Dmitrievna: Jsme baviči

Česko-ukrajinská producentka Dmitrievna už chvíli bosou nohou osahává terén Soundcloudu a Bandcampu a zdá se, že konečně našla místo, kde si nesedře kůži. Opřít se celou vahou do jedné nohy, navíc ne úplně pevně usazené na kamenném výběžku, chce nejen odvahu, ale i rozvahu. Kdo příliš rychle vymrští tělo, lačně dychtící po snadném vítězství, může se zřítit do hlubin. O tom, jak se na své debutové EP připravila, kde brala inspiraci, i o tom, kde začíná závislost na bolesti.

Odkud pochází pseudonym Dmitrievna?
Na Ukrajině, v Rusku a dalších zemích se dává prostřední jméno po otci, třeba když otec Igora je Igor, tak Igor Igorjevič. Můj otec se jmenuje Dmitrij, takže tohle jméno bych dostala, kdybych se narodila na Ukrajině, ale protože jsem se narodila v Čechách, tak se to nestalo. Ale řekla jsem si, že by z toho bylo dobré umělecké jméno.

Zpíváš rusky, taky anglicky a česky. Hodláš se na některý jazyk víc zaměřit?
Většina textů je v angličtině, dvě písničky mám v ruštině a jednu v češtině. Beru to, jak to přijde, někdy se cítím víc na angličtinu, jindy na ruštinu, to budou moje dva hlavní jazyky. Česky bych chtěla zpívat víc, protože jsem dřív hodně četla českou poezii a vím, že se s češtinou dá dělat spousta věcí. Každopádně angličtina je jazyk, kterým mluvím každý den, všichni tomu rozumí a je to mou součástí, stejně jako ruština, ačkoliv ji neovládám úplně plynule. Používá ji spousta lidí, kterým rozumím kulturně, a je to krásný jazyk.

Než jsi začala pracovat na svém EP, tak jsi každý týden publikovala podcast The Master Channel, kde jsi různým producentům a performerům kladla pokaždé tu samou sérii otázek. Co bylo jeho hlavním cílem?
Poslouchám hodně business podcastů, ale nenašla jsem žádný, který by se věnoval hudbě a její komerční stránce. Tu člověk nemůže vynechat, aby se dokázal hudbou uživit. Proto si zvu lidi, kteří mají zkušenosti, tyhle informace se hodně předávají ústně, ale spousta lidí takové kamarády nemá. Dají něco na Soundcloud a pak jsou zklamaní, že je nikdo neposlouchá, a nevědí, jak dál. Proto si myslím, že je potřeba platforma, která tohle rozebírá.

Co tě během natáčení nejvíc překvapilo?
Oslovovala jsem různé lidi ze Soundcloudu, a když přišla řeč na business, spousta z nich vůbec netušila, o čem mluvím. Někteří lidi, co se na internetu prezentují jako hudebníci, vydávají a koncertují a nemají ambice dělat to na plný úvazek, hudba je pro ně jen hobby. Přesto se zvenku zdá, že jsou do toho ponoření naplno. Někteří mi řekli, že se chtějí jen vyjádřit a že mají jinou práci.

A co ses naučila ty sama?
Naučila jsem se mluvit s lidmi, pokaždé to bylo jiné, musela jsem se na ně naladit. Někdo je spíš plachý, někdo neformální, člověk z rozhovorů zjistí něco o nátuře lidí. Ptala jsem se jednoho techno producenta, který dělá live sety s modulárními syntezátory, jak se cítí v porovnání s DJi, kteří přijdou s flashkou, zatímco on musí tahat kufry po letištích. Odpověděl, že se s tím smířil, že je to forma, jak chce bavit lidi, a že nedá se říct, co je jednodušší. Někteří lidé třeba vůbec nechápou, že to je naživo, myslí si, že je to další DJ. Řekl mi, že je to jedno, že ve výsledku se lidi prostě musí bavit. To úplně změnilo můj pohled. Dřív jsem hrála s kontrolerem a chtěla ukázat, že za tou hudbou stojím já, ale pak jsem si řekla, že na tom nezáleží. Pochopila jsem, že je ode mě arogantní snažit se ukázat, že já tam něco klikám a že já jsem za tou hudbou, místo toho abych vytvořila atmosféru, kterou si lidi užijí. Jsme prostě baviči.

NEZAPOMENOUT NA PODSTATU

Označuješ se za performerku, a když zrovna nezpíváš, hodně tančíš, je to vidět i v klipu k písni Tarot. Máš v tanci nějaké zázemí, nebo je to čistá vášeň?
Tanec byl úplně první věc, co mě bavila, jako malá jsem tančila v obýváku na Tatu a tím, co teď dělám, si plním dětské sny. Chodila jsem na tanec asi dva roky do ZUŠky, ale tam se hlavně nacvičovaly choreografie a to mě moc nebavilo. Já raději improvizuju a na to tam nebyl prostor, takže jsem toho nechala. K tanci jsem se vrátila, až když jsem se přestěhovala do Berlína a začala chodit do klubů. Tam jsem objevila svět, kde se lidi nebojí tančit a naopak je to jejich koníček, někdy až obsese. Kluci se nestydí pohybově vyjádřit, což byl problém v České Lípě, kde jsem vyrůstala. Najednou jsem objevila svět, kde jsem se mohla rozvíjet. Hodně lidí se jde prostě odreagovat, dostanou se do tanečního transu, ale já hledala nové pohyby, pořád jsem zkoušela něco dalšího a přemýšlela nad tím.

Produkuješ nějaké tři roky, věnovala ses hudební tvorbě i předtím?
Dřív jsem se snažila skládat písničky na kytaru, ale bylo to fakt hrozné a myslela jsem si, že nemám talent. Pak jsem objevila Grimes, která mi byla velkým produkčním vzorem. V Abletonu jsem sice neuměla úplně složit písničku, ale v produkci můžeš nejdřív zkoušet různé zvuky a atmosféry. Pak jsem se dostala dál a začala řešit písničkářství, které se pořád učím. Napsat dobrou písničku na kytaru je těžké, ale v produkci to můžeš trochu obejít.

Baví tě technické prostředí, nebo se soustředíš na písničky a zpěv? Zrovna v Berlíně je spousta hudebních nerdů, co dělá vlastní hardware…
Spoustu lidí baví na hudbě právě technologie a mě částečně taky, ale jen s ohledem na výsledek. Lidi se často ponoří do procesu a zapomenou na podstatu. Pro mě je důležité něco vyjádřit emočně, a jak toho dosáhnu, to je mi jedno. Celé EP jsem udělala asi na dvou pluginech, které jsou zadarmo, a na tom, co už bylo v Abletonu.

Starší tracky na tvém Soundcloudu jsou bez vokálů. Mám je chápat jako experimenty, není to něco, k čemu by ses chtěla vracet?
Asi ne, začala jsem používat hlas, protože jsem pochopila, že nedovedu udělat chytlavý instrumentální song. Nejsem moc dobrá s melodiemi a nevyznám se v teorii hudby, takže neumím vytvořit chytlavý riff. Chvíli trvalo, než mi došlo, že tam něco chybí a že to technicky nedokážu doplnit žádným nástrojem.

Nutno říct, že od té doby ses technicky hodně zlepšila, co tě žene dál?
Vystudovala jsem management, pracovala ve startupech a v různých kancelářích, a to mě vůbec nebavilo. Pak jsem se v jedné práci téměř nervově zhroutila a rozhodla se, že bych měla zkusit něco, o čem jsem odmala snila. A že když to nevyjde, tak do blbé kanceláře se můžu vždycky vrátit. Pochopila jsem, že nemůžu pracovat pro ostatní lidi, že není žádná jiná varianta.

Svoji roli hrálo i to, že moje rodina byla chudá, rodiče pracovali ve fabrice a já si říkala, že chci něco lepšího, že chci dělat, co mě baví, a nemít život jako oni. V roce 2018 nemusíš dělat, co tě nebaví, internet otevírá tolik dveří, jen je nutné na sobě pracovat. Růst je to hlavní a lidi, kteří nerostou nebo kteří na to zapomněli, mi přijdou smutní.

Vydáváš debutové EP, co jím chceš říct?
Jmenuje se Hystericus, podle příznaku globus hystericus. Když má člověk hodně stresu, má pocit, jako by měl knedlík v krku, je to psychosomatický jev. To mám dost často a provází mě to poslední léta, kdy jsem byla finančně jako na vodě, učila se o hudbě a musela do toho jít naplno, aniž bych viděla výsledek. Pojem duševní zdraví je pro mě důležitý a dost se o to zajímám, proto jsem chtěla udělat EP, které reflektuje můj stav. Singl Ya, který vyjde i s klipem, je v ruštině a říkám v něm, teď mě poznáte, teď uvidíte, kdo jsem.

Taky mi přijde, že se vrací taneční hudba 90. let, ale nikdo se moc nezabývá devadesátkovým technopopem jako 2 Unlimited nebo The Prodigy. To mě moc baví a chtěla bych zkusit něco takového v moderním kontextu. Elektronická hudba spojená s popem nemusí být jen EDM.

Na to, že se považuješ za baviče, se věnuješ poměrně temným tématům.
Negativní emoce jsou mnohem jednodušší na zpracování, protože jsme naprogramováni k tomu, abychom je vnímali kvůli přežití. Obdivuju lidi, co dělají něco pozitivního, taky bych se k tomu jednou chtěla dostat, ale momentálně mě inspiruje spíš temnota. Jsou lidi, kteří jdou do extrému, ale to už mi přijde jako závislost na bolesti, doufám, že tak daleko nejsem. Sebereflexe, ta mě baví.