Články / Rozhovory

David Krásný, Jakub Novotný: Bezpočet novejch přátelství (Skate Over All Barriers)

David Krásný, Jakub Novotný: Bezpočet novejch přátelství (Skate Over All Barriers)

waghiss666 | Články / Rozhovory | 30.12.2019

Když se můj kamarád David Krásný u jednoho velmi protáhlého večerního espressa rozkecal o chystaném dokumentu mapujícím výlet za neziskovkou, která vnímá skateboarding jako nástroj pomoci válečným imigrantům, spadla mi brada. Jsem z generace, kterou hned v první odpovědi popisuje Jakub Novotný. Začalo to videohrou v době, kdy v rádiu rotoval první singl Kryštof, rozmlácená kolena a popraskaná žebra ze skateparku na maloměstě, kde jsem vyrůstal, byly cejchem, protože jsem stejně jako David nikdy nepatřil mezi ty lepší skejťáky. O to ani nešlo. Dneska je úsměvné, kam se posunulo širší vnímání skateboardingu, po poslechu podcastu, kde je hostem Maxim Habanec, se mi udělalo nevolno a zamáčkl jsem nostalgickou slzu. Skejt není sport nebo jen nechci, aby jím byl. A naštěstí, podobně jako v hudbě, stále existuje komunita a scéna, co tím, že drží skejt mimo zájem velkých sponzorů, může paradoxně pohybovou aktivitu povznést na naději, útěk od traumat nebo vyčlenění se z komunity i národnosti.

Vzpomenete si na svoje první střetnutí se skejtem? Jaká byla doba, co se nosilo, co jste poslouchali?
David: Bylo to z kraje roku 1997, kamarád mi věnoval tričko Nirvany a koupil jsem si boty z Humaniku značky Homeboy, především z toho důvodu, že skejtové boty byly pro mě finančně nedostupné. Plácal jsem se převážně na Leninu, v té době relativně přátelském pražském spotu. Bratr poslouchal techno, kdežto já přetáčel tužkou kazety od Rage Against the Machine, Foo Fighters, Smashing Pumpkins, Šanov1, Do Řady! a S.P.S. Od svého učitele na bicí Sváti Čecha jsem si poprvé přičuchl k hardcoru. Patřil mezi zakládající členy Support Lesbiens, působil i v Kritické Situaci, vzhledem ke společnému obdivu RATM mi vyprávěl o koncertě Inside Out, který mimochodem spoluorganizoval. Ještě téhož dne mi při ježdění ve sluchátkách diktoval Zack De La Rocha protisystémovou, revolučně levicovou řeč s hardcore-punkovým podkladem.

Jakub: Já se ke skateboardingu dostal zhruba v roce 2002 díky videohře Tony Hawk's Pro Skater, kterou jsme tehdy smažili u kámošů ze základky na Playstation 1. První reálný pokusy přišly záhy a s tím i komplexnější pronikání do skejtový kultury – jednak přes táborskou partu a jednak hlavně přeš tištěný média jako Board Magazine nebo Free Magazine. Doba to byla zajímavá. Ve skateboardingu se to v český kotlině dělilo na dva základní tábory – punk a hip hop. Buď jsi miloval Zero Skateboards, Dead Kennedys a rychlej skateboarding, nebo sis' jel boombap, obrovský boty a kalhoty a technickej styl ježdění. Až o něco později se to začalo nějak víc diverzifikovat. Nebyly taky žádný skejtový školy, tahle kultura byla míň kompetitivní a komercializovaná než dnes, ale taky celkem omezená a svým způsobem machistická, čti: holky na skejtu byly divný.

David hraje leta v kapelách, často i na benefičních akcích, tuším tu spojnici s jakousi punkovou větví skateboardingu bez sponzorů a drahých hader. Jak to má Jakub?
Jakub: Já drahé hadry produkuju, à propos. Ale u mě ta spojnice spočívá především v mým studijním zaměření. Dělal jsem blízkovýchodní studia, teď pokračuju doktorátem a vždycky jsem měl možnost díky cestování do arabskýho světa poznávat skateboarding v odlišnejch kulturních, politickejch a dalších kontextech. V roce 2014 jsem zároveň měl tu čest s neziskovkou Make Life Skate Life, když realizovali v Jordánsku svůj projekt komunitního skateparku pro děti ze sociálně znevýhodněnejch rodin, především běžence z okolních zemí. Najednou mi to propojení absolutního zápalu pro skateboarding a touze sdílet energii, kterou ti to dává, s někým dalším začalo připadat úplně přirozený. Stačí někam jet, dělat tam, co miluješ, a někoho to třeba inspiruje nebo mu/jí to dokonce změní pozitivním způsobem život.

