Články / Rozhovory

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 01.09.2020

S Dimou jsme se potkali prvně loni na festivalu Pop Kultur v Berlíně, pak krátce poté hned na několika dalších akcích. Tehdy v Berlíně jsme si před klubem 8mm hodně dlouho povídali nejen o tehdejší situaci v Bělorusku, ale také o tom, že Dima strávil první roky svého života v tehdejším Československu – jeho otec sloužil v sovětské vojenské posádce ve východních Čechách. Dmitri Bezkorovainyi pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech. Po eskalaci mohutných veřejných protestů proti oficiálním výsledkům nedávných prezidentských voleb začal Dmitri rozesílat protestní písně běloruských umělců, ze kterých pro server Beehy.pe sestavil dokonce samostatný článek, a minulý týden jste ho mohli slyšet v pořadu Reflektor na Radiu 1. Dnes s ním přinášíme čerstvý rozhovor.

Jak bys popsal současnou situaci v Bělorusku? Váš nejvyšší soud koncem minulého týdne zamítl všechny žádosti opozičních kandidátů o přezkoumání voleb, je tedy vůbec nějaká naděje na změnu?
Je to pravda, na jedné straně existují úřady, které hrály špinavě a proti všem zákonům dlouho před volbami, během voleb i po volbách, ale stále trvají na tom, že reprezentují zákonnou moc, ovšem stále se vyjadřují pouze skrze brutální sílu, nenávist a manipulaci. Na druhé straně stojí obrovské množství lidí, kteří pokojně demonstrují proti všemu, co se děje, kteří chtějí spravedlnost a transparentní volby. Toto jsou skutečně největší protesty v Bělorusku od poloviny 90. let, protesty, které spojují všechny profese, věkové kategorie, pohlaví, náboženství, geopolitické názory na prezidenta a jeho moc. Lidé zaplňují ulice ve více než třiceti městech Běloruska – což je opravdu jedinečné, dříve totiž protesty probíhaly většinou pouze v Minsku, v hlavním městě. Tam se teď každou neděli odehrávají ty největší masové protesty – schází se zde 200–250 tisíc lidí. Úřady ale přesto odmítají s lidmi mluvit a jako argument používají pouze sílu. Zasahuje policie i armáda, soudy vydávají prazvláštní rozhodnutí a k těm, kteří otevřeně dělají nebo říkají cokoli proti prezidentovi, chodí najednou podivné daňové kontroly. Ale myslím, že tyto masivní protesty i veškerá ostatní aktivita lidí znamenají opravdovou naději na změny. Díky nim v určitém okamžiku systém padne.

Říkáš, že jde o největší protesty proti Lukašenkově režimu od poloviny devadesátých let, proč myslíš, že přišly právě teď? Hraje v tom nějakou roli Lukašenkovo zpochybňování pandemie koronaviru?
Mám za to, že pandemie sehrála důležitou roli při snižování prezidentských preferencí. Ale nebylo to jen o zlehčování účinků covid-19, ale hlavně o Lukašenkovi jako takovém, o jeho zjevném a neustálém pohrdání lidmi v jeho vlastní zemi. Snad každý den se objevovaly zvláštní léčebné postupy, které měly zaručit obranu před covidem, jako například řízení traktoru, dýchání požárního kouře, sauna, pití vodky a mnoho dalších. Dozvídali jsme se, že lidé, kteří zemřeli na virus, byli příliš tlustí, příliš nemocní nebo příliš staří pro život. Museli jsme snášet neustálé lži o tom, že lékařské instituce mají pro lékaře veškerou nezbytnou ochranu, i když to tak nebylo. Nakonec se na ně museli skládat občané sami, jen díky nim byly nemocnice po celé zemi alespoň trochu zásobeny. A samozřejmě jsme byli neustále ujišťováni, že je vše pod kontrolou, statistiky byly ale skrývány a zjevná fakta popírána. Také je třeba zmínit, že lékaři za boj s covidem pochopitelně žádný příplatek nedostali, i když jim to bylo slíbeno. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Není divu, že to začalo docházet stále většímu množství lidí – k čemu potřebujeme u moci takové lidi, když se nakonec můžeme stejně spolehnout jen sami na sebe?

Jak se současná situace dotkla tvojí práce a rodiny?
Je nemožné normálně fungovat, když se dějí takové věci ve tvé zemi. Každý z nás tedy neustále něco dělá, aby pomohl protestům a těm, kteří díky nim trpí. Zúčastňujeme se jich, snažíme se šířit informace a pomáhat lidem.

