Články / Reporty

Deafheaven: v mlhavém oparu před antickým portálem

Deafheaven: v mlhavém oparu před antickým portálem

David Čajčík | Články / Reporty | 09.11.2013

Lipsko je půlmilionové město v Sasku, ničím výjimečné a nijak předurčené k tomu, aby se právě z něho, v konkurenci dalších patnácti větších nebo podobně velkých německých měst, stalo místo, kam jezdí post a sludgeové kapely s frekvencí hardcoru na Sedmičce (skoro). A přesto stačí jeden schopný booking agent a promotér v jednom, který ze svého města udělá magnet pokřivující linie tour plánů hvězd i nehvězd a ještě stačí svoje početné portfolio kapel rozesílat všemi směry Evropou. A i díky němu nebylo nutné jezdit příliš daleko na show amerických Deafheaven, kapely, která se v Čechách ukázala zatím pouze jednou, a to po boku Russian Circles v Matrixu na jaře 2012.

Koncert byl uspořádán v jednom z nejstarších kin v Německu, které je rozpadlé tak akorát, aby poskytovalo dostatečně undergroundovou atmosféru a zároveň pohodlí pro kapely, které mají backstage přímo na galerii. A k tomu neoantický portál na zdi za pódiem. Předskakovala skupina Weekend, taktéž ze San Franciska. Postpunkové až gotické vlivy se mísily se shoegazem spíše pozdních My Bloody Valentine a zechovaný hlas zpěváka za doprovodu těch tvrdších pasáží dal vzpomenout na Alcest. Pozoruhodná volba předkapely, která bohužel zůstala u větší části publika nedoceněna (nebo je německé obecenstvo vždy tak chladné?). Skvělý bicák má talent na jednoduché groovy zahrané naprosto přesně a lehce, zatímco Shaun Durkan se na baskytaru nebojí akordů ani prasklé struny a je to zvláště jeho práce, že přes všechen delay hlavní kytary k publiku stále proudí osmdesátková atmosféra. Ale bylo to jako házet hrách na zeď. A to bych přísahal, že v jednu chvíli to znělo jako zdeformovaná znělka z Přátel. Možná proto.

U Deafheaven se toho od pražského koncertu moc nestalo. Jenom vydali jedno z nejlépe hodnocených alb tohoto roku, které se objevuje snad ve všech alternativních a metalových žebříčcích a dokázalo spojit hudební komunity tak rozdílné, jak jen můžou přívrženci Burzum a ASIWFA být. Sunbather – it’s a kind of magic. A je růžové. Jedna věc byla na koncertě velmi zřetelná – propast mezi zakládajícími členy, zpěvákem Georgem Clarkem, kytaristou Kerry McCoyem a zbylými, později dobranými členy, je... propastná. Deafheaven jsou oni dva, zbytek pouze realizuje jejich megalomanské vize a zvuk. A zvuk to byl příjemně nečitelný. V hlavní části koncertu přehráli v zásadě celé album Sunbather a ano, naživo zní stejně fantasticky jako na desce. Atmosféra donekonečna gradujících opusů v mlhavém oparu blackmetalových zlých a brutálních ploch byla občas zklidněna jednoduchými, ale drásavě účinnými melodickými vyhrávkami na obě kytary, které se vzájemně tak dobře prolínaly, že nebylo pochyb o práci jediného génia: Kerryho McCoye. Škoda, že basová linka u Deafheaven sestává z neinvenčního plochého hraní jednoho tónu. Zde je velký prostor ke zlepšení.

Zpěvák George Clarke se naopak už příliš zlepšovat nemůže. Vysoko položený scream jak po pěti krabičkách cigaret nemá chybu, ale co upoutalo asi nejvíc, byla jeho image: kombinace Freddieho Mercuryho, Jacoba Bannona a Adolfa Hitlera. Tuto teorii mi Clarke po koncertě i potvrdil (Hitlera jsem ovšem raději nezmínil). Dopnutá a upnutá černá košile, napomádovaná patka a gesta, která by stála za samostatný článek. Ošahávání stojanu na mikrofon, pohyby rukou jak od homosexuálního kadeřníka a k tomu rázná a opravdu ďábelsky zlá, zlá gesta, nezřídka mířená ke konkrétním lidem z publika, ke kterým se Clarke neštítil dřepnout a řvát/prskat jim svoji pravdu přímo do očí. Teatrálnost level 100, adekvátnost spornější, ale mě to bavilo. Už jen fakt, že milý, zcela normální muž je schopen se na hodinu přemístit na norimberské (teda lipské) pódium a jediné, co mu nevěříte, je, že Hitlera opravdu obdivuje. Toto je jen velmi zlá groteska.

Přídavek Unrequited předvedl starší, přímočařejší a blackovější tvorbu Deafheaven, při které se odvázal i jinak zcela soustředěný (a šťastný) Kerry McCoy. Poslední blast beat, nejdelší blast beat, nejbrutálnější blast beat, teď už se opravdu mohlo jet domů a přát si, aby znovu přijeli do Čech. A udělali růžové tričko.

Info

Deafheaven (us) + Weekend (us)
5. 11. 2013, UT Connewitz, Lipsko, Německo

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace