Články / Reporty

Dva dny v Utopii (Respect festival)

Dva dny v Utopii (Respect festival)

Akana | Články / Reporty | 20.06.2018

Že je festival Respect jedinečným ostrůvkem nejen hudební tolerance v čím dál nevraživější společnosti? To víme. Že na kvalitu i neobyčejnost interpretů, které agentura Rachot na festival dováží, je téměř stoprocentní spoleh, bez ohledu na „hvězdnost“ jejich statusu? To víme, to známe. Opakuju to rok co rok, a ačkoli to už pomalu začíná být otrava, zopakuju to znova: tak pohodovou, vlídnou a téměř rodinnou atmosféru korunovanou prvotřídním a pestrým hudebním menu jinde jen těžko najdete. Respect je regulérní návyk. A nemusíte být zrovna etnomuzikolog ani hipík s djembe v podpaží, ostatně i na vlídném festivalu se můžete potkat s muzikou, která vám nekompromisně nakope zadek. Jedenadvacátý ročník Respectu k takovým nepochybně patřil.

sobota

Sobotní program nabídl s jednou výjimkou procházku zeměmi Orientu od Egypta po Indii a jak je na Respectu zvykem, v nabídce byla jak tradice, tak moderní fúze a experimenty. Íránský zpěvák Alireza Ghorbani s doprovodem zahrnujícím housle kemenče nebo loutnu tar představil poctivou dávku súfijské spirituality a ten, kdo oceňuje extatické vokální vývrtky Nusrata Fateha Aliho Khana nebo Alima Qasimova, si přišel rozhodně na své. Vazby na súfismus jsou k nalezení také v případě trojice Barmer Boys z indického Rajasthanu, jejich vystoupení založené na zvuku harmonia a bubnu dholak však na rozpustilejší rovinu posouvala svérázná beatboxerská extempore.

Zmíněnou výjimku z východního pravidla představoval soubor Chouk Bwa z Haiti. Strhující rytmická vichřice mocně čerpající z beninských kořenů rituálů voodoo, syrové a nesmírně intenzivní vokály i živočišné kreace dvou zpívajících tanečnic však z něho dělaly reprezentanty Afriky, stejně jako Karibiku. Na druhou půlku setu se k nim připojilo belgické elektronické duo The Angstromers, ale jejich „technická podpora“ se nakonec ukázala být takřka zanedbatelná a kromě nějakých těch šumů a ruchů o nich člověk skoro nevěděl. To následující kapela Dudu Tassa & the Kuwaitis se elektrifikace a rockového nápřahu rozhodně nebojí. Izraelský zpěvák a kytarista s touto sestavou křísí židovskou propagandou odmítaný hudební odkaz svých iráckých předků a využívá k tomu neobyčejně dravého celokapelového zvuku, aniž by původní písně nějak ochuzoval o jejich delikátní zákruty. Na mysl se draly zkratky o blízkovýchodním Springsteenovi, ale to bylo zřejmě dáno tím ikonickým Telecasterem v Tassových rukou.

fotogalerie z první dne tady

Pokud předchozí produkce návštěvníky festivalu k tanci vybízela, Egypťan Islam Chipsy nasadil v tomto směru hrubý nátlak. Jeho syntezátorový kolovrátek poháněný dvěma bubeníky náleží spíš k rodu orientálních bizarností typu Omara Souleymana, ale té mohutně tryskající energii se podléhalo neuvěřitelně snadno. Ten, kdo netančil, se možná po nějaké době začal nudit, pro ostatní šlo o party, na jakou se nezapomíná a ze které stěží odcházíte po svých.

neděle

Zatímco areál holešovického Výstaviště ovládl po sobotní běžecké akci jakýsi zmrzlinářský slet, fanoušci hudby bez hranic se vrátili na skromnější sousední louku občerstvit se další várkou trvanlivějších delikates. Ta nedělní tentokrát demokraticky pokryla všechny čtyři největší kontinenty. Za Evropu vykopávala dvojice Valentin Clastrier a Steven Kamperman ve znamení instrumentálního mistrovství a netušených možností souhry. Dialog Clastrierovy niněry a Kampermanových klarinetů se tradice jen zlehka přidržoval a nezřídka vyráběl fascinující, takřka avantgardní zvukové skrumáže, při nichž jako by se na pódium vyrojilo hejno dezorientovaných čmeláků. Naproti tomu Bakolo Music International z Konga představovali nefalšovaný skanzen, ale kdo už na Respectu zažil Orchestra Baobab nebo Conjunto Angola 70, dobře ví, že tyhle výlety za veterány africké pop music nemají s muzeální zatuchlostí nic společného. Bez zdravotně indisponovaného kapelníka, zato okysličený mladou krví, předvedl sedmdesát let hrající soubor s nevšední elegancí a odpichem, zač je toho konžská rumba.

Zvuk moderní Brazílie přivezla ze São Paula skupina Metá Metá a předvedla tu nejvyšší školu hudebního eklektismu. Přepestrá směs prvků latinskoamerických, afrických, rockových i jazzových se pohybovala v širokém dynamickém rozpětí, přitom zůstávala pořád stejně zajímavá a vzrušující. Na své si přišli tancechtiví i „poslecháři“, speciální poklonu si zaslouží saxofonista Thiago França. Kytarista Yossi Fine z Izraele do jisté míry navázal tam, kde předešlého dne Dudu Tassa skončil, vedle levantských tradic se ale výrazně inspiroval saharským elektrickým blues. Pouze v triu (s bubeníkem Benem Aylonem a obsluhou podpůrné elektroniky) a bez zpěvu se mu podařilo zažehnout skutečně transovní vibrace, které ani drobný deštík (jediný za celý víkend) neměl šanci zchladit.

Na závěr přicupitala na pódium ještě jedna africká legenda. Chtělo by se říct, že afrobeat funguje kdykoli a s kýmkoli, ale nigerijský saxofonista a zpěvák Orlando Julius podpořený britskou jazz-funkovou úderkou The Heliocentrics rozhodně není jedním z mnoha. Předchůdce a inspirátor slavnějšího Fely Kutiho vedle rťutovité tanečnice a zpěvačky celý zářil, do svého nástroje dul jako o život a nešetřil úsměvy a grimasami. Spolu s dokonale sehranou a nadupanou kapelou za zády obstaral letošnímu Respectu ideální finále.

fotogalerie z druhého dne

Jako obvykle nežil festivalový areál pouze hudbou. Vedle tradičních stánků s kdečím se myslelo hlavně na děti. Pokud se caparti nejrůznějšího věku zrovna s vykulenýma očima nelepili na zábrany před pódiem, mohli se vyřádit nejen na obligátním skákacím hradě, ale i na originálním dřevěném kolotoči, případně svépomocí poháněném „kozím taxi“, v sobotu pak pro ně přichystalo představení loutkové divadlo Kramářská nůše. Dospělí měli možnost dovádět s nimi nebo se občerstvovat, nakupovat, jen tak klábosit, odpočívat, brouzdat se kolem. Tlačenice, fronty a stres je třeba hledat jinde, aspoň po tyhle dva vzácné dny v roce, kdy si člověk připadá jako ve vysněné Utopii. Tak už jen obvyklý vzkaz pořadatelům: Díky, byl to zase Rachot!

Info

Respect Festival 2018
16. - 17. 6. 2018 Výstaviště Holešovice, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.