Jak může v této situaci pomoci kultura, ve které se díky své práci pohybuješ? Jsou běloruští umělci aktivní? Nebojí se?
Je třeba říct, že během posledních patnácti let byli hudebníci v Bělorusku opakovaně trestáni za politická vyjádření, což často vedlo sice k neoficiálním, neveřejným, ale velmi účinným zákazům koncertování na území Běloruska a úplnému zákazu hraní jejich písní v rozhlase, zejména mezi roky 2004–2007 a poté 2011–2017. Ale tentokrát je účast hudebníků opravdu masivní a stále roste. Písně se zřejmými vyzněními začaly vycházet v červnu a červenci, záhy po první vlně pokojných protestů a následných tvrdých zásazích a nespravedlivých soudních řízeních. To byl případ například rockové skupiny Nizkiz. Další umělci nejprve přišli s prohlášením a teprve poté vydali píseň, jako například Vladimír Pugach z J: MORS, jiní udělali oboje současně, jako Naviband, kteří absolvovali také prominentní antiprezidentský rozhovor na BBC spolu s LSP a Super Besse. Několik významných umělců – Nizkiz, Lavon Volski, J: MORS, Krama – mělo hrát na největším shromážděním na podporu Světlany Tikhanovské, ale úřady tomu na poslední chvíli zamezily. Akute, Lera Yaskevich a někteří další umělci hráli na jejích předchozích shromážděních.

Po volbách a následných brutálních zásazích se objevovalo stále více umělců, kteří byli opravdu aktivní. Například Max Korzh, který po celém bývalém SSSR vyprodává arény o kapacitě 20–30 tisíc návštěvníků, se zúčastnil různých protestních akcí. Lavon Volski, J: MORS, Trubetskoy nebo Alexander Pomidorov hráli na podporu stávkujících, Naviband zase podpořili ženské protesty. A stalo se, že i někteří provládní popoví zpěváci učinili prohlášení proti policejní brutalitě, což ovšem prezident ani vláda neuznávají a pochopitelně obviňují protestující z podávání falešných informací. Ve stejný den, kdy běhal Lukašenko s kalašnikovem v ruce a mluvil o napadení svého sídla, došlo k poněkud humornému momentu – nikdo se jeho sídlo napadnout nepokoušel, pouze rockový hudebník Pit Pavlov ze skupiny N. R. M. odzpíval před policejním kordonem u vchodu populární hit Try čarapachi (Tři želvy, pozn. aut.).

Vypadá to, že jich je opravdu hodně.
Ano a nejde jen o takovéto typy pomoci. Znám manažera jedné velmi populární skupiny, který pracuje jako dobrovolník v call centru, kde se snaží pomoci lidem perzekuovaným za účast na protestech. Abys tomu rozuměl, jde o velkou sílu, je nemožné jmenovat je všechny. Když jsem dával dohromady běloruské protestní písně pro rádiové stanice v jiných zemích, tak jsem napočítal nejméně padesát jmen, které se nějakým způsobem snaží napomoci změnám. A to jsem určitě nezaznamenal všechny, navíc jich od té doby jistě přibylo.

Zaujala mě kompilace For Belarus, která se objevila na Bandcampu. Do té se zapojila i známá jména z dalších zemí, například Aigel, Alyona Alyona nebo Maarja Nuut. Na stránce se toho ale o tvůrcích kompilace nedá příliš najít, tušíš, kdo za ní stojí?
Kompilaci daly dohromady běloruská hudebnice Galia Chikiss a evropská booking agentka Natasha Padabed, původem z Běloruska. Obě sídlí v Berlíně. Je to skvělá, velmi aktuální a dobře načasovaná iniciativa. Bělorusové všude na světě dělají vše možné pro to, aby předali poselství protestů, podpořili je a pomohli lidem, kteří touto situací trpí. Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako teď. To je úžasné.

V posledních letech někteří běloruští hudebníci začali pronikat na mezinárodní scénu, jmenujme například Molchat doma, kteří nedávno podepsali smlouvu u vydavatelství Sacred Bones a celkem brzy by měli hrát v Praze, v rámci Žižkovské noci. Může současná situace v Bělorusku ovlivnit jejich aktivity?
Je dobře, že celosvětové šíření běloruské hudby začalo už před těmito událostmi. Kromě Molchat doma můžeme jmenovat kapely Dlina Volny, která podepsala smlouvu s americkým labelem Italians Do It Better, domovem Chromatics, nebo Intelligency, kteří se dostali do celosvětové Top 20 v síti Shazam a mají smlouvu s Warner Music. Aktuální události by samozřejmě mohly na hudbu z Běloruska ještě více upozornit a pomoci jí. Ale pořád existuje mnohem více umělců, kteří by v Bělorusku mohli mít se svou pozicí problémy, pokud by Lukašenko zůstal u moci, než těch, kteří by mohli něco získat. Takže se spíše obávám, než že bych byl nadšený.

Když chce někdo z České republiky pomoci Bělorusku, co by měl nebo mohl udělat?
Teď je důležité úplně všechno. Šířit informace prostřednictvím sociálních sítí, psát do svých médií, podepsat petici své vládě nebo vymyslet projekt na podporu Běloruska. Pokud chcete přispět nějakým obnosem, nejjednodušší a nejuznávanější cestou je nákup zmíněné kompilace For Belarus na Bandcampu. Veškeré prostředky z ní jdou ve prospěch Běloruské nadace solidarity a pomáhají lidem, kteří z politických důvodů přišli o zaměstnání. Existuje také iniciativa By__help, která pomáhá demonstrantům pokrýt pokuty a náklady na zdravotní péči. A samozřejmě také poslouchejte běloruskou hudbu, protože většina hudebníků podporuje změny. Zhyve Belarus!

Info

foto © Gabrielius Jauniškis

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace