Články / Reporty

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Jakub Pech | Články / Reporty | 01.11.2012

Když se před sedmi lety Dead Can Dance vydali na reunionové turné, případná česká zastávka zmizela v obvyklém středoevropském „bermudském“ trojúhelníku – mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Naposledy tak byli v Praze k vidění v roce 1996 u příležitosti rozlučkového alba Spiritchaser. Poté už fungoval rozlomený jin-jang, Lisa Gerrard a Brendan Perry, jen samostatně – ona zpět doma v Austrálii a on v Irsku.

Perry vlastně vydal za celou dobu jen dvě sólové desky (tedy vedle řady dalších hudebních aktivit); nejprve takřka písničkářskou Eye of the Hunter (1999) a až o dekádu později The Ark, na níž se začal vracet k temnému, místy až pompéznímu, krystalicky vyprodukovanému zvuku Dead Can Dance. Spolu s tímto posunem se začaly v rozhovorech množit dotazy na případné další turné a Perry začal zvolna povolovat, až se na tiskovce při Colours of Ostrava 2011 jednomu polskému novináři-fanouškovi podřekl, že budou nejen společné koncerty, ale i nová řadová deska.

Asi jsem měkota, ale přijde mi na tom něco neskonale romantického, že tihle dva nejdřív tvořili tandem na pódiu i v životě, pak byli schopni několik let pokračovat s kapelou i po svém rozchodu a konečně, že k sobě dokáží najít cestu i po tolika letech. A skutečně z toho není cítit kalkul – Dead Can Dance jsou i v současnosti natolik unikátní projekt, že by byla škoda, kdyby už navždy mlčel. Aktuální deska Anastasis to jen stvrzuje.

Někdo bude nadále tvrdit, že jsou co do vlivů příliš všežraví na to, aby byli autentickou world music. A bude mít pravdu – však jsou také dobré tři čtvrtiny oněch etnických zvuků na nahrávce „jen“ samply. Jiný je osočí z příliš přímočarých, až kýčovitých výpůjček z vážné či středověké hudby. No, vlastně ano, ale právě v tomto prapodivném mišmaši spočívá část jedinečnosti Dead Can Dance. Co ale uvádí jejich kouzlo doopravdy v život jsou ty dva neskutečné hlasy, které za ta léta díkybohu nezestárly. Perryho sytý baryton a Gerrardové výrazově měňavé... všecko.

Říjnový koncert ve vyprodaném velkém sálu Kongresového centra velice vkusně uvedla předskakující dvojice muzikantů David Kuckhermann a Vladiswar Nadishana. Opravdu vkusně vybraný doplněk k hlavním hvězdám večera – publikum přijalo jejich virtuózní hru na hang (kovový idiofonický nástroj připomínající želví krunýř), brumle a různé dechy více než vřele.

Úvodní fanfáry z Children of the Sun, prvního tracku z Anastasis, se zdály trochu tenké, ale jakmile spustila rytmika a prostor beze zbytku zaplnily hutné syntezátory, vše bylo v nejlepším pořádku. Početné diváctvo vzhlížející k jevišti nebylo nepodobné poli slunečnic spálených oddanou touhou, jak jsou vyobrazeny na obalu aktuální desky. Jakou hudbu asi vydává Slunce?

Ústřední duo na pódiu doprovází čtveřice o generaci mladších muzikantů. Setlist byl ovlivněn právě albem Anastasis, které v průběhu večera zaznělo celé. Kdo by snad chtěl jen vzpomínat na starou éru, má k dispozici pět EP „Live Happenings“ se záznamy z roku 2005, která dali Dead Can Dance fanouškům k dispozici zdarma. Rozdíl v reakcích na nové písně a na repertoárovou klasiku byl docela velký – snad posluchači časem album Anastasis docení. Samozřejmě největší ohlas měla půvabná Host of Seraphim, která je dosti zpopularizovaná užitím ve snímku Baraka. Potěšující byla Nierika s polyrytmickými hrátkami ze Spiritchaser, naopak je trochu škoda, že nezaznělo vůbec nic z geniální desky Within the Realm of the Dying Sun, když už je řeč o vzpomínání. Ale asi k tomu měli dobrý důvod.

