Články / Offtopic / / Movie/dox

Dlouhé prsty války a boty předků (Milost)

Dlouhé prsty války a boty předků (Milost)

Jakub Kurnas, Veronika Havlová | Články / Offtopic / / Movie/dox | 04.05.2019

Válka nekončí podepsáním příměří. Režisér Jan Jakub Kolski vypráví příběh rodičů, jejichž syn byl coby nepřítel lidu zavražděn. Intimní portrét manželství, do kterého se obtiskla válka, připomíná, že traumata nemizí, ale dědí se.

Manželé Jakub a Hanka se rozhodnou pohřbít svého syna mimo dosah bolševických autorit, které ho opakovanými exhumacemi nenechávají v klidu ani po smrti. Na koňský povoz naloží rakev a vykročí do podzimní krajiny. Jejich pouť poválečným Polskem vykresluje chaotičnost doby a vynáší na světlo křivdy, které mezi manžele zavlekla druhá světová válka. Minimum dialogů buduje tíživou atmosféru, ve které každá replika dostává hloubku. Každý z mála úsměvů, který si dovolí vyměnit, jim brzy zamrzne na tváři, interakce putující dvojice s cizími lidmi vždy začínají konfliktem a ne vždy končí smířením. Křehké porozumění je v násilném prostředí neustále ohroženo, naděje na jeho dosažení zůstává jen díky pevnosti charakterů hlavních postav. Ty sice nejsou heroické, ale jejich integrita zůstává neochvějná i v krizových momentech.

Samotnou pouť uvozuje několikaminutová pasáž natáčená na 16 mm film, humorně laděné záběry z rodinných setkání mají společně s voiceoverem uvést diváka do děje a ukázat manželský pár dvacet let po jejich pouti. Vyzněním ani obrazem do zbytku filmu nezapadají, hlavně ale přinášejí příliš mnoho informací a působí zmatečně, minimálně pro diváka neznalého detailů polských poválečných reálií. Nadhazují ale další témata – nemožnost mezigeneračního porozumění a zároveň nevyhnutelnost přenosu osobních traumat z rodičů na potomky. Snímku se přes náročnost témat daří držet daleko od povrchní melancholičnosti, tklivý klavírní doprovod je jediným prvkem, který k ní svádí.

Pomocí výrazných a konzistentních motivů vytváří Kolski příběh, který dokáže promlouvat k divákovi, nápadité obrazy nejsou samoúčelné. Putování na povozu taženém koněm i citlivá hra s magickými momenty připomínají Kachyňův Kočár do Vídně, tematicky je ale Milost odlišná, rozjímá o hranicích lidskosti a možnosti smíření s tragikou života i odpuštěním křivd. Působivé psychologické drama dává naději, taky z něj ale zůstává tísnivý pocit, že mezilidské vztahy jsou neudržitelně křehké. A že dlouhé prsty starých zranění na člověka dosáhnou i po desetiletích. (Jakub Kurnas)

Začíná to jako klasický nostalgický film, v němž se tvůrce ohlíží do dětství. Hlas vypravěče popisuje rekordní zimu roku 1956, zimu svého narození. Hovoří s láskou o svých rodičích a prarodičích a před našima očima se na 16 mm filmu mile a mírně komicky míhají obrazy minulosti. Rychle přeskočíme do roku 1968, kdy si autora, malého Janka, vzali prarodiče na delší dobu do vesnice Popielawy. Dědeček se z něj marně snaží vychovat hrdinu, po vzoru jeho mrtvého strýce, na jehož hrob spolu pravidelně jezdí. Babička tomu jen s posmutnělou ironií přihlíží. Zatím to vypadá, že by ji klidně mohla hrát Libuška Šafránková a přes pole by za chvíli po strništi bos mohl přiběhnout malý Eda. Příběh, který na vypravěče čekal od narození, jak sám říká, je ale polský. A v souladu se všemi klišé, jejichž prizmatem srovnáváme polské a české dějiny, v něm nostalgii neúprosně vytlačuje vypjaté drama.

Většinu děje zabírá „kalvárie“ autorových prarodičů. Pochmurná pouť přes půl Polska, kterou s ostatky svého zabitého syna, partyzánského bojovníka proti komunistické vládě, absolvují na konci léta 1946, aby ho pohřbili na posvátné půdě. Cesta je stále těžší a oba hrdinové se sobě s každou další překonanou překážkou paradoxně vzdalují. Když zmizí naděje i víra, zbývá jen čirá umanutost. Stejně jako obrazy trpícího Krista jsou (ne)překvapivě krásné i obrazy zkoušených prarodičů a válkou ztýraného Polska. A to je to, co Jan Jakub Kolski dělá: krásnými obrazy leští boty svých předků. (Veronika Havlová)

Info

Milost
režie: Jan Jakub Kolski, 2018
web filmu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Poloboh, Lucifer alebo len obyčajný človek? (Diego Maradona)

redakce 29.07.2019

Film neháji žiaden z Maradonových excesov a prešľapov, nesnaží sa v divákovi vyvolať pocity súdržnosti s jeho osudom, taktiež ho nezhadzuje.

Karlovarské dvojhránky (Takové krásné šaty)

redakce 11.07.2019

Z kolonády do kina, ročník 2019 - část první: nový cinefilský dezert britského režiséra Petera Stricklanda.

Málo beatů (Beats)

redakce 11.07.2019

Beats dobře pracuje s humorem, podtrženým kouzelnou skotskou angličtinou, a vyniká skvělým vizuálním zpracováním. Výprava je vypiplaná, perspektivu mnoha záběrů dotvářejí skvělé graffiti.

Za hokejem do Maroka a putování krajinou bez života (MFF KV)

redakce 02.07.2019

Důmyslně nakládat s pocity a mezilidskými vztahy se povedlo Caseymu Affleckovi, který ve Varech představil drama Světlo mého života.

Korzo #3: Vzpomínky a paraziti

redakce 01.07.2019

S Richardem Lowensteinem, režisérem filmu Mystify Michael Hutchence, jsme se potkali právě po projekci dokumentu o Formanovi a na něj taky hned několikrát přišla v hovoru řeč.

Korzo #2: Latino triky a australská hvězda

redakce 30.06.2019

Jedno z velkých očekávání a dlužno dodat že naplněné – snímek Richarda Lowensteina věnovaný Michaelu Hutchencovi, jedné z největších australských rockových hvězd a frontmanovi skupiny INXS.

Korzo #1: Písničky a nudní zombies

redakce 29.06.2019

Poselství Jarmuschova hororu Mrtví neumírají se táhne celým snímkem a vyvrcholí v závěru, ale je v tom ironie, nebo ne? Tak či tak, vážně mě nenapadlo, že mně bude lézt…

Něžná vražda konvencí (Poslední večery na Zemi)

redakce 28.06.2019

Režisér a literát Gan Bi ve snímku Poslední večery na Zemi posouvá hranice filmového jazyka.

Křehkost úsměvů (Genesis)

redakce 09.06.2019

Kanadský režisér Phillipe Lesage ve filmu Genesis vymodeloval plastický obraz dospívání. Trojici jeho mladých hrdinů pojí touha po samostatnosti, která nevyhnutelně ústí v osamělost.

Ubít schématy (Zlo s lidskou tváří)

redakce 01.06.2019

Joe Berlinger zpracoval příběh pro Netflix jako čtyřdílný dokumentární seriál, pro kina ale vytvořil přístupnější produkt, hraný film Zlo s lidskou tváří.