Články / Rozhovory

David Urban (D Smack U): Pořád je větší a větší konkurence

David Urban (D Smack U): Pořád je větší a větší konkurence

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 12.02.2019

Ze sanfranciského obchodu s nábytkem na klubová pódia jako DJ, manažer, promotér a booking agent. David Urban si s úspěchem vyzkoušel ledasco. Zakladatel přední české promotérské a bookingové agentury D Smack U přivezl do Čech a na Slovensko stovky vynikajících umělců, namátkově Editors, Yeah Yeah Yeahs, Hurts, Pixies, Queen of the Stone Age, Laibach, Wu-Tang Clan, Primal Scream a množství dalších. D Smack U funguje od roku 1993, spolupracuje nejen s kluby, ale také s velkými festivaly v regionu, např. Rock for People nebo Grape. Jaké byly začátky pořádání zahraničních koncertů v České republice po otevření hranic i na čem by měly české kapely zapracovat, může nejlépe zodpovědět právě David.

Otec doktor, máma chemička, v rodině jsi prý neměl kdovíjaké hudební zázemí, které by tě ovlivnilo, takže muzika tě začala provázet až na škole?
Velký hudební fanoušek jsem začal být až v patnácti letech, poslouchali jsme různé věci na základce v devítce, bavilo mě to a začal jsem se po tom pídit.

Poslouchal jsi třeba rádio? Za komunismu nebylo snadné se k dobré hudbě dostat.
Neposlouchal jsem nic, jen to, co jsme si půjčili mezi sebou, a chodil na burzy. Kdo měl přístup na Západ, přes rodiče nebo kontakty, nechával si vozit zvenku desky. LP tehdy stálo 400 Kčs, průměrná měsíční mzda byla 2500 Kčs, takže za výplatu se dalo pořídit šest novejch elpíček. Tenkrát jsem šel po Black Sabbath, Kiss, Iron Maiden, Judas Priest, Deep Purple, Queen, ale pak jsem změnil žánr, více do punku nebo do věcí jako The Residents. V roce 84 jsem poslouchal kapely sdružené v Rock in Opposition, to teď vůbec nechápu, protože to je absolutně neposlouchatelný. S výjimkou Art Zoyd, ti jsou hudebně dobří, či Univers Zero, ti zas poměrně minimalističtí. Z úplně dřevních dob z roku 79-80 schovaný LP nemám, prodal jsem je, jak se člověk vyvíjel a stárnul, tak se mu i měnil vkus, ale z roku 85 se u mě ještě něco najde. Pak přišel postpunk, Joy Division, The Cure, samozřejmě i ti menší, od 85 jsem poslouchal industriální kapely jako Einstürzende Neubauten, což mi vlastně zůstalo do teď, jen jsem přidal taneční scénu nebo newyorské kapely, Sonic Youth, Swans. V 1991 jsem dostal lano do San Francisca. Nějakej možná podvědomej kontakt přes ty The Residents, co jsem poslouchal, nebo hippies, ale já jsem si vždycky připadal víc jako punkáč než jako hippie. Nicméně měl jsem možnost tam letět.

Tys tam nepracoval v kulturní sféře, ale v obchodě s nábytkem.
Ano. Když jsem poprvý jel z letiště a viděl kolem sebe ty krabice, tak jsem si jen pomyslel – to je ta Amerika, jo? Ale San Francisco bylo strašně fajn, je to tam relativně malý, městská hromadná doprava, nepotřebuješ auto, všude se dostaneš. Co se týče kultury, přijede tam všechno. Ať už to jsou výstavy nebo filmy nebo kapely, všechno jede New York, LA, San Francisco.

Nějaké nezapomenutelné kulturní zážitky?
Pamatuju si na mraky kulturních zážitků.

Nějaké publikovatelné?
To je dobrá poznámka. Strašně mě zaujal koncert skupiny Crash Worship v roce 1991, takhle nějak si představuju hromadný orgie, teda kromě toho sexu. Byl to marching band a kapela procházela skrz lidi a polejvali se vodou, krví, vším, bylo to poměrně bizarní, celé to bylo industriálně laděné. Dále jsem chodil na koncerty Kyuss, Pigface, první Lollapallozu s Janes Addiction atd.


TADY TO JINAK NEFUNGUJE

Co tě přimělo k návratu?
Možná se mi už po roce a půl stýskalo. Já jsem tam byl nejdřív půl roku, pak jsem si prodloužil vízum o půl roku a pak jsem tam musel chodit do školy, kde jsem se seznámil s budoucí ženou.

V té době jsi ještě neuvažoval o tom, že bys pořádal koncerty?
Ne. Začal jsem hrát v Bunkru jako DJ, jediná kvalifikace byla, že jsem měl mraky cédéček, který jsem si přivezl z Ameriky. Hrál jsem, co se mi líbilo. Tehdy tady začínala 10:15 Promotion a Interkoncerts, Vlček dělal pár koncertů, Ondřej Šturma dělal pár koncertů, René Brejla U Zoufalců, docela dobrý věci. Já jsem začal tou dobou inklinovat blíž k asian undergroundu, reprezentovanému Transglobal Underground, Asian Dub Foundation, Loop Guru. To sem nikdo nechtěl vozit, tak jsem si říkal, že si to zkusím. V tý době jsem se už v pořádání akcí trochu angažoval, protože v 93 jsem dělal v klubu Alterna Komotovka na Žižkově první koncerty českých kapel, tehdy jsem taky dělal managera kamarádům Rány těla, což bylo taky docela divoký období. Tak nějak to začalo a pak už to šlo samo.

Oslovit zahraniční kapelu s tím, že pro ně chceš udělat koncert v Československu či Česku, bylo v té době jednoduché?
Pro kapely to byla tehdy velká neznámá, stejně jako pro ty, co se o ně starali. Já začal ty kapely shánět z veřejnýho telefonu, to byla moje kancelář, budka s drobnýma. Fungovalo to tak, že jsem si u sestry v práci napsal fax, s hlavičkou atd., jeden kamarád mě naučil, jak by to mělo vypadat. Tam jsem popsal, že jsem DJ a hraju to a to, aby věděli, že mám nějakej background, poslal jsem ho s číslem do kanceláře mýho kámoše s tím, že jsem mu druhej den volal, jestli přišel nějaký fax. Když nepřišel, tak jsem opět zamířil k budce, volal, zda došel fax, oznámili mi, že ho nemůžou najít, tak jsem šel zase k ségře, změnil tam datum, poslal fax, pak třeba i něco přišlo. K telefonátu do Anglie patřilo deset minut čekání, ale podařilo se mi prorazit a jako první kapelu jsem udělal Revolutionary Dub Warriors. Pak už se to rozjelo.

Jak ses dostával k nové muzice? Sledoval jsi nějaká hudební média?
V té době jsem hrál v Radiu 1 a to bylo velmi dobře zásobené, hlavně zásluhou Josefa Sedloně, což také zůstalo. Česká média – člověk to samozřejmě četl, sem tam něco zajímavýho našel, ale velmi poskromnu. Číst o Deep Purple jsem nepotřeboval. Rock & Pop byl asi jediný, co se dalo číst, popravdě už si taky ne vše vybavuju.

Dělal jsi tedy management, booking, promotéra a navíc DJ.
V Česku to není nikdy oddělený, je to jedna postava, tady to prostě jinak nefunguje. Ti lidé by se neuživili, kdyby dělali jen jedno.

První vyprodaný koncert?
Acid jazz trip hop party v Roxy, kam jsme prodali asi 1200 lístků, hráli tam Significant Others. To bylo dobrý.


VŠICHNI LIDI, CO POTŘEBUJEŠ POTKAT

Vidíš za těch třicet let nějaký posun v profesionalizaci naší scény? Myslíš, že chybí vzory?
Až na pár výjimek jsou kapely tady strašně líný. Málokdo na sobě dělá tak, jak na sobě dřeli Sunshine nebo dnes Mydy Rabycad či Please the Trees. Vím, že když Sunshine hráli, chodili do zkušebny denně třeba na čtyři hodiny. Makalo se, vyhráli se a nebáli se prezentovat. Tohleto tady není. Sunshine se zasekli pod vrcholem, i když měli velkého agenta, který dělal Franz Ferdinand, něco se tam bohužel neuskutečnilo nebo zkazilo a šlo to do stoupy. Možná se to podaří právě Mydy nebo PTT, i když si nejsem jistý, že to jsou ty křiklavé případy, které se dají následovat. Sunshine, to byl čistý rock’n’roll, s těmi se dalo více identifikovat.

Za ty desítky let D Smack U bylo jistě dost fuck-upů. Co by sis opravdu nerad zopakoval?
Určitě poslední dva táborský festivaly Love Planet, to bylo psychicky dost náročné, řešilo se to a splácelo osm let. Mám akce pojištěný. Člověk může mít dojem, že je pojištěnej, ale pojišťovna tu není od toho, aby ti dala peníze, ta je tady od toho, že uplácíš boha. Dáváš mu všimný a doufáš, že to projde. Pojišťovna se s tebou bude vždycky snažit vyjebat.

Co tě spolehlivě nasere v rámci komunikace s managementy kapel?
Třicetimegový emaily. Jinak lidi, se kterýma dělám pravidelně, mi věci posílaj, jsem jejich člověk v Praze. Pak jsou samozřejmě další lidi, kteří pracujou s více osobama tady a rozdělují věci mezi víc promotérů, ať už v Praze nebo Čechách, tam samozřejmě musí člověk více sledovat, co se u nich děje. Když mě něco zaujme, samozřejmě oslovuju já, poměr toho, co nezískám a co nakonec dostanu, je tak 70 ku 30. Věci mi nechodí automaticky, kdybych tady seděl v rohu, tak toho moc neudělám. Člověk se furt učí, je pořád větší a větší konkurence, což mi ale nijak zvlášť nevadí. Někdy to zkomplikuje život nebo prodraží nákup. Ale pro lidi je super, že si mohou vybírat, i když občas brečej, že jsou tři koncerty v jeden den. Tak to má bejt. Jinak by člověk zatuhnul.

Která místa by zahraniční návštěvníci neměli vynechat?
Určitě bych doporučil Cross club, naprosto výjimečný místo. Pak už mi to přijde stejný jako po celém světě, ať už je to Café V lese, Lucerna Music Bar nebo Roxy, jsou to dobrá místa, ale Cross je výjimečný. Mimo Prahu se moc nedostanu, líbí se mi areál Vítkovic, i když jsem tam ještě nebyl, tam jsou akce přesahující region.

Kam si jezdíš vybírat kapely?
Většinou doma ke stolu. Jezdím na Eurosonic, na Great Escape a IFF – International Festival Forum do Londýna, koncem září. Není to ani moc showcase, je to spíše o sociálním kontaktu. Všechny lidi, co potřebuješ potkat, máš na jednom místě, je to příjemný a neformální.

Koncerty, které letos pořádáte a těšíš se na ně?
Algiers, to je srdeční kapela. Než sem přijeli poprvé, snažil jsem se o ně dva roky. Co jsem je slyšel, šel jsem po nich. Těším se na Balthazar, dělal jsem všechny jejich koncerty v České republice, i kapel jejich členů jako J. Bernardt a Warhaus. Je hezký to sledovat, začínáš s dvaceti lidma v klubu 007 Strahov a vidíš, jak to roste.

Info

D Smack U
web promotérské skupiny

Algiers (uk) + Piernikowski (pl)
15. 2. 2019 20:00
Kabinet múz, Brno
fb událost

Algiers (uk)
16. 2. 2019 18:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

Balthazar (be) + Faces on TV (be)
28. 2. 2019 20:00
Lucerna Music Bar, Praha
fb událost

foto © su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

The Sherlocks: Arctic Monkeys jsou moderní Beatles, my chceme hrát na Měsíci

Ondřej Čížek 16.11.2019

První album Live for the Moment si ukradlo šestou pozici v britském prodejním žebříčku, pokračování Under Your Sky se masivnějším kytarovým zvukem rozeznělo letos v říjnu. Rozhovor.

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Proč? To nám řekla autorka projektu.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

Jarmo Diehl 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?