Dohráno: Kidney Trauma + ÇA + ÇUB

V nedělních pauzách mezi jezením cmund a pitím Budvaru sem tam nějaká nepřežraná partička udělá koncert. Tentokrát to byli, pro změnu, zase chlapci z NAAB. Večerní hudební menu se skládalo z místního trojlístku Kidney Trauma a dvou francouzských band. Pro Kidney to byl navíc poslední koncert, páč jeden ze členů jede hledat štěstí a leprikóny do Irska.

Začíná se na čas, to znamená hodinu po oficiálním čase. Na to, že jde o poslední šou kapely z domácký scény, si člověk nemůže stěžovat na nedostatek prostoru na parketu, hajzlech nebo u baru. Holt ládování se nedělní kachničkou stálo potenciální návštěvníky zbytky energie po propařeném víkendu. Kidney ale z toho žádný trauma nemají a hned od prvních chvil dávkujou do sedmi statečných směsici shoegaze, math rocku a hlukovýho bordelu. Občas zazní někde z dálky místy až éterickej zpěv Markétky, která zároveň třímá v rukou basu. Bejbiš za škopkama zase vypadá, že prodělává epileptickej záchvat, a Dojč do hraní na kytaru pěkně šlape na efektový krabičky. Výsledkem je to, že nikdo nepostává venku a všichni návštěvníci se vlní jak bůčky Haliny Pawlovský. Kidney jsem slyšel xkrát a musím říct, že poslední koncert byl nejlepší, a to už všechny před tím stály za to. Potlesk, pivo a kolující cigareta před Bloudem na počest uprchlíka Bejbiše. Markétka si mi při doznívající vichřici Herwart stýská, že momentálně neví o nikom, kdo by jí a Dojčovi kryl záda zpoza bubnů. Přitom, v Kidney Trauma by chtěl bubnovat každý nebo jak se to v Budějcích říká.

Konec inzerce, hosté z Francie už ladí. ÇA je mathrockové trio z Lyonu, co rádo avantgardu, a hned od začátku rozjíždí divokou jízdu brzda – plyn. Z klidnějších a melodických pasáží se náhle překvaltovává na zběsilej nářez se změnami rytmů, kterej by v tu chvíli cenil nejeden fanda Locustu. Chlapci z Ča (tak se to prej čte) se s nástroji jakdyby mazlí, ale přitom se z nich snaží nekompromisně vyždímat veškeré tóny, co jsou lidské údy schopny zahrát. Tenhle kontrast klidný laguny a rozbouřenýho Lipna/ticha a bordelu funguje, ale bohužel je až moc typickej pro celý jejich gig. Nemění na tom nic ani chorály ve stylu ujetějších Už jsme doma. Tak nějak každý dobře ví, co od kluků v bílých overalech čekat a #sorryjako - ale skoro po hodině je to prostě nuda a tak trochu krečovitý cirkusáctví.

Nicméně Bolek Polívka se nakonec na pódiu neobjevil, takže doplňujeme tekutiny a čekáme na další francouzskou eskadru ÇUB, která by měla zahrát cosi více k tanci. To se po chvíli i děje, když předchozí sestavu na pódiu doplňuje pouze jeden čahoun. Má ale za to k ruce několik kontrolerů, nějaký tablety a mašinu, co vypadá jako stará kasa ze sámošky, akorát z ní čouhaj kabely, jakdyby to celý zapojovali Bratři Kaplanovic. Rozjíždí solidní elektro, sehrává se s bubeníkem, basa bublá a pod pódiem se tvoří hlouček tanečníků. Po chvíli zase ale ta samá kytarová smršť, zasekávačka jak od Štajnera, efekt ticha a ječák. A tohle schéma se v intervalech opakuje a opakuje. A týpek za mašinkama jako Sysifos opět staví beat s aranžema, aby kluci z Lyonu to jediný zábavný novum k poslechu rozšlapali a jeli si zase tu svoji ohranou. Tyvole, vulevu, já už nevim. Na protest si dáváme nekvalitní stáčený víno na baru a koukáme na lidi, který chvilku tancujou, pak nechápou a pak zase tancujou. A takhle my si tady v Budějcích o nedělích žijeme, pokud teda zrovna nejíme cmundy, kachny nebo nekoukáme na Dohráno.