Články / Reporty

Dadaistická budoucnost na cestě (Rock en Seine)

Dadaistická budoucnost na cestě (Rock en Seine)

redakce | Články / Reporty | 29.08.2014

Městský festival neznamená městské slavnosti, na to pozor. Rock en Seine je monstrózní akce, která se poměrem návštevníků ku počtu stagí blíží bohužel spíše Rock Am Ring než Szigetu, ale pěkné zatravněné prostředí zámeckého parku Pont de Saint-Cloud se spoustou přírodního stínu pod alejemi stromů celkem úspěšně maskuje davy. A občas potkáte i fontánu nebo nasvícené renesanční sochy. Zatímco vesmírný design festivalu je naprosto otřesný, pódia jsou nahoře pěkně zakulacená a není nouze ani o doprovodné programy převážně v režii sponzorujících společností. Pokud jsme se báli francouzské organizace, nebylo proč... až na: záchody! Fatální nedostatek způsobený možná i tím, že obyčejné toi toi nejsou hodné takové akce a z pěkných splachovacích záchodů vás smrad nevyžene tak rychle. Neúnosné fronty k večeru a všudypřítomný zápach u jakékoliv zdi si asi dokážete představit. Ale jinak bien fait.

Sobotné poobedie ozvláštnil švédsky folk-rock Junip - fanúšikovia Alt-J a hlavne Django Django, okamžite do slúchatiek! Príjemný zamatový hlas frontmana a striedanie nástrojov od organu po africké bongá vytvorili pohodovú festivalovú atmosféru, o ktorej sa nostalgicky sníva počas dlhých zimných dní (vo Švédsku možno aj dlhšie). Na to Emilie Simon spolu s Orchestre National d´Île de France. Orchester parádny, krásne nazvučený, jeden sláčik strieda druhý, druhý trilok prvý, všetko ladí. Emilie Simon tancuje, spieva, intonuje, z mikrofónu eufónia francúzštiny... skoro ako z rozprávky o Bambim. Nič proti Bambimu, ale asi nám chýba gén pre francúzske slaďáky, ktoré by lepšie vyzneli v kabarete.

Pro (ne)milovníky francouzské hudby bylo připraveno víc různorodých kousků, jedním z nich byl i sólový projekt zpěváka Clémenta Daquina - ALB. Co na začátku každé písně znělo jako slibné elektro hrátky, nepříjemně často sklouzávalo k monotónnímu indie popu - stokrát stejně. Thee Oh Sees možná taky hráli stokrát stejný riff po sobě, stejný beat, ale o tom je post-punk, no ne? Drtícící zvuk z vintage analogových aparátů, noise a bordel a vřeštící sóla na kytaru. Neúnavně a nesmlouvavě, bez keců a bez přestávek, koule energie se provalila davem tam a zpět. A žádný Indiana před ní neutekl.

Tiež máte niekedy pocit, že niečo, čo práve prežívate, ste už zažili? Déjà vu. Portishead si síce od koncertu na Pohode v roku 2011 nepriniesli nič nové, čo sa setlistu týka, no platí opakovaním k dokonalosti. Existuje mnoho zvukov, na ktoré nikdy nezabudneme, a Portishead z nich vytvorili celú škálu – nešlo len o nezabudnuteľný pocit zo skladieb, ale aj ich pokorné prijatie publikom, kedy sa každý vnoril do svojej fantázie a zvyšok už nepoznám... Utrpenie vychádzajúce z fascinujúceho hlasu speváčky Beth Gibbons pomohli spoluprežívať vytiahnuté basy na pokraj fyzickej bolesti, čo si môže dovoliť málokto. Zvuk sa príliš nelíšil od toho na albume, stále moderný a technicky prepracovaný.

Portishead skutečně předvedli mimořádně emocionální výkon a Beth je na svůj věk stále dost sexy, to jen na okraj. Kdo chtěl zůstat v taneční náladě, měl možnost s australským producentem Flumem. A nezůstalo jen u vlnění v bocích, ale i u hiphopových smyček, i když šlo bpm značně nahoru. Autorskou tvorbu střídaly Flumeovy proslavené remixy a jediný DJ set festivalu neztrácel dech ani když začal dav řídnout, jak se blížil začátek headlinerů večera – nemusím snad představovat – The Prodigy. Vidím počtvrté v průběhu pěti let. Můžu si dovolit srovnávat a zároveň i očekávat něco nového. Dobrá zpráva je, že pecky z už-příliš-dlouho-připravovaného alba se mi zažírají pod kůži (minimálně Jetfighter) a dost se na něj těším. Ale poslouchat stále stejné hlášky dokola, už five fucking years, my Prodigy people, my Voodoo people... už ne prostě. Stejně tak se nemění stage, světla, show, nic. Akorát všichni tancují a já taky, protože hrajou Omen, to se nedá jinak. Ale sprintovat po první třetině setu na druhý konec areálu, abychom stihli začátek St. Vincent, mi vůbec není líto.

Blízke stretnutie tretieho druhu bolo na najmenšej z prítomných stageí, publikum bolo skôr komorné, a predsa šlo o najlepšie vystúpenie za celý víkend. Tretieho druhu, pretože šlo o viac nevysvetliteľných javov naraz - perfektná hra na gitaru vydávajúcu nezvyčajný zvuk, krásny Hlas, jedinečná vizuálna stránka a pohyby ako pantomíma. Keď sa rozožalo svetlo na prvej skladbe Rattlesnake, bolo vidieť pod neposednými bielymi vlasmi šťúple telo oblečené do elegancie. Jej komplexné aranžmá je ťažké škatuľkovať, no zo skladieb cítiť radosť z hudby, ktorú si sama vymýšľa a doťahuje do dokonalosti. Pohybové nadanie si preskúšala v malom dueli s basgitaristkou Toko Yasuda, atakovala sólom, teatrálne stvárnila smrť na sadrokartónových schodoch a vystúpenie skončila v chaotickom gitarovom orgazme. St. Vincent je skvelá kandidátka na pop hviezdu zodpovedajúcu chúťkam blízkej budúcnosti.

Dadaistická vize popu, tedy až pomine vlna duck face à la lana. Nechám si líbit. Superlativy.

Info

Rock en Seine 2014
23. 8. 2014, Domaine National de Saint-Cloud, Paříž

text © David Čajčík, Jana Michalcová
foto © Nicolas Joubard

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

7 okamžiků South by Southwest 2024

David Čajčík 20.03.2024

Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.

Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Michal Smrčina 17.03.2024

Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Kryštof Kočtář 15.03.2024

Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.

Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Tomáš Jančík 13.03.2024

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?

Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Julia Pátá 12.03.2024

Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Extatická geometrie s Meshuggah

Jan Starý 11.03.2024

Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace