Články / Reporty

Emoce jako suvenýry okamžiků (Alcest)

Emoce jako suvenýry okamžiků (Alcest)

ScreamJay | Články / Reporty | 04.10.2018

Listujete, aniž byste otočili jedinou stránku. Příběhy se promítají všude kolem nás, v očích toho osmdesátiletého dědy, co si ve své RVHP tašce táhne celou tíhu světa (a možná ještě o trochu víc), v gestech výživové poradkyně, která právě najíždí na senzační banánovou dietu, i v roztřeseném hlase drobné Slovenky, která se prý ve vztahu zachovala jako „ozajstná piča“. Žijete, prožíváte, vyprávíte, a když to všechno děláte naplno, autenticky, možná jednou budou vyprávět o vás. Alcest jsou tenhle typ příběhu. Jeden dávný podzim, jedna melodie, mé navždycky. Tohle bylo ale poprvé v klubu a já už dopředu věděl, že Souvenirs d'un autre monde ten večer zazní.

Vršovická Champs-Élysées polyká zlatou, líná tramvaj, lidi v martenskách a jediná otázka – co čekat od předkapely? I když jsem si před koncertem pustil první tři alba japonské Vampillie, jednoznačnou odpověď jsem nenašel. Obscure razítkuje neviditelným UV inkoustem, zářivka je jedinou propustkou do podzemí. Dole už čeká dlouhovlasá holka v mlze, kolik filmů začínalo právě takhle? Táhlé první minuty, klavír, housle, moderní klasika ve třech, kterou ruší jen cinkání zátek od lahváčů. Přichází basák, bubeník, s dronemetalovým entrée také zpěvák, který si nechává říkat Possession Mongoloid. Black, doom, funk, growl, tanečky, vše v organickém a rychlém sledu. Dává to smysl? Jako by se kapela ještě definitivně nerozhodla, co chce vlastně hrát. Postrock, swing i avantgardní coming out? Nosný blackgaze nakonec zapadá do konceptu akce mnohem lépe a dává prostor naladit náladu.

Bipolární tiky i řev bez mikrofonu, úsměv, který bolí. A právě když si do poznámek zapíšu: „Hranice mezi excentrickým prožitkem a teatrálností je hodně křehká, Vampillia ji naštěstí nepřekročila,“ leze zpěvák uprostřed davu na štafle a polonahý kytarista skáče po hlavě do odpadkového koše. Japonci se hudbou baví a publikum jim to, zdá se, věří. Zvuk ve Futuru lze vnímat všelijak, ale na začátku Alcest slyším u zvukaře i trávu růst, první okamžiky jsou tlumené a bez intenzity. Neige jako batikovaný d'Artagnan připomíná, že poslední deska Kodama otevřela cestu ke vzpomínkám, aniž by ovšem popřela přítomnost a sklouzla k bohapusté nostalgii. Hecování se zavřenýma očima, přesná akustika a periferně taky čerstvý padesátník, který vedle mě pevně svírá svou partnerku, protože prostě ví, že tady a takhle to funguje lépe než nedělní romantika s Danielle Steelovou.

fotogalerie z koncertu zde

Zvuk stále bloumá, spásá prostor, masou neotřásá. Chvíli jako black metal z konzervy (a zpoza rohu). Živě překvapivě dronová Onyx jako intro ke zmíněné klasice Souvenirs d'un autre monde. Letmo skousnutý spodní ret, výhled na špičky bot i poezie psaná kuličkovým perem na recyklovaný papír. Dávno bez adresáta, dneškem pro všechny. Dojde i na další hitovku Autre temps a Sur l'océan couleur de fer z druhé desky Écailles de lune doprovodí i houslistka z Vampillie. Všechno do sebe zapadlo, i s očekávaným přídavkem Délivrance. Pointa, která tentokrát nepotřebuje příliš, emoce, které jsou prostě jen suvenýry okamžiků.

Info

Alcest (fr) + Vampillia (jp)
30. 9. 2018 Futurum Music Bar, Praha

foto © Kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.