Články / Rozhovory

Děti kapitána Morgana: Nestydím se za emoce

Děti kapitána Morgana: Nestydím se za emoce

mArcElkrIz | Články / Rozhovory | 07.02.2014

V roce 2012 vstoupila smečka Dětí kapitána Morgana do nekonečného oceánu hudebních alb s korábem jménem Lživé oživlé. Neztratila se. Naopak nabrala velmi dobrý kurz a začala být bedlivě sledována a střežena. Nic ve zlém, ale výsostné vody undergroundu jí jsou poprávu malé. Tak nějak svévolně křižuje, užívá existence, neplení, nedolejzá, nezaclání a kohokoli nechává nahlédnout na svou palubu. A dobývá jedno území za druhým. Za kapelu odpovídali Jaroslav Záděra (zpěv/řev) a Ivan Manolov (banjo).

Nejprve hluboká poklona před albem S rozkoší vylizuji omáčku, které se nadmíru vydařilo. Jak se na album tváří vaši nejbližší - často první posluchači i nejotevřenější kritici?
JZ: Já to mám tak, že už když někomu ty písničky na tý placce rozdávám, tak v podstatě vyžaduju slova úcty a uznání okamžitě, ještě než si to kdo stačí poslechnout... po debatě u kořalky s Jakubem Stejskalem, výtvarníkem a bukanýrem, by měla mít příští deska obal tak konceptuálně vyřešenej a vymyšlenej, aby si ji koupili i ty lidičky, kteří tu naši písničku poslouchat nechtějí vůbec... ale abych se vrátil k otázce, reakce na S rozkoší vylizuji omáčku jsou výborný, ze všech stran, mluví se o tom a to je dobře... ale pravda taky je, že by se nikdo asi neobtěžoval tím, že by mi chtěl povykládat o tom, jak to stojí za hovno.

IM: Náš vydavatel Vladimír Lábus Drápal řekl, že je tam moc banja. Příště ho tam dám o patnáct procent méně a bude to dokonalé.

Nové album se evidentně nedrželo původně vyměřených tras Lživého... Zvuk i atmosféra jsou notně pozměněny, hranice posunuty o znatelný kus dál. Byl to cíl nebo výsledek přirozeně vyplynul?
IM: Nevím, kde jsou hranice, a ani mě to nezajímá. Pracoval jsem s těmi písněmi od začátku do konce intuitivně a hledal pro každou z nich ten nejlepší design.

JZ: Jo, je jinačí než to první. Nicméně si myslím, že písničky z druhý desky jsou stejně Morganovský jako ty písničky z alba prvního.

Tak to je svatá pravda – píseň sama o sobě zůstala v mžiku rozpoznatelná. Ale ten háv! Na první poslech upoutá množství hluků a ruchů, které jsou zdánlivě v pozadí. Zdánlivě. Po určitém čase si člověk uvědomí, že tvoří rafinovaně vystavěnou kostru, na kterou jako by bylo vše ostatní pečlivě navrstveno, střípek po střípku. Kdo přišel právě s touhle koncepcí?
JZ: Ivas, páč v Morganech přichází s koncepcí vždycky jenom on. Já přicházím s lahví dobré kořalky...

IM: To souvisí s předchozí otázkou. Zajímá mě jenom to, jestli ta písnička funguje, jak má, a jestli to dohromady s textem dává celé smysl. Každá píseň by mohla mít sto verzí, kdybych to točil a míchal dnes, vzniklo by určitě úplně jiné album.

No, přemíra banja, kořalka, životní optimismus. Člověk by to vzhledem k předchozím informacím nečekal, ale přesto je album v celkovém vyznění mnohem ponuřejší. A navíc: v kontextu s prvotinou byl často zmiňován Tom Waits či Captain Beefheart, což nebylo jistě od věci, ale aktuální album mi spíše připomíná dokonale padnoucí písňový soundtrack ke Klímovu Utrpení knížete Sternenhocha. Má tato silná esence ponurosti a černého humoru nějaký konkrétní důvod?
JZ: Tak to nevím, bukanýre, s tím konkrétním důvodem. Není proč si taky výskat, ne? Já se snažím vykecat ty Homérovy a Kozelkovy příběhy tak, jak si myslím, že je to nejlíp. S Homérovou ponurostí a Kozelkovým černým humorem.

IM: Uvědomuji si, že to tak je, a také jsem přemýšlel proč. Nejspíš jsme ty veselejší texty vyčerpali na první desku a už nám zbývají ty smutnější. Naše druhá deska je taky emotivnější a patosu je v ní místy na hraně snesitelnosti. Nakonec ani mně nebylo nejlíp, když jsem na ní dělal. Ale i o tom je asi život básníka. O gestech, touze, smutku. Nestydím se za emoce.

Při natáčení vždy pulsuje v krvi nějaký ten skrytý a hluboko vrytý inspirační vliv. Místo, vůně, verš, lihovina... Co to bylo tentokrát?
JZ: Konečně otázka na mě. Meruňkovice, slivovice, kalvádos, rum.

IM: Naše kompoziční večery u stolu jednou vydáme jako bonus. Po pár hodinách to je už jen pro otrlé.

Při poslechu mám stále pocit, jako kdybych se účastnil villonovského souboje – expresivní, intuitivně přímočarý duch svádící neustálé šarvátky s rozumově vystavěným, promyšleným a filigránsky konstruovaným tvarem. Je tomu tak?
IM: Já si myslím, že ty písničky a Jarova interpretace naplňují parametry toho, čemu se tady říká šanson. Jasně, nezní to jako Čerešně, ale Jara je podle mě Hegerová undergroundu.

JZ: Já nevím, bukanýre, ale jestli z toho máš takovejhle pocit, asi tomu tak je. A to je hezkej pocit.

A co nepřeslechnutelně konkrétnější (a otevřeně: propracovanější) nástrojové party? Od šramlovitosti a zdánlivé nahodilosti jste přešli ke zvukovým kolážím. Opět přirozený posun, či pouze zrealizovaná vize někoho z vás?
IM: To je dáno především způsobem nahrávání. Nemohli jsme tentokrát natáčet společně, takže se nahrál nejdřív zpěv a pilotní kytary a potom se vrstvily nástroje. Nahrál se velký počet stop, ze kterých jsme potom vybírali to, co se nám zrovna hodilo a líbilo. Žádná věda. Pro zvuk desky je určující i to, že mám rád, když hudba skřípe, objevují se v ní nečekané zvuky, ruchy a chyby. Dokonale zprodukované nahrávky mě většinou moc nebaví.

Mnozí berou DKM jakožto nejlepší možné správce a šiřitele Homérova díla. Vaše podání jeho niterné, silně osobní poezie vyznívá opravdu zcela přirozeně. I když je zřejmé, že i pro vás se jedná v případě jejich zhudebňování o silně osobní záležitost, nejsou na druhou stranu podobné nálepky až příliš svazující?
JZ: Tak to mě těší a moc rád to slyšim... a vážím si toho. O osobní záležitost samozřejmě jde, ale právě proto si myslím, že nás „bukanýry“ může svázat tak akorát nějakej lapiduch v blázinci na Húskový... nemyslím si, že by nás měly svazovat nějaký nálepky.

IM: Samozřejmě, že když zhudebňujete Homéra a Kozelku, automaticky spadnete do kolonky underground. Autentickou zkušenost s touto kulturou má ovšem jenom Jara. V kapele jsou v současné době víceméně profíci s různými muzikantskými životopisy – Petr Kovařík je jazzman, Jonáš Harmann hraje v opeře, Tony Julina i Vladan Ronner učí hudbu, Martin Kostaš vystudoval hudební skladbu, já jsem samouk. A tyto charakteristiky jsou zároveň také nepřesné a zjednodušující. Hrajeme pop. Autsajdr pop.

A máte nějakou zpětnou vazbu od svérázného poety Milana Kozelky na vaše zacházení s jeho texty?
JZ: Svéráznému poetovi se to, co děláme s těma jeho písmenkama, líbí. Když se sejdeme na nějaký společný akci, poeta se natřásá a jak je neustále obklopenej krásnýma mladýma holčičkama, tak jim říká pyšně: to je Jára Záděra, oni hrají moje texty... a dle těchto poznatků soudím poetovu spokojenost.

Trochu na tělo - cítíte se být součástí nějaké scény?
JZ: No... takový tý, kde většinou není ani kapele na cesťák.

IM: Už jsem myslím odpověděl.

