Články / Rozhovory

David Urban (D Smack U): Pořád je větší a větší konkurence

David Urban (D Smack U): Pořád je větší a větší konkurence

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 12.02.2019

Ze sanfranciského obchodu s nábytkem na klubová pódia jako DJ, manažer, promotér a booking agent. David Urban si s úspěchem vyzkoušel ledasco. Zakladatel přední české promotérské a bookingové agentury D Smack U přivezl do Čech a na Slovensko stovky vynikajících umělců, namátkově Editors, Yeah Yeah Yeahs, Hurts, Pixies, Queen of the Stone Age, Laibach, Wu-Tang Clan, Primal Scream a množství dalších. D Smack U funguje od roku 1993, spolupracuje nejen s kluby, ale také s velkými festivaly v regionu, např. Rock for People nebo Grape. Jaké byly začátky pořádání zahraničních koncertů v České republice po otevření hranic i na čem by měly české kapely zapracovat, může nejlépe zodpovědět právě David.

Otec doktor, máma chemička, v rodině jsi prý neměl kdovíjaké hudební zázemí, které by tě ovlivnilo, takže muzika tě začala provázet až na škole?
Velký hudební fanoušek jsem začal být až v patnácti letech, poslouchali jsme různé věci na základce v devítce, bavilo mě to a začal jsem se po tom pídit.

Poslouchal jsi třeba rádio? Za komunismu nebylo snadné se k dobré hudbě dostat.
Neposlouchal jsem nic, jen to, co jsme si půjčili mezi sebou, a chodil na burzy. Kdo měl přístup na Západ, přes rodiče nebo kontakty, nechával si vozit zvenku desky. LP tehdy stálo 400 Kčs, průměrná měsíční mzda byla 2500 Kčs, takže za výplatu se dalo pořídit šest novejch elpíček. Tenkrát jsem šel po Black Sabbath, Kiss, Iron Maiden, Judas Priest, Deep Purple, Queen, ale pak jsem změnil žánr, více do punku nebo do věcí jako The Residents. V roce 84 jsem poslouchal kapely sdružené v Rock in Opposition, to teď vůbec nechápu, protože to je absolutně neposlouchatelný. S výjimkou Art Zoyd, ti jsou hudebně dobří, či Univers Zero, ti zas poměrně minimalističtí. Z úplně dřevních dob z roku 79-80 schovaný LP nemám, prodal jsem je, jak se člověk vyvíjel a stárnul, tak se mu i měnil vkus, ale z roku 85 se u mě ještě něco najde. Pak přišel postpunk, Joy Division, The Cure, samozřejmě i ti menší, od 85 jsem poslouchal industriální kapely jako Einstürzende Neubauten, což mi vlastně zůstalo do teď, jen jsem přidal taneční scénu nebo newyorské kapely, Sonic Youth, Swans. V 1991 jsem dostal lano do San Francisca. Nějakej možná podvědomej kontakt přes ty The Residents, co jsem poslouchal, nebo hippies, ale já jsem si vždycky připadal víc jako punkáč než jako hippie. Nicméně měl jsem možnost tam letět.

Tys tam nepracoval v kulturní sféře, ale v obchodě s nábytkem.
Ano. Když jsem poprvý jel z letiště a viděl kolem sebe ty krabice, tak jsem si jen pomyslel – to je ta Amerika, jo? Ale San Francisco bylo strašně fajn, je to tam relativně malý, městská hromadná doprava, nepotřebuješ auto, všude se dostaneš. Co se týče kultury, přijede tam všechno. Ať už to jsou výstavy nebo filmy nebo kapely, všechno jede New York, LA, San Francisco.

Nějaké nezapomenutelné kulturní zážitky?
Pamatuju si na mraky kulturních zážitků.

Nějaké publikovatelné?
To je dobrá poznámka. Strašně mě zaujal koncert skupiny Crash Worship v roce 1991, takhle nějak si představuju hromadný orgie, teda kromě toho sexu. Byl to marching band a kapela procházela skrz lidi a polejvali se vodou, krví, vším, bylo to poměrně bizarní, celé to bylo industriálně laděné. Dále jsem chodil na koncerty Kyuss, Pigface, první Lollapallozu s Janes Addiction atd.


TADY TO JINAK NEFUNGUJE

Co tě přimělo k návratu?
Možná se mi už po roce a půl stýskalo. Já jsem tam byl nejdřív půl roku, pak jsem si prodloužil vízum o půl roku a pak jsem tam musel chodit do školy, kde jsem se seznámil s budoucí ženou.

V té době jsi ještě neuvažoval o tom, že bys pořádal koncerty?
Ne. Začal jsem hrát v Bunkru jako DJ, jediná kvalifikace byla, že jsem měl mraky cédéček, který jsem si přivezl z Ameriky. Hrál jsem, co se mi líbilo. Tehdy tady začínala 10:15 Promotion a Interkoncerts, Vlček dělal pár koncertů, Ondřej Šturma dělal pár koncertů, René Brejla U Zoufalců, docela dobrý věci. Já jsem začal tou dobou inklinovat blíž k asian undergroundu, reprezentovanému Transglobal Underground, Asian Dub Foundation, Loop Guru. To sem nikdo nechtěl vozit, tak jsem si říkal, že si to zkusím. V tý době jsem se už v pořádání akcí trochu angažoval, protože v 93 jsem dělal v klubu Alterna Komotovka na Žižkově první koncerty českých kapel, tehdy jsem taky dělal managera kamarádům Rány těla, což bylo taky docela divoký období. Tak nějak to začalo a pak už to šlo samo.

Oslovit zahraniční kapelu s tím, že pro ně chceš udělat koncert v Československu či Česku, bylo v té době jednoduché?
Pro kapely to byla tehdy velká neznámá, stejně jako pro ty, co se o ně starali. Já začal ty kapely shánět z veřejnýho telefonu, to byla moje kancelář, budka s drobnýma. Fungovalo to tak, že jsem si u sestry v práci napsal fax, s hlavičkou atd., jeden kamarád mě naučil, jak by to mělo vypadat. Tam jsem popsal, že jsem DJ a hraju to a to, aby věděli, že mám nějakej background, poslal jsem ho s číslem do kanceláře mýho kámoše s tím, že jsem mu druhej den volal, jestli přišel nějaký fax. Když nepřišel, tak jsem opět zamířil k budce, volal, zda došel fax, oznámili mi, že ho nemůžou najít, tak jsem šel zase k ségře, změnil tam datum, poslal fax, pak třeba i něco přišlo. K telefonátu do Anglie patřilo deset minut čekání, ale podařilo se mi prorazit a jako první kapelu jsem udělal Revolutionary Dub Warriors. Pak už se to rozjelo.

Jak ses dostával k nové muzice? Sledoval jsi nějaká hudební média?
V té době jsem hrál v Radiu 1 a to bylo velmi dobře zásobené, hlavně zásluhou Josefa Sedloně, což také zůstalo. Česká média – člověk to samozřejmě četl, sem tam něco zajímavýho našel, ale velmi poskromnu. Číst o Deep Purple jsem nepotřeboval. Rock & Pop byl asi jediný, co se dalo číst, popravdě už si taky ne vše vybavuju.

Dělal jsi tedy management, booking, promotéra a navíc DJ.
V Česku to není nikdy oddělený, je to jedna postava, tady to prostě jinak nefunguje. Ti lidé by se neuživili, kdyby dělali jen jedno.

První vyprodaný koncert?
Acid jazz trip hop party v Roxy, kam jsme prodali asi 1200 lístků, hráli tam Significant Others. To bylo dobrý.


VŠICHNI LIDI, CO POTŘEBUJEŠ POTKAT

Vidíš za těch třicet let nějaký posun v profesionalizaci naší scény? Myslíš, že chybí vzory?
Až na pár výjimek jsou kapely tady strašně líný. Málokdo na sobě dělá tak, jak na sobě dřeli Sunshine nebo dnes Mydy Rabycad či Please the Trees. Vím, že když Sunshine hráli, chodili do zkušebny denně třeba na čtyři hodiny. Makalo se, vyhráli se a nebáli se prezentovat. Tohleto tady není. Sunshine se zasekli pod vrcholem, i když měli velkého agenta, který dělal Franz Ferdinand, něco se tam bohužel neuskutečnilo nebo zkazilo a šlo to do stoupy. Možná se to podaří právě Mydy nebo PTT, i když si nejsem jistý, že to jsou ty křiklavé případy, které se dají následovat. Sunshine, to byl čistý rock’n’roll, s těmi se dalo více identifikovat.

Za ty desítky let D Smack U bylo jistě dost fuck-upů. Co by sis opravdu nerad zopakoval?
Určitě poslední dva táborský festivaly Love Planet, to bylo psychicky dost náročné, řešilo se to a splácelo osm let. Mám akce pojištěný. Člověk může mít dojem, že je pojištěnej, ale pojišťovna tu není od toho, aby ti dala peníze, ta je tady od toho, že uplácíš boha. Dáváš mu všimný a doufáš, že to projde. Pojišťovna se s tebou bude vždycky snažit vyjebat.

Co tě spolehlivě nasere v rámci komunikace s managementy kapel?
Třicetimegový emaily. Jinak lidi, se kterýma dělám pravidelně, mi věci posílaj, jsem jejich člověk v Praze. Pak jsou samozřejmě další lidi, kteří pracujou s více osobama tady a rozdělují věci mezi víc promotérů, ať už v Praze nebo Čechách, tam samozřejmě musí člověk více sledovat, co se u nich děje. Když mě něco zaujme, samozřejmě oslovuju já, poměr toho, co nezískám a co nakonec dostanu, je tak 70 ku 30. Věci mi nechodí automaticky, kdybych tady seděl v rohu, tak toho moc neudělám. Člověk se furt učí, je pořád větší a větší konkurence, což mi ale nijak zvlášť nevadí. Někdy to zkomplikuje život nebo prodraží nákup. Ale pro lidi je super, že si mohou vybírat, i když občas brečej, že jsou tři koncerty v jeden den. Tak to má bejt. Jinak by člověk zatuhnul.

Která místa by zahraniční návštěvníci neměli vynechat?
Určitě bych doporučil Cross club, naprosto výjimečný místo. Pak už mi to přijde stejný jako po celém světě, ať už je to Café V lese, Lucerna Music Bar nebo Roxy, jsou to dobrá místa, ale Cross je výjimečný. Mimo Prahu se moc nedostanu, líbí se mi areál Vítkovic, i když jsem tam ještě nebyl, tam jsou akce přesahující region.

Kam si jezdíš vybírat kapely?
Většinou doma ke stolu. Jezdím na Eurosonic, na Great Escape a IFF – International Festival Forum do Londýna, koncem září. Není to ani moc showcase, je to spíše o sociálním kontaktu. Všechny lidi, co potřebuješ potkat, máš na jednom místě, je to příjemný a neformální.

Koncerty, které letos pořádáte a těšíš se na ně?
Algiers, to je srdeční kapela. Než sem přijeli poprvé, snažil jsem se o ně dva roky. Co jsem je slyšel, šel jsem po nich. Těším se na Balthazar, dělal jsem všechny jejich koncerty v České republice, i kapel jejich členů jako J. Bernardt a Warhaus. Je hezký to sledovat, začínáš s dvaceti lidma v klubu 007 Strahov a vidíš, jak to roste.

Info

D Smack U
web promotérské skupiny

Algiers (uk) + Piernikowski (pl)
15. 2. 2019 20:00
Kabinet múz, Brno
fb událost

Algiers (uk)
16. 2. 2019 18:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Balthazar (be) + Faces on TV (be)
28. 2. 2019 20:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vladivojna La Chia: V krizových situacích si nelibuju

Blanka Kůrková 09.10.2021

Zpěvačka, skladatelka, textařka a vystudovaná výtvarnice vydává páté sólové album, které pokřtí v Praze, Brně a Ostravě.

Jan Jílek (AČFK): Kino se taky vrátí

Jarmo Diehl 06.10.2021

Právě dnes má premiéru film Malířka a zloděj v distribuci Asociace českých filmových klubů. Rozhovor o filmových klubech, postcovidové situaci a víře v budoucnost.

Nela Klajbanová (LITR): Nechceme suplovat existující formáty

Jarmo Diehl 24.09.2021

Tradiční olomoucká událost nabízí to nejzajímavější ze světa nezávislé knižní tvorby a zaměřuje se na autorské a umělecké publikace a my se ptáme její šéfky.

Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Viktor Palák 20.09.2021

Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Peter „Ryby“ Rybár: Pravý underground je charita

Richard Kutěj 07.09.2021

Jak funguje slovenský undergroundový label, kterému se daří držet krok se světem, jak vypadaly devadesátky na dark elektronické scéně? Nejen o tom je tento rozhovor.

Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Jiří Přivřel 31.08.2021

O inspiracích a tvůrčím procesu, který vedl ke vzniku alba, jsme si povídali s frontmanem Tommem Prochazkou.

Filip Kubelka (Fraj): Absentuje tu tradícia navštevovať festival tohto typu

Jarmo Diehl 24.08.2021

Znáte slovenský region Gemer? Dobrá příležitost, jak ho poznat, se naskytne tento víkend, kdy se v Rimavské Sobotě odehraje festival Fraj.

February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Michaela Šedinová 20.08.2021

Skupina February vydává své druhé album. Jejich hudba se pochopitelně vyvíjí – na nové desce si zkouší prvky math-rocku.

Pořadatelská: Pavel Trčka (Fujaré)

redakce 19.08.2021

Fujaré je dobrovolná občanská aktivita, Fujaré to baví, Fujaré se zajímá o svět, Fujaré nemá vlastní prostor, Fujaré je neziskovka.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace