Jan Starý | Články / Reporty | 29.11.2018
Série Silent Night si vybudovala jméno „spacími“ koncerty, na nichž diváci přenocují v sále, zatímco jim k tomu hraje ambient, drone, field recordings a podobné klidné styly. Ty ale tvoří jen polovinu programu. V první, samostatně přístupné části probíhají klasická vystoupení špičkových hudebníků z těchto oblastí, které často čeká v Ponci první české vystoupení vůbec. Tentokrát tuto úlohu – spací část obstarávala japonská „hráčka na vodu“ Tomoko Sauvage a český experimentátor Stanislav Abrhám – zastal Francouz Francois Bonnet. Ten je pod pseudonymem Kassel Jaeger spojený především se skvělým labelem Editions Mego a patří v kontextu mistrů abstraktní hudby mezi ty mladší, i když co se renomé (a prestižních kolaborací) týče, za těmi staršími nijak nezaostává.
Jeho tvorba zpravidla inklinuje k nepravidelným elektroakustickým plochám, jejichž hloubka kontrastuje s praskáním a hlučením na povrchu, na Silent Night si ale připravil nečekaně lyrický set. Výchozím bodem byl snad jen dech, z nějž Bonnet citlivě sochal prchavé filigránské struktury rozvíjené nečekaně, a přece podle jakési vnitřní logiky. Křehké kompozice a jemný, až flétnovitý zvuk jako by v poklesech intenzity vybízely posluchače, ať nastraží uši a přistoupí blíž, aby mu nic neuniklo.
Intimní, ale také cizí hudbě ještě napomáhalo výtvarné pojetí prostoru, ve kterém „tiché noci“ vynikají. V principu jednoduchá kombinace zavěšených igelitů a chytrého nasvícení oranžovými světly vytvořila atmosféru, kde se výhled do digitální budoucnosti spájel s atavistickým klidem v zamlžené jeskyni.
Perfektní úvod se ale posléze rozmělnil. Bonnet pracoval nečekaně s elektrickou kytarou, která místy posouvala jinak nekonkrétní náladu až ke standardnímu překrásnělému ambientu. Především ale úplně nezvládl usměrnit vývoj setu a sklouzával k přílišné pestrosti, takže než jsem se ponořil do jedné polohy, vystřídala ji jiná. I nadále vyčnívaly z celku dokonalé pasáže, zejména když dominovaly (zřejmě) čistě elektronické zvuky, ale nedotaženost setu byla zkrátka frustrující. Je těžké užívat si dobrou hudbu bezprostředně po té geniální.
Silent Night#16
24. 11. 2018 Divadlo Ponec, Praha
foto © Libor Galia, Radio Wave
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.