Články / Reporty

Dvě těla, jedna duše (Krev Wälsungů)

Dvě těla, jedna duše (Krev Wälsungů)

Dominika Prokopová | Články / Reporty | 13.04.2014

Inscenace Krev Wälsungů režisérky Kathariny Schmitt. Dlouho očekávaná premiéra, od které si mnozí slibovali mnohé. Já jsem si během představení slibovala, že se přece musí stát něco víc než to, co stálo v programu.

Sourozenci – dvojčata Siegmund (Ivan Lupták) a Sieglind (Marie Švestková) se mají rádi, jsou pro sebe vším a bez sebe nic. Na to, aby jim kdokoliv z jejich snobské rodiny rozumněl, jsou příliš dekadentní. A tak společně šermují a milují Wagnera. A ještě než se Sieglind provdá za bodrého úředníka von Beckeratha (Jiří Štrébl), hodí se do gala a zajdou si na Valkýru. A s každým úderem gongu jsou si blíž a blíž, až při závěrečné árii podlehnou vlastní osamělosti navzdory genetice. Po tomto aktu, který bývá vyvrcholením jiné lásky než sourozenecké, asi pět minut zpytují svědomí, když tu se náhle objeví velice efektivní řešení. Je tu přece ještě Beckerath. Sice vybírá své nastávající zcela nevhodné cukrovinky, ale je tak chápavý a dobromyslný, že z toho má nakonec ještě radost, jeho maloměšťáctví bude zas o trochu menší. Bělostná Sieglind s černým svědomím tak jako krotká ovce kráčí za svým pánem ke svatému přijímání. Brácha má prima ségru, ségra prima bráchu a ještě k tomu muže. Objetí, polibek, tma.

Celá inscenace je příliš popisná a předvídatelná. Ke kvalitním literárním předlohám třeba přistupovat s pokorou, zvlášť těší-li se její autor – nositel Nobelovy ceny za literaturu - světovému věhlasu. Ve chvíli, kdy se ale dozvíme, jak se přesně a doslovně věci mají z někdy až příliš dlouhých monologů, přestáváme myslet a začínáme konzumovat. V závěru opravdu zazní árie z Valkýry, Wotanovo loučení v podání operních zpěváků Lucie Juránkové a Martina Vodrážky, jehož překlad si diváci měli možnost přečíst ještě před vstupem do sálu. Dramatičnost loučení je sice hybatelem dění v operní lóži, v této podobě s klavírním doprovodem z halfplaybacku je ale zdlouhavé. Zdůrazňuje, že už není čas na rádoby lehkomyslné žertování z předchozího jednání, ve kterém se Jiří Štrébl v rohaté vikingské helmě přetahuje se Siegmundem a Sieglind o to, kdo určuje pravidla hry na kočku, myš a paroháče, a že přichází čas zúčtování. Společně to ale bohužel nefunguje.

Krev není voda. Tato krev je ale naředěná násilným koncem. V tu chvíli je budované napětí mezi sourozenci s předzvěstí blížící se katastrofy a pachutí hříchu to tam a silné momenty Siegmunda a Sieglind se v něm nenávratně rozpustí.

Info

Krev Wälsungů (Thomas Mann / Katharina Schmitt)
9. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.