Dobře, hodně dobře, Editors!

Světla zhasla, euforie zesílila. Naposled byla tahle konstelace atmosféry a energie cítit v říjnu 2013 v Lucerna Music Baru a není to tak dávno, co Editors přiznali, že Prahu si z turné k The Weight of Your Love pamatujou nejvíc. Konečně dozrál čas dát si repete. O dva roky později a s dalším zářezem v diskografii, na který se kydají nesmyslné bláboly toho druhu, že s přibývajícími léty Editors nevědí, co se sebou. Vědí. Dnes, zítra, na věky věků.

Když se s úvodními tóny No Harm zvedl z publika aplaus, na pódium nenakráčeli nabubřelí egoisti, ani intelektuální introverti. Jak se Editors za tu více než půldekádu, co je znám a vyznávám, vlastně změnili? Soudě podle toho, co slyším, vidím, vnímám a jak si to všechno můj mozek zvládá vyložit, nijak zvlášť. Jsou pořád stejně nenucení, přívětiví a pokorní a všechny tyhle vlastnosti mají s postupem let čím dál hmatatelnější obrysy. Už na ně zpod pódia nezírám jako na ztělesněnou fata morgánu, ale daleko spíš jako na normální lidi, které nesžírá jejich vlastní pochybnost, přestože sklouznout k něčemu takovému je v tvůrčím procesu nejen snadné, ale i zatraceně pohodlné. Editors sice stárnou, ale přitom i rostou. A to je vůbec nejlepší vývojové schéma, jaké může nastat, pakliže budu na malou chviličku uvažovat ve vzorcích.

Pořád sklízejí stejně bouřlivé ovace a Tom Smith jich vždycky dostane pochopitelně o něco navíc. Privilegium frontmana. Zpíval trochu nakřáple, byť na šarmantnosti, výrazu a specifické gestikulaci mu to neubíralo ani gram. Musel jsem se nahlas smát. Vždycky jsem měl dojem, že každý Brit s postavou nad 180 cm a váhou pod 80 kg v sobě má alespoň kousíček Mr. Beana. Schválně vedle sebe někdy postavte Rowana Atkinsona, Adriana Bella a Toma Smithe.

Že je ten večer většina z nás v Roxy kvůli těm starým Editors, se dá úplně chápat. Munich, Blood, Racing Rats, An End Has A Start. Důležité milníky minulosti, které znamenaly a dodnes znamenají hodně. Publikum ožívá a dává jasně najevo, že na to pěkné, co bylo, nikdy nezapomene. Přesto ale není nad současnost, ať už je jakákoliv. A nový materiál je toho důkazem.

Depešácká tancovačka Life Is a Fear vstřikuje do lidí palivo, co jim při pracovně-předvánočním kolotoči minimálně do pátku vydrží. Sborové „Salvation!“ by mělo sílu zbořit zdi kostela a stejně tak rozdupat všechen reálný i virtuální teror, co nám poslední dobou kalí radost ze života. A Forgiveness? Ten drtivý riff je dost silný argument na to, abych jakékoliv protinázory na tuhle pecku přehlížel a nepřipadal si jak arogantní náfuka.

Malounko mě mrzí závěr. Nebýt nočního klidu, třeba by se Roxy při přídavkové Papillon produpala až do pekla. Čert, satan Ransdorf i Trump vědí, že by toho byla schopná. Ale co už. I trojka znamená dobře, přičemž dobře nemusí nutně znamenat trojku. Takže dobře, Editors. Hodně, hodně moc dobře!