David na premiéře dokumentu v Eternii zmiňoval jako záblesk inspirace článek na webu Radia Wave od Miloše Hrocha, autora skejtového zinu Křivák. Co byl prvotní záměr a jak se lišil od výsledku?
David: Skateboarding jsem vnímal převážně jako soutěživý, pouliční, nezávislý sport s přesahem do pražského subkulturního či alternativního prostředí. V té době jsem netušil, že je možné využít prkno i jako prostředek komunikace či univerzálního jazyka a s jeho pomocí překonávat bariéry, ať už sociální, genderové, či rasové. Nikdy jsem nepatřil mezi dobré jezdce, tíhnul jsem spíše ke snowboardingu. Kuba naopak jezdí dobře. Přesvědčil mě svým přístupem, tolerancí, ochotou spolupracovat. Nevěřícně jsme pokyvovali hlavou i nad nebezpečnou virózou v podobě macho style jezdců ze Stalina, zrovna tak absurdní neochotě sdílet skejtové spoty s bruslaři či BMX jezdci. Pro mě byl tím prvotní záměr splněn - navzájem se dobře poznat. Naše spolupráce započala reportáží, v níž se divák dozvěděl více o Kubovi a aktivitách neziskové organizace Make Life Skate Life.

Jedním z cílů plánovaného dokumentu bylo navštívit znevýhodněnou oblast, kde se výstavba skateparku teprve chystá. Přestože se nám z časových důvodů nepodařilo na jedinou probíhající výstavbu vypravit, Kuba zkontaktoval přátele z neziskové organizace Free Movement Skateboarding, a tím byl plán daný. Vzhledem k problémům vzniklým hned při příjezdu do Řecka, kde nám Will Ascot oznámil, že nemůžeme točit rozhovory s dětmi a detaily jejich obličejů, jsme se rozhodli dokument rozšířit o další část v Maroku, o čemž jsme zpočátku neuvažovali. I přes naprostý odklon od prvotního záměru šlo vše tak nějak organicky, bezprostředně.

Na první zhlédnutí hraje v dokumentu důležitou roli hudba. Jak jste dávali dohromady soundtrack?
David: Všechno vznikalo spontánně až ve střižně. Ke změnám docházelo při jednotlivých přechodech mezi pasážemi. Se střihačem Norbertem Soukupem jsme se nedrželi konkrétních žánrů, spíše se bránili těm prvoplánovým, často se vyskytujícím ve skejtových videích. V případě Řecka je ústřední hudební motiv jazz fusion rap Avantdale Bowling Club – Friends. V Maroku převládá decentní melodie britského interpreta Kierana Hebdena aka Four Tet – Rounds, ale záběry na nedávno vystavený park v Taghazoutu zdůrazní i žánrový skok v podobě belgické blackmetalové formace Oathbreaker.

Jak moc je pro vás důležitý přístup DIY? Co si klade za cíl dokument bez finanční podpory zvenku, sponzorů a komerčních ambicí?
David: Zásadní. Při spolupráci s většími médii je zapotřebí poměrně mnoho agendy kolem schvalování konceptu, zdrojů, textu, střihu, hudby a dalších nedílných součástí tvorby. Vymanit se ze závislosti na dalších „kontrolních orgánech“ bylo pro mě tím největším vysvobozením. Úloha kontroly projekce a textu tak padla pouze na Kubu a v jedné fázi nám pomáhal s délkou jednotlivých částí kamarád Jiří Straka. Natáčení i postprodukce, to vše probíhalo v našich volných chvílích. Svobodná volba záběrů, synchronů nebo hudby byla tou největší devizou.

Jakub: Pro mě to úplně bez finanční podpory nebylo, v Maroku jsem byl na Erasmu a práce na dokumentu byla vlastně součástí mýho terénního výzkumu. Cestu do Řecka jsem bral jako dovolenou s přesahem, řekněme.


Benefiční aktivity jsou různé, koncerty, trhy, sbírky. Vnímáte jiný sport, pokud je skateboarding zachycený v dokumentu sportem, který by uměl fungovat podobně? A proč by zrovna skejt měl lámat bariéry?
Jakub: Ve srovnávání potenciálu různejch sportů být prostředkem sociální změny jsem opatrnej. V základním principu maj všechny sporty spojující a mírotvornej potenciál. Zarámování sportů do super-kompetitivního formátu ale často vede k tomu, že soutěž se stává jejich alfou a omegou. Příliš velkej důraz na soutěž nicméně může bejt toxickej a rozdělovat. Skejt to má v hodně omezený míře, byť se stal jedním z novejch olympijskejch sportů. Když to vezmu z čistě osobní perspektivy, tak zatímco mý vrstevníci na konci základky jezdili na sportovní soutěže jako uzavřenej manšaft, kterej se s týmem z jinýho vidlákova tak maximálně porval, mě od začátku fascinovala skutečnost, že kamkoliv přijedu se skejtem, poznám nový, stejně smýšlející kámoše. Integrální součástí skateboardingu je objevování novejch terénů a opouštění komfortní zóny. S tím souvisí cestování a poznávání novejch míst – ne skrze běžný turistický trasy, ale odspodu, na ulici. Lidi, který jsou nejaktivnější v propojování skateboardingu se sociálníma projektama v rozvojovejch zemích zpravidla smýšlí dost podobně, aspoň co jsem měl možnost poznat.

David: Jakákoliv aktivita, která pomůže odvrátit pozornost dětí v krizových nebo znevýhodněných oblastech od regionálních sociálně politických problémů, pomáhá. Týmové sporty mají stejný efekt, jen bývá obtížné sehnat dostatečný počet hráčů a kolikrát i hřiště pro danou aktivitu. V případě skateboardingu stačí opravdu málo - prkno, ulice, překážka. A přesně o tom nás přesvědčila i NGO Free Movement Skateboarding. Nicméně sám o sobě skateboard bariéry neláme. Vše je v lidech, kteří se točí kolem podobných aktivit. V lidech, kteří jsou součástí rostoucího hnutí v různých částech světa, zaměřeného na původně pouliční sport. Pomáhají, staví, vytváří menší komunity, starají se. Tím inspirují začínající jezdkyně/jezdce jakéhokoliv původu.

Od událostí popisovaných ve Skate Over All Barriers uplynul nějaký čas. Vidíte někde posun, ať už globálně nebo v místech, kde jste natáčeli?
David: Řecko čelí mimořádně náročným podmínkám, a to především na ostrovních částech země. Letos v září podle tamních médií napočítali 10 000 připlutí. Jedná se o nejvyšší dosažený počet připlutí od roku 2016, celkem hledá útočiště nejméně 30 000 lidí z Afghánistánu, Sýrie, Iráku a Demokratické republiky Kongo. Situace v uprchlických táborech je kritická po celé zemi. Platí, že nejméně třetina nově příchozích jsou nezletilí bez doprovodu. Každá nezisková organizace, která podá pomocnou ruku žadatelům o azyl, si zaslouží obdiv.

Jakub: Free Movement stále funguje, což je super. Stejně tak skatepark v marockým Taghazoutu, ale progres si na dálku netroufám hodnotit. Mediální reprezentace, především na Facebooku, totiž leckdy může zkreslovat. Podle všeho ale ve skateparku stále aktivně jezdí jak zahraniční skaters, tak lokálové, a jsem přesvědčenej, že od naší návštěvy vzniklo bezpočet novejch přátelství, který celou věc posouvají dál.

Info

Make Life Skate Life
web organizace

Free Movement Skateboarding
web organizace

foto © archiv tvůrců

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Small Town Life

redakce 21.01.2020

Small Town Life se díky eponymnímu EP dostali na největší slovenský festival Pohoda, aktuálně dokončují debutové album. Na jaře se chystají objet společně s Guilty Echoes krajinu.

Douška vydavatelská: Divnosti

redakce 21.01.2020

Hudebník, dramaturg, promotér, producent, zvukař a příležitostný publicista nejenom na stránkách Full Moonu, Tomášovo portfolio je široké.

Karel Spěšný (Festival krátkých filmů Praha): Témata, která hýbou světem

redakce 15.01.2020

Příběhy nepoddajných žen z oblasti Amazonie, filmy reflektující tvorbu švédského režiséra Ingmara Bergmana, kraťasy sekce La Quinzaine z Cannes a fůra dalšího. Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Plum Dumplings

redakce 11.01.2020

Tématem desky je ztrácení, ať už se ztrácí zábrany, nebo jen důvěra. Jaká další životní témata jsme z kapely dostali?

Vstupní prohlídka: Sekvoye

redakce 03.01.2020

Po dvou vydaných EPs se rozhodli pro konceptuální album a posun k syrovějšímu a nekompromisnějšímu vyjádření. Co více na sebe řekli?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tolerance nestačí. Proměny queer v umění a společnosti

Viktor Palák 02.01.2020

Jaké osobnosti a momenty dopomohly k citlivějšímu vnímání sexuálních identit a práv LGBT+ lidí? Můžeme umění nálepkovat slovem queer? A která díla posouvala hranice?

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Milovníci pokleslých žánrů (Rány těla)

Michal Pařízek 02.01.2020

Tak dlouho jsme hledali na rozhovor s nimi redaktora, až mi nakonec došlo, že to budu muset udělat sám. A že vlastně chci... Rozhovor z edice nejlepší texty Full Moonu…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Deklarace štěstí v digitálním kapitalismu (Rafani)

Zuzana Krišková 02.01.2020

Během rozhovoru, u kterého chyběl člen skupiny Brody, se pilo a jedlo a členové Rafanů by byli rádi, kdyby zde bylo řečeno, že se mají jako prasata v žitě. Print…

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Vadim Petrov 02.01.2020

Jedním z nejlepších rozhovorů z magazínu Full Moon za loňský rok je tandemový seskok, tedy rozhovor s dvojicí Awali - Margo. Dáváme k dispozici online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tati, můžeš mi vysvětlit, proč nehrajou tvrdej rap? (Affro)

Jakub Šíma 02.01.2020

Affro je již takřka dvacet let jednou z nejvýraznějších postav zákulisí české rapové scény. Rozhovor s ním pochází z tištěného Full Moonu a v rámci výběru toho nejlepšího je nyní…