kacik | Články / Reporty | 15.06.2013
„Dobrý večer. Chcete nahoru nebo dolů?“ vítá nás otázka v oldies klubu Fičák. Sestra si nechává vysvětlit, co to znamená, a ochotně mě následuje k sezení „nahoře“ v nejvyhlášenějším gejbaru v okolí. Nejsme tady náhodou – hraje kapela, která má na pažbě více než dvě stě vystoupení (zdroj – magazín Metropolis). Nečekaně teplým večerem elektrizuje touha, očekávání, chtíč. Dnes totiž zazní hlasy, tóny a barvy hudby dávno zesnulého Jiřího Schelingera (1951-1981).
Po anketě „kde jste se dozvěděli o našem klubu“ (kterou jsem odbyl odpovědí „tady poblíž parkuju“) jsme se dostali do prostor vskutku retro – a taky trochu hokejové – hospody. Bylo plno. Asi čtyři lidi se nahýbali, aby viděli od baru na už rozjetou kapelu. Šťastlivci, kteří seděli v přední části klubu, nás pustili mezi sebe. Najednou jsme byli šťastlivci i my. Bylo nás tam asi pět. Víc lidí by se nevlezlo. Tak moc plno bylo!
Po úvodních, klasických schelingerovských hitech (Zemětřesení, Závodník, Já to vím...) přišlo něco nečekaného – při hitovce Jahody mražený, asi v polovině písničky, přešla kapela, mimochodem skvěle muzikantsky nabitá, na řízný a hlasitý punk rock. Vážně! Sestra se naklonila a do ucha mi zakřičela: „Doomriders!“ A to nebylo všechno. Po řežbě přišel další šok. Frontman ohlásil: „No a teď něco od Black Sabbath.“ Načež spustili cover A National Acrobat. Ano, těch Black Sabbath, kteří v 70. letech zvažovali Schelingera jako náhradu za Osbourna. [Na(ne)štěstí Schelingerova kapela tenkrát odjela na turné do Ruska a následně na nabídku všichni z bandu definitivně zapomněli v Polsku, kde předskakovali Smokie.]
Tohle už se rozdýchávalo o poznání hůř. Atmosféra houstla přímo úměrně zvyšování alkoholu v krvi hudebníků. A v prostoru zhruba dvacet čtverečních metrů vzniklo něco, co si lze představit jen na zhurta metalových koncertech – pískalo mi v uších, ne nepodobně jako na nedávných Trigger Effect. Fakt! Koncert je kompletně natočen. Kdo tam nebyl, může se podívat – a litovat.
Závěr byl hlasitý. A tvrdý. Pánové Laďa Loucký (zpěv), Daniel Bůbela (kytara), Martin Návrat (kytara), Kuba Šimoník (basa), Jiří Machyl (bubny) odehráli velmi kvalitní, byť ne zcela původní set. Nebýt to revival, poklona by byla... byla! Každý muzikant si však musí vydělat na struny nebo sunar a není pochyb, že ve svých kapelách jistě předvádí to, co nejlépe umí – tedy skěle ovládat své nástroje a hlas. Ve Fičáku ale zůstali ve stínu Schelingerovy party. A i přes všechna nejvyhranější sóla, bubenické přechnody a celkovou propracovanost zůstali... zastínění.
Konkurenční gejbar v Brně mívá obvykle ve čtvrtek taky program, ale udělal jsem výjimku a do Bora nešel. Po ohlášeném konci jsem ještě z dálky slyšel jekot fanynky a slova v ohuleném repráku: „Dobře dobře!! Tak ještě poslední dvě písničky!“ Na ně už jsem se nevrátil. Měl jsem dost.
Schelinger revival
6. 6. 2013 Fičák, Brno
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.