Články / Reporty

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Dead Can Dance podruhé: Jakou hudbu asi vydává slunce?

Jakub Pech | Články / Reporty | 01.11.2012

Když se před sedmi lety Dead Can Dance vydali na reunionové turné, případná česká zastávka zmizela v obvyklém středoevropském „bermudském“ trojúhelníku – mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Naposledy tak byli v Praze k vidění v roce 1996 u příležitosti rozlučkového alba Spiritchaser. Poté už fungoval rozlomený jin-jang, Lisa Gerrard a Brendan Perry, jen samostatně – ona zpět doma v Austrálii a on v Irsku.

Perry vlastně vydal za celou dobu jen dvě sólové desky (tedy vedle řady dalších hudebních aktivit); nejprve takřka písničkářskou Eye of the Hunter (1999) a až o dekádu později The Ark, na níž se začal vracet k temnému, místy až pompéznímu, krystalicky vyprodukovanému zvuku Dead Can Dance. Spolu s tímto posunem se začaly v rozhovorech množit dotazy na případné další turné a Perry začal zvolna povolovat, až se na tiskovce při Colours of Ostrava 2011 jednomu polskému novináři-fanouškovi podřekl, že budou nejen společné koncerty, ale i nová řadová deska.

Asi jsem měkota, ale přijde mi na tom něco neskonale romantického, že tihle dva nejdřív tvořili tandem na pódiu i v životě, pak byli schopni několik let pokračovat s kapelou i po svém rozchodu a konečně, že k sobě dokáží najít cestu i po tolika letech. A skutečně z toho není cítit kalkul – Dead Can Dance jsou i v současnosti natolik unikátní projekt, že by byla škoda, kdyby už navždy mlčel. Aktuální deska Anastasis to jen stvrzuje.

Někdo bude nadále tvrdit, že jsou co do vlivů příliš všežraví na to, aby byli autentickou world music. A bude mít pravdu – však jsou také dobré tři čtvrtiny oněch etnických zvuků na nahrávce „jen“ samply. Jiný je osočí z příliš přímočarých, až kýčovitých výpůjček z vážné či středověké hudby. No, vlastně ano, ale právě v tomto prapodivném mišmaši spočívá část jedinečnosti Dead Can Dance. Co ale uvádí jejich kouzlo doopravdy v život jsou ty dva neskutečné hlasy, které za ta léta díkybohu nezestárly. Perryho sytý baryton a Gerrardové výrazově měňavé... všecko.

Říjnový koncert ve vyprodaném velkém sálu Kongresového centra velice vkusně uvedla předskakující dvojice muzikantů David Kuckhermann a Vladiswar Nadishana. Opravdu vkusně vybraný doplněk k hlavním hvězdám večera – publikum přijalo jejich virtuózní hru na hang (kovový idiofonický nástroj připomínající želví krunýř), brumle a různé dechy více než vřele.

Úvodní fanfáry z Children of the Sun, prvního tracku z Anastasis, se zdály trochu tenké, ale jakmile spustila rytmika a prostor beze zbytku zaplnily hutné syntezátory, vše bylo v nejlepším pořádku. Početné diváctvo vzhlížející k jevišti nebylo nepodobné poli slunečnic spálených oddanou touhou, jak jsou vyobrazeny na obalu aktuální desky. Jakou hudbu asi vydává Slunce?

Ústřední duo na pódiu doprovází čtveřice o generaci mladších muzikantů. Setlist byl ovlivněn právě albem Anastasis, které v průběhu večera zaznělo celé. Kdo by snad chtěl jen vzpomínat na starou éru, má k dispozici pět EP „Live Happenings“ se záznamy z roku 2005, která dali Dead Can Dance fanouškům k dispozici zdarma. Rozdíl v reakcích na nové písně a na repertoárovou klasiku byl docela velký – snad posluchači časem album Anastasis docení. Samozřejmě největší ohlas měla půvabná Host of Seraphim, která je dosti zpopularizovaná užitím ve snímku Baraka. Potěšující byla Nierika s polyrytmickými hrátkami ze Spiritchaser, naopak je trochu škoda, že nezaznělo vůbec nic z geniální desky Within the Realm of the Dying Sun, když už je řeč o vzpomínání. Ale asi k tomu měli dobrý důvod.

Brendan Perry a Lisa Gerrard spolu na pódiu jsou i nejsou. Občas se dokonce některý z nich úplně vzdálí a jen občas se protnou v nějakém duetu. Když pak v prvním přídavku Perry zazpíval The Ubiquitous Mr. Lovegrove, působil v tom velkém sále tak neskutečně osaměle - „Miluji pomalu, pomalu a do hloubky, předstírané city po mě ztečou, sni dál drahá a zřekni se světských závazků...“ Odpovědí mu byla bezeslovná (nikoliv bez sdělení) „árie“ Dreams Made Flesh v podání souputnice Gerrardové. Tenhle okamžik byl už i daleko za romantikou; celí Dead Can Dance se náhle vyjevili jako nějaký karmický dialog. Jestli je to pravda, budou ty dva hlasy znít ještě dlouho. A nejspíš nikdy nezestárnou.

Info

Dead Can Dance (uk)
10. 10. 2012 KCP, Praha
foto (c) Kryštofotí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.