kazatel šířil radost i lásku a navnadil na nabuzený koncert Tame Impala...

Billy, jsi pořád frajer! (The Smashing Pumpkins)

redakce 07.06.2019

Zpívalo se, tleskalo, ve vzduchu trčely mobily a Corgan se konečně začal usmívat. A pak to celé zase spadlo.

Neobyčejný maticový klíč (Tool)

redakce 06.06.2019

Téměř mystická atmosféra vycházela z úplného zákazu pořizování záznamů na mobilní telefony pod hrozbou vyhození z koncertu...