Spolupráce s Tomem Vtípilem byla na jednu stranu logická – ať už díky provázanosti brněnské scény, Ivanovou kooperací s Tomášem v dalších projektech, či Tomovým citem pro okrajové žánry. Co bylo tím hlavním impulsem pro spolupráci v tomto případě?
IM: S Tomášem dělám moc rád. Je talentovaný, chytrý, drzý a svobodný. Myslím, že jsme se docela dobře doplňovali. Další desku Morganů bych chtěl dělat zase s ním.

JZ: Tomáš nás má rád a tu naši písničku taky. To se pozná, že když Morganova děcka hrají, tak se pan Tom usmívá...

První album přímo volalo po stylizaci při živých vystoupeních. Zvrhle kabaretní tyjátr od kiosku. Ale současné albu zní zcela jinak, díky již zmiňované ponurosti až takřka civilně (ostatně, tomu napovídá i vypravěčský styl zpěvu) – bude tedy nějaká proměna i v podiové prezentaci?
JZ: Na jevišti, na tancovačce, ta písnička zůstává zvrhle kabaretním tyjátrem.

IM: Na podiu není promyšleného skoro nic. Snad jen Jarovy plavky a cylindr, který si někdy nasadím na hlavu. Miluji improvizaci, nesnáším zkoušení a mám rád překvapení. Každý koncert je dobrodružstvím, o kterém nikdo přesně neví, jak dopadne. Riziko k životu piráta asi patří.

A poslední otázka. V nejlepším se má prý přestat. Vy to ale nehodláte, doufám, po takto skvělém albu zabalit?
JZ: Do prázdnin vyrobíme další, možná jinačí, ale určitě stejně dobrý. Kámen, voda, habr, dub.

IM: Slíbit můžu jediné. Bude úplně jiná!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Anketa: Vinyla publicistická

redakce 27.11.2020

Jsou podmínky ocenění Jany „Apačky“ Grygarové nastaveny správně? A jak je na tom domácí hudební žurnalistika? Ptáme se zástupců hudebních médií.

Petr Ostrouchov (Animal Music): Ježišmarjá, doufám, že to máš nahraný!

Michal Pařízek 26.11.2020

S Petrem Ostrouchovem o Arše Dagmar Voňkové, nutném odstupu i nenahraditelnosti živých koncertů.

Aneta Jochim, Petra Kašparová (Místo pro pět): Náš vzor jsou Tiny Desk koncerty

Jarmo Diehl 23.11.2020

Místo pro pět je koncertní série, kterou inspirovala tíha izolace během první vlny pandemie a pět retro židlí ze starého kinosálu. Co zakladatelky chystají?

Martin Zavadil (Dramox): Chceme, aby lidé mohli trávit více času s divadlem

su 18.11.2020

V době omezeného přístupu ke kultuře odstartovala digitální platforma Dramox, která na svém webu nabízí ke shlédnutí představení od desítek českých divadel.

Market: Sami za sebe

Michal Pařízek 13.11.2020

Pět chlápků, pět tracků a spousta odboček. O vlastním tempu, různosti představ a spolupracích na bázi přítelství, bez ohledu na příslušnost ke “scéně”.

Anna Mašátová (Nouvelle Prague): Měli bychom rozšířit své aktivity

Jarmo Diehl 11.11.2020

Anna Mašátová nově šéfuje i jedinému českému showcase festivalu Nouvelle Prague. Jaké to bylo, ale i jaké to bude do budoucna, s jakou nadějí se dívá do dalšího roku?

Lukáš Linhart (Life for Mires): Nespoutaná příroda je zdrojem inspirace

Aneta Martínková 10.11.2020

Tým projektu Life for Mires se snaží na území národního parku Šumava obnovit a chránit vysychající mokřady. I s Lenkou Dusilovou.

Vstupní prohlídka: Nichi Mlebom

redakce 08.11.2020

Rakouský hudebník se přestěhoval do Brna a rychle se stal součástí tamníalternativní scény.

George Cremaschi: Žít v Česku je fantastické

Anna Baštýřová 04.11.2020

PIO je spolek, který George vede spolu s Petrem Vrbou, je volným sdružením vynikajících hudebníků. Z jejich dílny vycházejí nesmírně zajímavé projekty.

Marek Hovorka (Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava): Otevřít netušené obzory

Aneta Martínková 27.10.2020

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos proběhne online. Jak si udělat festival v obýváku? Řekl nám to jeho ředitel Marek Hovorka.