Brendan Perry a Lisa Gerrard spolu na pódiu jsou i nejsou. Občas se dokonce některý z nich úplně vzdálí a jen občas se protnou v nějakém duetu. Když pak v prvním přídavku Perry zazpíval The Ubiquitous Mr. Lovegrove, působil v tom velkém sále tak neskutečně osaměle - „Miluji pomalu, pomalu a do hloubky, předstírané city po mě ztečou, sni dál drahá a zřekni se světských závazků...“ Odpovědí mu byla bezeslovná (nikoliv bez sdělení) „árie“ Dreams Made Flesh v podání souputnice Gerrardové. Tenhle okamžik byl už i daleko za romantikou; celí Dead Can Dance se náhle vyjevili jako nějaký karmický dialog. Jestli je to pravda, budou ty dva hlasy znít ještě dlouho. A nejspíš nikdy nezestárnou.

Info

Dead Can Dance (uk)
10. 10. 2012 KCP, Praha
foto (c) Kryštofotí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Na Bojišti lítá pohoda (Obscene Extreme 2021)

Radka Bednarzová 19.07.2021

Freak festival, něco blití, naháčů a vůkolní přírody, a hlavně smrtící dávka hudby. Vděčně a s pokorou.

Fitko pod věží (Hotspot)

Veronika Mrázková 17.07.2021

Kde začít? Děsivou bouřkou, scénou v koksárenské baterii, králem diskoték nebo rovnou hlavní hvězdou Axelem Thesleffem? Ten večer měl všechno.

24 hodín (Pohoda on the Ground)

Richard Michalik 11.07.2021

Nevadí nám ani 37 stupňov a takmer žiadny tieň poskytujúci úkryt. Hlavné je, že sme na Pohode. Minulý pandemický rok niečo nemožné. Tentokrát možné len na 24 hodín.

Hradby Samoty: Prímajúci ostrov divnohudby

Lucia Banáková 05.07.2021

Desiaty ročník Hradieb Samoty pomaly, ale isto započal festivalovú sezónu.

Jiné hlasy, jiné (lázeňské) pokoje aneb Luhovaný Vincent

cyril kosak 01.07.2021

O létajících střechách, technických službách, lázeňském programu a Luhovaném Vincentovi, který nutí prožívat město jinak. Nově. O nejzajímavějších festivalu široko daleko.

Odhozené masky (Katarzia)

Michal Pařízek 25.06.2021

Katarzia křest svého Celibátu přesouvala na několikrát a bolestivě, nakonec ani ohledně finálního termínu nebylo nic jednoduché.

Pivo a zmrzlina aneb Krákor 2021

Adéla Polka 22.06.2021

Jestli je v celém okolí Brna úmorné vedro, tady je příjemný chládek, a když se člověk odpoledne zaposlouchá do potůčku, který střídmě teče za strany výčepu...

Nikdy to nikomu neřeknu: tandemová instalace v Galerii Průchod

Minka Dočkalová 01.05.2021

Autoři výstavy jsou partnery a v nově připravené výstavě se rozhodli zúročit svou zkušenost se závažnými zdravotními problémy v dětství.

Pouliční umění na krabicích od pizzy (Jan Vykypěl, Galerie Průchod)

Minka Dočkalová 02.04.2021

Součástí výstavy je kolekce pomalovaných obalů od pizzy. Využití odpadního materiálu ilustruje Vykypělův obvyklý způsob práce, jejíž jádro tkví v procesu tvorby.

Festival na dosah myši - SXSW 2021

David Čajčík, Michal Pařízek, su 25.03.2021

Jaké to je dívat se čtyři dny po nocích na kapely, filmy a moudré diskuze? Přinášíme report z online festivalu SXSW.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace