David Čajčík | Články / Reporty | 08.07.2017
Cukroví na plakátu i na webu, barvičky a Jake Bugg. Sladký festival, sluníčková nálada a pobíhající děti. Ranní flat white, ovocné koktejly, úsměvy a... pohoda ve vzuchu, jak jinak. Po výplachu dekonstruovanými beaty Squarepushera rozmýšlím, kolik lidí (spo)zná temnou tvář Pohody. Tu, která z plakátů nezáří. Noční letištní krajina s předávkovanými holkami ve stanu první pomoci, reflexními brýlemi v záři drum and bassu, mikinama Sunn O))) na ležících zombies na betonu. Dva festivaly, převrácené světy. Vrháme se do obou po hlavě, ale krvavé šrámy zanechává jen jeden.
Ze stověžatého velkoměsta, v mysli obklopeného mrakodrapy, přichází Zagami Jericho. Na velké stagi s laptopem, možná jeden z posledních koncertů bez hardwaru. Průrazný vokál, vyspělé beaty i produkce, unikátní kybervize. Město je jejím kostelem, Ableton veřejnou skrýší pocitů. Sledujme a neztraťme z očí. Svou pesimistickou výpověď o nespravedlivém světě představila M.I.A., nespravedlivě vyrušená technickými problémy, mikrofon mrsknutý na zem a papírové letadla bez křídel. Dojem z první poloviny zkráceného setu to nezničilo. Za mříží, před mříží, nikdo nesmí stát, tančí se každou sekundu. Večer a den silných žen, tak to má být.
Shobaleader One - warpující projekt vedený Squarepusherem na desce vystupuje jako groovující jazzík, naživo trhá stan na kusy. Precizní provedení skladeb, komplikované, dlouhé a temné. Roztančení Meshuggah, neurofunk live, házíme přídomky bez rozmyslu, není prostor pro myšlenky. Kápě s velkými displeji. SILENCE. Píšou na hlavách. Nalézám víru, že naživo lze zahrát vše. Shobaleader One dospěli do bodu, kdy hráli perfektně. Dávno zpátky. Vysrali se na to a zdokonalovali dál. Nekonečná ejakulace tonů a beatů, strojově přesná a organicky pohlcující. Squarepusher sám přišel na řadu o pár hodin později. Rozsekané vizualizace, nic pro citlivky, totální hudební overload. Komplementární koncerty po kterých už vše další připomíná C-D-Am na trampskou kytaru.
Místo roztančené Space arény s B-komplexkou míříme do stanového labyrintu přes Garáž. Nejmenší stage festivalu hostí žilinské Möbius. Sludge jak dobře uzrálé portské, neprodyšnou bariérou lidí prochází basy bez nejmenších problémů a zastiňují rumunské folklórní tance hned vedle. Headbangující okolostojící vědí, že lunapark může být i pořádně dystopický. A nebavíme se o Dismalandu.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.