Články / Rozhovory

Děti kapitána Morgana: Nestydím se za emoce

Děti kapitána Morgana: Nestydím se za emoce

mArcElkrIz | Články / Rozhovory | 07.02.2014

V roce 2012 vstoupila smečka Dětí kapitána Morgana do nekonečného oceánu hudebních alb s korábem jménem Lživé oživlé. Neztratila se. Naopak nabrala velmi dobrý kurz a začala být bedlivě sledována a střežena. Nic ve zlém, ale výsostné vody undergroundu jí jsou poprávu malé. Tak nějak svévolně křižuje, užívá existence, neplení, nedolejzá, nezaclání a kohokoli nechává nahlédnout na svou palubu. A dobývá jedno území za druhým. Za kapelu odpovídali Jaroslav Záděra (zpěv/řev) a Ivan Manolov (banjo).

Nejprve hluboká poklona před albem S rozkoší vylizuji omáčku, které se nadmíru vydařilo. Jak se na album tváří vaši nejbližší - často první posluchači i nejotevřenější kritici?
JZ: Já to mám tak, že už když někomu ty písničky na tý placce rozdávám, tak v podstatě vyžaduju slova úcty a uznání okamžitě, ještě než si to kdo stačí poslechnout... po debatě u kořalky s Jakubem Stejskalem, výtvarníkem a bukanýrem, by měla mít příští deska obal tak konceptuálně vyřešenej a vymyšlenej, aby si ji koupili i ty lidičky, kteří tu naši písničku poslouchat nechtějí vůbec... ale abych se vrátil k otázce, reakce na S rozkoší vylizuji omáčku jsou výborný, ze všech stran, mluví se o tom a to je dobře... ale pravda taky je, že by se nikdo asi neobtěžoval tím, že by mi chtěl povykládat o tom, jak to stojí za hovno.

IM: Náš vydavatel Vladimír Lábus Drápal řekl, že je tam moc banja. Příště ho tam dám o patnáct procent méně a bude to dokonalé.

Nové album se evidentně nedrželo původně vyměřených tras Lživého... Zvuk i atmosféra jsou notně pozměněny, hranice posunuty o znatelný kus dál. Byl to cíl nebo výsledek přirozeně vyplynul?
IM: Nevím, kde jsou hranice, a ani mě to nezajímá. Pracoval jsem s těmi písněmi od začátku do konce intuitivně a hledal pro každou z nich ten nejlepší design.

JZ: Jo, je jinačí než to první. Nicméně si myslím, že písničky z druhý desky jsou stejně Morganovský jako ty písničky z alba prvního.

Tak to je svatá pravda – píseň sama o sobě zůstala v mžiku rozpoznatelná. Ale ten háv! Na první poslech upoutá množství hluků a ruchů, které jsou zdánlivě v pozadí. Zdánlivě. Po určitém čase si člověk uvědomí, že tvoří rafinovaně vystavěnou kostru, na kterou jako by bylo vše ostatní pečlivě navrstveno, střípek po střípku. Kdo přišel právě s touhle koncepcí?
JZ: Ivas, páč v Morganech přichází s koncepcí vždycky jenom on. Já přicházím s lahví dobré kořalky...

IM: To souvisí s předchozí otázkou. Zajímá mě jenom to, jestli ta písnička funguje, jak má, a jestli to dohromady s textem dává celé smysl. Každá píseň by mohla mít sto verzí, kdybych to točil a míchal dnes, vzniklo by určitě úplně jiné album.

No, přemíra banja, kořalka, životní optimismus. Člověk by to vzhledem k předchozím informacím nečekal, ale přesto je album v celkovém vyznění mnohem ponuřejší. A navíc: v kontextu s prvotinou byl často zmiňován Tom Waits či Captain Beefheart, což nebylo jistě od věci, ale aktuální album mi spíše připomíná dokonale padnoucí písňový soundtrack ke Klímovu Utrpení knížete Sternenhocha. Má tato silná esence ponurosti a černého humoru nějaký konkrétní důvod?
JZ: Tak to nevím, bukanýre, s tím konkrétním důvodem. Není proč si taky výskat, ne? Já se snažím vykecat ty Homérovy a Kozelkovy příběhy tak, jak si myslím, že je to nejlíp. S Homérovou ponurostí a Kozelkovým černým humorem.

IM: Uvědomuji si, že to tak je, a také jsem přemýšlel proč. Nejspíš jsme ty veselejší texty vyčerpali na první desku a už nám zbývají ty smutnější. Naše druhá deska je taky emotivnější a patosu je v ní místy na hraně snesitelnosti. Nakonec ani mně nebylo nejlíp, když jsem na ní dělal. Ale i o tom je asi život básníka. O gestech, touze, smutku. Nestydím se za emoce.

Při natáčení vždy pulsuje v krvi nějaký ten skrytý a hluboko vrytý inspirační vliv. Místo, vůně, verš, lihovina... Co to bylo tentokrát?
JZ: Konečně otázka na mě. Meruňkovice, slivovice, kalvádos, rum.

IM: Naše kompoziční večery u stolu jednou vydáme jako bonus. Po pár hodinách to je už jen pro otrlé.

Při poslechu mám stále pocit, jako kdybych se účastnil villonovského souboje – expresivní, intuitivně přímočarý duch svádící neustálé šarvátky s rozumově vystavěným, promyšleným a filigránsky konstruovaným tvarem. Je tomu tak?
IM: Já si myslím, že ty písničky a Jarova interpretace naplňují parametry toho, čemu se tady říká šanson. Jasně, nezní to jako Čerešně, ale Jara je podle mě Hegerová undergroundu.

JZ: Já nevím, bukanýre, ale jestli z toho máš takovejhle pocit, asi tomu tak je. A to je hezkej pocit.

A co nepřeslechnutelně konkrétnější (a otevřeně: propracovanější) nástrojové party? Od šramlovitosti a zdánlivé nahodilosti jste přešli ke zvukovým kolážím. Opět přirozený posun, či pouze zrealizovaná vize někoho z vás?
IM: To je dáno především způsobem nahrávání. Nemohli jsme tentokrát natáčet společně, takže se nahrál nejdřív zpěv a pilotní kytary a potom se vrstvily nástroje. Nahrál se velký počet stop, ze kterých jsme potom vybírali to, co se nám zrovna hodilo a líbilo. Žádná věda. Pro zvuk desky je určující i to, že mám rád, když hudba skřípe, objevují se v ní nečekané zvuky, ruchy a chyby. Dokonale zprodukované nahrávky mě většinou moc nebaví.

Mnozí berou DKM jakožto nejlepší možné správce a šiřitele Homérova díla. Vaše podání jeho niterné, silně osobní poezie vyznívá opravdu zcela přirozeně. I když je zřejmé, že i pro vás se jedná v případě jejich zhudebňování o silně osobní záležitost, nejsou na druhou stranu podobné nálepky až příliš svazující?
JZ: Tak to mě těší a moc rád to slyšim... a vážím si toho. O osobní záležitost samozřejmě jde, ale právě proto si myslím, že nás „bukanýry“ může svázat tak akorát nějakej lapiduch v blázinci na Húskový... nemyslím si, že by nás měly svazovat nějaký nálepky.

IM: Samozřejmě, že když zhudebňujete Homéra a Kozelku, automaticky spadnete do kolonky underground. Autentickou zkušenost s touto kulturou má ovšem jenom Jara. V kapele jsou v současné době víceméně profíci s různými muzikantskými životopisy – Petr Kovařík je jazzman, Jonáš Harmann hraje v opeře, Tony Julina i Vladan Ronner učí hudbu, Martin Kostaš vystudoval hudební skladbu, já jsem samouk. A tyto charakteristiky jsou zároveň také nepřesné a zjednodušující. Hrajeme pop. Autsajdr pop.

A máte nějakou zpětnou vazbu od svérázného poety Milana Kozelky na vaše zacházení s jeho texty?
JZ: Svéráznému poetovi se to, co děláme s těma jeho písmenkama, líbí. Když se sejdeme na nějaký společný akci, poeta se natřásá a jak je neustále obklopenej krásnýma mladýma holčičkama, tak jim říká pyšně: to je Jára Záděra, oni hrají moje texty... a dle těchto poznatků soudím poetovu spokojenost.

Trochu na tělo - cítíte se být součástí nějaké scény?
JZ: No... takový tý, kde většinou není ani kapele na cesťák.

IM: Už jsem myslím odpověděl.

Spolupráce s Tomem Vtípilem byla na jednu stranu logická – ať už díky provázanosti brněnské scény, Ivanovou kooperací s Tomášem v dalších projektech, či Tomovým citem pro okrajové žánry. Co bylo tím hlavním impulsem pro spolupráci v tomto případě?
IM: S Tomášem dělám moc rád. Je talentovaný, chytrý, drzý a svobodný. Myslím, že jsme se docela dobře doplňovali. Další desku Morganů bych chtěl dělat zase s ním.

JZ: Tomáš nás má rád a tu naši písničku taky. To se pozná, že když Morganova děcka hrají, tak se pan Tom usmívá...

První album přímo volalo po stylizaci při živých vystoupeních. Zvrhle kabaretní tyjátr od kiosku. Ale současné albu zní zcela jinak, díky již zmiňované ponurosti až takřka civilně (ostatně, tomu napovídá i vypravěčský styl zpěvu) – bude tedy nějaká proměna i v podiové prezentaci?
JZ: Na jevišti, na tancovačce, ta písnička zůstává zvrhle kabaretním tyjátrem.

IM: Na podiu není promyšleného skoro nic. Snad jen Jarovy plavky a cylindr, který si někdy nasadím na hlavu. Miluji improvizaci, nesnáším zkoušení a mám rád překvapení. Každý koncert je dobrodružstvím, o kterém nikdo přesně neví, jak dopadne. Riziko k životu piráta asi patří.

A poslední otázka. V nejlepším se má prý přestat. Vy to ale nehodláte, doufám, po takto skvělém albu zabalit?
JZ: Do prázdnin vyrobíme další, možná jinačí, ale určitě stejně dobrý. Kámen, voda, habr, dub.

IM: Slíbit můžu jediné. Bude úplně jiná!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Roman Odjinud, Petr Vrba (Alternativa Festival): Máme ruce od sazí

redakce 23.09.2019

Když už se zdálo, že „alternativní“ dramaturgie se poněkud unavila, obměnil se organizační tým. Z něj promlouvají dva z členů festivalu. Marx, klišé i osypky. Rozhovor.

Steffi: Nepotřebujeme pořád sedět jedna vedle druhé

redakce 20.09.2019

Steffi a Virginia, rezidentky berlínského Berghain/Panorama Baru o nadcházející desce Work a Change, která vychází na labelu Ostgun Ton.

Zdeňka Morávková (V centru | Im Zentrum): Centrum je tam, kde si ho uděláš

redakce 18.09.2019

Jesenický umělecký festival svou dramaturgií poukazuje na česko-německou spolupráci, která v regionu po léta přirozeně probíhala. Rozhovor.

Radim Zbránek (Story): Jen vnímat, nechat mobil v kapse

redakce 16.09.2019

Večírku s názvem Story se po několik let dařilo odvážným propojením dvou zdánlivě neslučitelných světů vyvolat atmosféru, jakou široko daleko zažil málokdo... Rozhovor.

Wrekmeister Harmonies: Všetko má expiráciu, krása aj utrpenie

redakce 15.09.2019

Predo mnou zrazu sedeli dve vyrovnané a veľmi príjemné bytosti, hovoril najmä JR. A pokojným hlasom ma dôkladne vyškolil o kráse a šťastí, ktoré je všade okolo nás.

Dušan Svíba (Earth Music): Potkávat se s lidma

redakce 09.09.2019

"Ústředním bodem je zájem a potřeba mít vliv na prostředí, ve kterém se pohybujeme," říká o svých plánech i ambicích Dušan Svíba.

George Clark (Deafheaven): Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek

redakce 08.09.2019

Během kodaňské zastávky evropského turné se frontman Deafheaven rozpovídal o procesu, který z novinky Ordinary Corrupt Human Love udělal nejdůležitější album jejich kariéry.

Aparde: V Berlíně nejsem navždycky

redakce 02.09.2019

Hlas je mým dalším nástrojem říká v rozhovoru Paul Camillo Schroeder alias Aparde, inovátor německé elektronické scény, který se netají tím, že nemá rád rivalitu v hudbě.

Protokol: Alyona Alyona

redakce 30.08.2019

Na podzim se Alyona Alyona do České republiky vrací ke dvěma klubovým koncertům a u té příležitosti jsme se jí zeptali na její vzory a inspirace.

Bernard Sumner (New Order): Po letech jsme měli deadline

redakce 29.08.2019

Rozhovor se členem Joy Division a New Order se neodmítá, peripetie kolem náslechu a utajení alba ovšem překonaly všechna očekávání... Čtěte před pražským koncertem.