Články / Reporty

Dvoják hvězdného týmu Dona Aireyho

Dvoják hvězdného týmu Dona Aireyho

Anna Mašátová | Články / Reporty | 25.03.2014

Říká se, že opravdový fanoušek se pozná podle toho, že zná i jméno kapelního bubeníka. Klávesáci to mají s popularitou ještě těžší a ti rockoví jsou na tom snad nejhůř. Klávesy zkrátka nejsou sexy, což si patrně uvědomují i sami pianisté a sólovými nahrávkami zrovna nehýří.

Své o tom ví i Don Airey. Ano, ta nenápadná legenda z Deep Purple. Temně fialovou už mu sice nikdo neodpáře, za svou kariéru však prošel mnoha hvězdnými kapelami. Jeho portfolio zahrnuje Rainbow, Ozzyho Osbourna, Garyho Moorea, Black Sabbath, Judast Priest, Thin Lizzy, Jethro Tull, Briana Maye a stovky rock/popových nahrávek. Netrhá hlavu netopýrům, ani neháže televize z okna, přestávky ve více než náročném turné Párplů využil k naplánování vlastní šňůry, v jejímž rámci se po dvou letech vrátil do Čech, aby zpropagoval čtvrtou studiovku Keyed Up. Snad právě proto, že si zachovává jasnou mysl, stojí jeho sólo projekt za větší než malou pozornost - už jen díky tomu, že si do doprovodné kapely vybírá výkvět britské hudební scény. Kytarista Jamiroquai Rob Harris, bubeník Darrin Mooney z Primal Scream, basák Claptona i Black Sabbath Laurence Cottle a skvělý zpěvák Carl Sentance. Natolik exkluzivní tým, že by bylo s podivem, kdyby něco drhlo. Aireyho, Cottla a Mooneyho navíc spojuje jméno zesnulého kytaristy Garyho Moorea, jehož poslední nahrávka se objevila i na Keyed Up.

Deep Purple se tu na vyprodaných koncertech mihli za posledních osm měsíců hned dvakrát, kdo však investoval do lístků na Aireyho, neprohloupil. Brněnská Melodka, která byla prvním zastavením na české trase, praskala ve švech. Kolegu a konkurenci si přišla obhlédnout řada tváří české scény, dress code byl jasně dán, trika s nápisem Ozzy či Deep Purple v různých odstínech seprané černé vládla. Navíc každý fanoušek byl vyzbrojen větší či menší hromádkou desek i fotek k podepsání, a kdykoliv se objevil některý člen skupiny, už kolem něj s dětskou radostí poskakoval houf postarších mániček.

Kolikrát už si člověk říkal, že by ty předkapely nemusely být. Po stopadesáté jste si to mohli pomyslet u moravských hard rockerů The Pant. Zbytečně urputných, tvrdých a před Aireyho se nehodících třicet minut nevzbudilo nadšení, i když, pravda, do podbořanské hrůzy Modesty& Pride, která před Donem vystoupila přede dvěma lety, to mělo daleko. Důvod natřískaného sálu dorazil téměř na minutu přesně s klasicky dramatickým intrem. Sedmnáctipísňový setlist zahrnoval novinky jako 3 O'Clock in the Morning, Solomon's Song nebo Mini Suite, kterou ještě zčásti natočil Moore, zbytku se musel ujmout Harris. Na Garyho se ostatně vzpomínalo i v jeho vlastní Parisienne Walkways a kdo neměl naposlouchanou novinku, mohl se dostatečně vyřádit na klasice od Rainbow a Deep Purple. Žertík v podobě instrumentální Somewhere Over the Rainbow pobavil, co ale uchvacovalo, bylo nadšení a bravura všech hudebníků. Pro klávesáka je prý největším oříškem vyjít s kytaristou, tady však musel Harris pilně sledovat Aireyho. Nelehké kompozice vyžadovaly plné soustředění, za to měla Harrisova kytara více než dost prostoru ukázat, co umí. Bez sól by se to neobešlo, rejstřík ukázaly jak klapky, tak bicí, těžko opomenout jde Sentancův hlas, při jehož poslechu máte sklony téměř chrochtat blahem. Koncert proběhl svižně, zábavně a bez pauz. Sentance je nejen vynikající vokalista a spolutvůrce Aireyho repertoáru, ale také animátor s vtipnými průpovídkami. Poté už jen autogramiáda, společné foto a nadšení fanoušci s nábožným výrazem na cestě domů.

Praha si na all star team musela počkat o den déle, odměnou byl ještě lepší koncert než v moravské metropoli. Klub Nová Chmelnice příjemně překvapil, dalším bonusem byl skvělý bluesrockový support Staří Psi. Psí kytary vyly více než melodicky, i oni připomněli Moorea peckou Oh, Pretty Woman. Krátká přestavba a pětice z Albionu začala další štaci s víceméně stejným setlistem jako v předešlém dni. Pětašedesátiletý Airey mladší spoluhráče nešetřil, v předělávce Rainbow Difficult to Cure, se zakomponovanou Ódou na radost, hnal všechny strhujícím tempem, Mooney a Cottle se dokonce nerozpakovali vyndat noty.

Sentance chvílemi kvílel líp než samotné hammondky, se sexappealem Bretta Andersona házel pózy jak Freddie Mercury a příchozí zručně dirigoval i rozezpívával. Několik přídavků, závěr v podobě párplovské Black Night a konec, když většině zůstalo v uších skvělé provedení Child in Time, kterou si skupina vyšvihla mimo plán. Spokojenost panovala na obou stranách, fanoušci si chválili dobrý zvuk a kapelu adorovali ještě dlouho po skončení, Britové byli zase nadšeni přijetím českého publika.

Don Airey & Band byli výbornou ukázkou toho, jak se dělá bez zbytečné pompy jeden z koncertních vrcholů roku, a pokud je snad ještě nějaký festival bez hotového line-upu, měl by se nad anglickou partou zamyslet. V plenéru by to mohla být více než slušná jízda, kterou by bez obtíží skouslo i mainstreamovější publikum.

Info

Don Airey & Band (uk)
20. - 21. 3. 2014, Melodka, Brno / Nová Chmelnice, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.